The Legend of Zelda: Twilight Princess

Týden nám nová Zelda nedala spát. A je velmi pravděpodobné, že i vám připraví nejednu probdělou noc, protože tuto hru zkrátka nejde odložit dřív než ji dohrajete.

The Legend of Zelda: Twilight Princess

  V jednom z nedávných čísel britského herního magazínu Edge se objevil velký tematický článek o sérii The Legend of Zelda, v němž se mimo jiné objevil jeden zajímavý názor. Autoři se totiž domnívali, že celá série je tak úspěšná proto, že jsou všechny jednotlivé díly v podstatě stejné. Tomu se v dnešní době, kdy se stále masivně volá po originalitě a novátorství, až nechce věřit, přičemž vyvstává otázka, zdali se tvůrci Nintenda nechali zviklat a provedli alespoň v tomto nejnovějším pokračování nějaké výrazné změny. Odpověď je ovšem jednoznačná: neprovedli. Rázem ovšem vyvstává další otázka, a sice kdo po tomto zjištění začne slavit a kdo půjde okamžitě prodat všechny spekulativně nakoupené akcie Nintenda.

Poměrně brzy si všimnete, že Link je vlastně tragický hrdina.

Přestože se ale již dvacet let jedná stále o prakticky to samé, je až s podivem, jaká různorodost panuje ohledně žánrového zařazení. Nejčastěji se lze setkat s názore, že jde o RPG, případně jeho akční variantu, ovšem s tím moc nesouhlasí absence jakýchkoliv statistik a vlastně i vývoje hlavního hrdiny, pomineme-li průběžné zvyšování počtu srdíček, která indikují Linkovo zdraví, a postupné zpřístupňování nových předmětů a pomůcek, které je možné, respektive nutné využít k dalšímu postupu. Spíše se tedy přikláníme k tomu, že se jedná o akční adventury, i když jejich délka a epičnost příběhu se dá srovnat snad právě jen s různými RPG eposy.

Jak již napovídá podtitul, hlavním motivem nejnovější Zeldy je šero a přítmí, do něhož je ponořeno celé království. Nápravu samozřejmě nemůže zjednat nikdo jiný než legendární Link, jehož ale na začátku hry potkáváme coby farmářského synka, který je ve své vesnici obdivován všemi místními děcky a po večerech pomáhá se svou kobylkou Eponou na farmě zahánět kozy do chlívku. Když se ale místní dorost jednou rozběhne do přilehlého lesa nahánět drzou opici, začne to zavánět průšvihem a Link se musí vydat drobotině na pomoc. Nedlouho poté pak zjišťuje, že to pořádným průšvihem přímo smrdí.

Již na začátku je ale na místě jedno důležité upozornění: kdyby se vám začátek hry zdál nudný, tak to není tím, že jste se špatně vyspali, ale tím, že skutečně nudný je. Můžete sice jezdit na koni, mluvit s lidmi, ukážete děckům, jak se střílí z praku, hned v jednom z prvních úkolů využijete i možnost přivolat si orla, dokonce i ryby si můžete nějaké nachytat, ale prostě to pořád není ono. Dokud se tak Link poprvé nepromění ve vlka a dokud nezíská svůj standardní ohoz, budete se možná i ptát, zdali to má být ta tolik očekávaná nová Zelda. Jakmile se ale poprvé dostanete ve vlčí kůži do temného světa, začne se již všechno rozbíhat tak jak má. Hned v úvodu vás coby vlka osvobodí zajímavá postavička Midna (jak jsme pochopili, tak by to měla být holka), která vám bude zpočátku strašně protivná, ale časem zjistíte, že máte vlastně stejný cíl. Vedle toho, že vám Midna čas od času pomůže dostat se na nedostupné místo, mívá v zásobě i nejednu cennou radu a postupně bude vedle dalších postav přispívat různými střípky do mozaiky příběhu. Zajímavé na Midně je ale zejména to, že dokáže takříkajíc „kopat za obě strany“.

Dokud novou Zeldu nedohrajete, budete trnout hrůzou o to, jestli to dopadne dobře.

