Je mi jasné, že již nikdy nechcete číst žádnou recenzi, která bude začínat slovy jak jsou herní adaptace filmových předloh nepovedené. Drtivá většina těchto projektů skončila opravdu nezdarem, ale našly by se i obstojné kusy – Chronicles of Riddick , Evil Dead Regeneration či nedávní The Warriors. Mnozí z vás budou mít v živé paměti první pokus o převedení Matrixu do videohry – Enter the Matrix. Jednalo se o zbytečně hypovanou gamesku, která slibovala dějové propojení s druhým dílem Reloaded přinášející nové poznatky o příběhu celé série. Dočkali jsme se stupidních dialogů, které měly za následek záchvaty smíchu u 99% zúčastněných hráčů, a filmových scén, které neobsahovaly ani špetku akce. Jinak šlo o naprosto průměrnou akci, která se brzy ztratila mezi tunami obdobné konkurence. Nedávno byl spuštěn masivní, dlouho očekávaný projekt Matrix Online. Ten se však bohužel potýká s malou účastí hráčů po celém světě. Velkou zásluhu na tom jistě má i fakt, že se za hru platí nemalé měsíční poplatky.
Bojovat proti nepřátelům = mířit + střílet + spustit bullet time + skákat.
The Matrix: Path of Neo (dále jen PON) je herní verzí celé filmové trilogie. Setkáme se tak se starými známými postavami, lokacemi a scénami jak z prvního Matrixu, tak i z jeho dvou katastrofálních pokračování. Virtuální podoba všech zúčastněných herců je více než povedená. Licence se někdy opravdu vyplácí a PON je toho zdárným příkladem. Hugo Weaving, Laurence Fishburne, Carrie-Anne Moss a samozřejmě i Keanu Reeves vypadají přesně tak jak mají. Vývojářům ze Shiny Entertainment se povedlo převést grimasy živého Keanu Reevese do jeho virtuální kopie tak dokonale, že nebýt poněkud vybledlejšího vzhledu virtuálního Nea, jednalo by se o jasný důkaz klonování. Licence na dabing je již poněkud chudší. Charismatického Morphea sice mluví Laurence Fishburne, ale většina ostatních postav je dabována jinými, nepříliš známými herci. To se týká bohužel i hlavního hrdiny.
Vizuální zpracování je na relativně velmi povedené úrovni. Většina úrovní má sice zelenošedý nádech, ale abych nekřivdil, tak musím poznamenat, že se podíváme i do bambusového lesa, čínských restaurací a jiných detailně vyvedených lokací. Všechny levely jsou opravdu velmi interaktivní a zdemolovat v nich můžete většinou opravdu všechno. Některé textury jsou sice někdy až příliš rozmazané, ale vezmeme-li v potaz interaktivnost jednotlivých levelů, tak se nemůžeme ničemu divit. Navíc hra podporuje
NTSC mód obrazu, takže si majitelé 60Hz televizí užijí povedené grafické stránky PON dvojnásob. Zvuková stránka hry je na tom ještě lépe než ta vizuální. Zvuk je sice oproti xboxové verzi (Dolby Digital 5.1) pouze ve Dolby Pro Logic II, ale i tak si ho vychutnáte plnými doušky (doporučuji zvýšit hlasitost, abyste se o úžasný zvukový zážitek podělili se sousedy). Zvuk je bez větší chyby a skvěle podporuje akční atmosféru PON. Co potěšilo moje sluchové bubínky více než zvuk, byla fenomenální hudba. Elektrický styl, stejně jako ve filmových Matrixech dokonale dokresluje atmosféru a nemám k němu nejmenších výhrad. Hra se
navíc pyšní certifikátem THX, takže dalších slov netřeba. Z technického hlediska však silně ruší neustále se zpomalující framerate. Tohoto defektu byly Xbox a PC verze ušetřeny a je škoda, že si autoři nedali více práce s vyladěním i pro PS2. Tato verze bude jistě z komerčního hlediska nejprodávanější a její stoprocentní doladění by jistě potěšilo většinu hráčů.
U PON jsem se bavil více, než jsem zprvu očekával.
Žánrově spadá PON, stejně jako Enter the Matrix do skupiny stříleček ze třetí osoby. Nea vidíte hezky zezadu s mírným nadhledem. Kameru si naštěstí můžete kdykoliv manuálně upravit, a tak se stane jen velmi výjimečně, že skončíte někde v rohu totálně dezorientovaní (narozdíl od ETM). Při boji mnohdy využijete funkci poloautomatického zaměřování. Kdykoliv se přiblížíte ke zvolenému nepříteli na blízkou vzdálenost, budou veškeré vaše údery pěstí i kopy směřovat rovnou na požadovanou postavu.
Střelné zbraně vyžadují samozřejmě zaměřování manuální. Obrovským zaměřovačem si vždy „uzamknete“ daného protivníka a poté vám již nic nebrání v tom, abyste ho zasypali smrští kulek.
Ovládání je na můj vkus až příliš překombinované. Bojovat proti nepřátelům = mířit + střílet + spustit bullet time + skákat. To v praxi znamená stisknout čtyři tlačítka současně, což je samo o sobě náročné. V předdefinovaném nastavení ovládání to jsou navíc všechna tlačítka postranní. Bullet time je to, na čem celý Matrix stojí a padá. Efekt zpomaleného času je stejně jako ve filmové předloze naprosto famózní. Obraz i zvuk se efektně zpomalí a celé dění se odehrává ve snížené rychlosti. Vaše pohyby jsou samozřejmě rychlejší než nepřátelé a získáváte tak perfektní neférovou výhodu. Bullet time není samozřejmě neomezený. K jeho opětovnému získání však stačí pouze zneškodnit daný počet nepřátel a toužebné zpomalení času je zpět. Používání zpomalení času patří jednoznačně k nejzábavnějším prvkům PON.
|
Akce je frenetická a je absolutní substancí celé hry. PON sice nabízí prvky stealth akce a občas zasednete za nějaký ten statický kulomet, ale jinak bude vždy vyvolený Neo jediným prostředkem v likvidaci desítek nepřátel. Občas přijde Neovi na pomoc jeho milovaná Trinity či jiný člen Nabuchonodozoru. Některé spojenecké charaktery hrají v příběhu důležitou roli a bez jejich pomoci se v souboji proti nepřátelským počítačům neobejdete. PON rozvětvuje příběh filmové série a přináší i scény, které jste zaručeně na filmovém plátně neviděli. Větší rozvětvenost příběhu rozhodně sluší a svým způsobem i šikovně maskuje fakt, že herní úrovně jsou neuvěřitelně lineární.
U PON jsem se bavil více, než jsem zprvu očekával. Povedené audiovizuální zpracování, přístupná hratelnost
|
Povedená audiovizuální stránka
Kolísavý framerate| The Matrix: Path of Neo | ||||||
| ||||||
| ||||||
| ||||||
|