Zatímco Link se dokáže pohybovat pouze v normálním světě, Midna funguje i v jeho temné verzi, kam vždy Linka musí vtáhnout, protože sám by se tam nedostal. Pár chvil po vstupu do potemnělého světa se ovšem Link vždy mění ve vlka. Prvními úkoly je vždy porazit temnotu tak, že sesbíráte „slzy“ tří duchů, kteří mají nad danou oblastí vliv, čímž navrátíte lokaci opět její světlou podobu. Pak vždy následuje dungeon, z něhož je potřeba vynést jeden ze tří temných fragmentů, které jsou vždy v držení bossů. Neradi bychom prozrazovali něco více z příběhu, a tak se jen omezíme na konstatování, že i poté se hra drží předpisu, podle kterého si užijete střídavě jak vlčí, tak klasické podoby.

Co se týče vlčí podoby, tak je potřeba zmínit, že jako správný vlk disponujete i vlčími smysly. Jejich aktivací se vám zhorší vidění, takže vidíte jen své nejbližší okolí, ale zato se vám zbystří čich, takže můžete na dosti značnou vzdálenost cítit třeba vaši kamarádku Iliu, která byla společně s dětmi z vesnice unesena a vy ji samozřejmě musíte zachránit. Na zemi se navíc objeví i místa, kde můžete hrabat a nalézt něco zajímavého – v drtivé většině se jedná o krystaly suplující funkci peněz nebo malá srdíčka doplňující zdraví. Zajímavou perličkou pak je skutečnost, že ve vlčí podobě rozumíte i zvířatům, která mohou mít čas od času zajímavý tip, který vám může pomoci v dalším postupu. Jedná se ale spíše jen o takovou zajímavost pro zpestření, což dokazuje třeba i fakt, že zatímco lidé před vámi prchají, do řeči se s vámi coby vlkem dá třeba i slepice, která vás ještě navíc pochválí, jaký že to jste fešák. O poznání důležitější je ale naslouchání duchům. Jedná se o lidi, kteří byli působením temných sil přeměněni na duchy, přičemž o tom ale vůbec nevědí a myslí si, že normálně žijí. Jelikož vás duchové ovšem vůbec nevidí, můžete k nim klidně přijít a poslechnout si, o čem si povídají, kdy můžete získat opět nějakou zajímavou či důležitou informaci.

Ty nejdůležitější informace se ale dozvíte většinou jako úplně první. Hra je totiž i přes poměrně slušně rozsáhlý svět prakticky zcela lineární a i když je zde slušné množství příležitostí, kam odbočit mimo hlavní příběhovou linii, v podstatě vždy se na ni vrátíte tam, kde jste ji opustili. To by se opět mohlo zdát jako poměrně zastaralý přístup, ale fakt je ten, že se ve hře tím pádem vůbec nevyskytují žádné zádrhely typu bloudění. Postupem času se navíc zpřístupňují nejrůznější portály a zkratky, díky nimž se na požadované místo dostanete v rozumném čase a hra tak velmi příjemně odsýpá. Co se týče různých puzzlů, rovněž většinou vůbec neřešíte co máte vlastně dělat, ale spíše jak to máte udělat.

Nová Zelda tak ve výsledku víceméně ničím nepřekvapí.

Design dungeonů a puzzlů je příjemný a většinou je na první pohled jasné, co se po vás chce a co v dané lokaci lze udělat. Samozřejmě že se objevují případy, které vám dají zabrat více, ale nejedná se o nic nepřekonatelného. Zajímavý v této souvislosti je i fakt, že pokud na něco nemůžete přijít a pak se vám to povede, v drtivé většině případů budete spílat sami sobě, že jste na to nepřišli dříve. Párkrát sice do horoucích pekel pošlete i vývojáře, ale to spíše v akčních pasážích či v případech nějakých dobře schovaných vchodů a podobně. Celkově tedy můžeme po této stránce označit design za velice zdařilý, jelikož je zde jen minimum případů, kdy nebudete moc tušit, jak vlastně dál.

Ovládání na Wii

Velkým otazníkem v případě Twilight Princess bylo, jak se tvůrci vypořádají s ovládáním, což ale na druhou stranu v současnosti zatím platí pro všechny hry pro Wii. Nebudeme ani moc přehánět, když řekneme, že nyní si sice dokážeme představit hraní GameCube verze, ale poté, co jsme si zažili práci s wiimote, bychom GC verzi vlastně už ani hrát nechtěli. Většinou totiž hrajete jako na klasickém gamepadu, který je akorát „rozpůlený“a má o něco lépe rozložená tlačítka. Pakliže máte obavy z chronického zánětu v ramenech od neustálého míření na obrazovku, tak buďte v klidu, jelikož míří se zde pouze v případech střelby z luku, při házení bumerangem apod. Míření probíhá v naprosté pohodě a je dostatečně rychlé i přesné. Ovšem samozřejmě pouze za předpokladu, že máte nějak rozumně sestaven set TV – sensor bar – křeslo.
Velmi intuitivní je i práce s mečem, kdy sice do hry vstupuje i tlačítko A, ale běžné údery a tasení meče se provádí zcela přirozeně lehčím zatřesením wiimote nebo nunchaku do stran. Vypuštěna ovšem byla (respektive jsme ji ve hře nikde neobjevili) již dříve anoncovaná vlastnost, kdy se z luku střílelo způsobem, jako byste drželi skutečný luk a natahovali tětivu. Frajeřina to sice byla dost slušná, ale pro hraní po dobu několika desítek hodin by to bylo přeci jen poněkud krkolomné.

Hře se velmi dobře daří i míchat různé styly hratelnosti, kdy přemýšlení se střídá s akcí ve vyváženém poměru, oboje v různých podobách. Vedle klasického řezání potvor dojde i na akci na koňském hřbetě, přičemž zejména první sekvence, kdy Linka v sedle nahánějí pohůnci temnoty na zádech obřích divočáků vás určitě chytne za srdce. V sedle Epony samozřejmě nejste v boji nijak limitováni, a tak kolem sebe můžete máchat mečem, ale klidně i vytasit luk či bumerang a bojovat více na distanc. A pokud chcete bojovat na ještě větší vzdálenost, stačí zkombinovat luk se speciální orlí maskou a rázem máte něco na způsob fantasy sniperky. Tento mód je ovšem na koni nepoužitelný. V přestože v rámci celé hry dost často musíte udělat přesně to, co je potřeba a nic jiného fungovat nebude, o boji platí pravý opak. Pakliže máte pevnou ruku, můžete řadové potvory na pláních sejmout několika střelami z luku, rozšmelcovat je mečem, zkombinovat šíp s bombou a odbouchnout je jednou ranou, nebo je zadupat do země kopyty Epony. Je ale jasné, že některé nepřátele, zejména pak v dungeonech, byste jiným než „doporučeným“ způsobem likvidovali o poznání obtížněji.

To, co bylo zatím popsáno, by jistě stačilo na slušnou hru, ale série The Legend of Zelda již tradičně disponuje navíc i něčím, co z ní dělá něco výjimečného. Tím něčím je příběh, přičemž ovšem nemáme na mysli jeho scénáristickou hodnotu, ale jeho podání. V případě Twilight Princess to tak nebude rybaření, vlčí podoba, hledání skrytých lokací či bonusových předmětů, co vás ke hře přiková, přestože každý z právě zmíněných elementů je zde zpracován velmi precizně a má svou hodnotu, kouzlo, přínos i smysl. Bude to ale sledování příběhu, které vám nedá pokoje, dokud nedojdete až na konec a nezjistíte, jak to dopadne. Poměrně brzy si totiž všimnete, že Link je vlastně tragický hrdina. Kromě Ilie jsou totiž v jeho vesnici, a vesměs i v celém zdejším světě, jen samí dospěláci nebo naopak malé děti, takže Link nemá žádné kámoše. Navíc za celou hru neřekne klasicky ani slovo, takže vám ho poměrně brzy začne být dost líto a když se jednou za čas v „konverzaci“ s někým jiným usměje, zažijete opět přesně ten pocit zadostiučinění, jako když jste v dětství koukali na pohádku a „ono to dobře dopadlo“. Na papíře je přitom zdejší příběh do značné míry naivní, do značné míry předvídatelný, ovšem na druhou stranu proložený několika zajímavými okamžiky jak dramatickými, tak i těmi u nichž se v dobrém slova smyslu pousmějete, ale jeho podání je jedním slovem vynikající. A to dokonce i přesto, že meziherní příběhové sekvence nejsou nijak časté ani dlouhé, natož pak kdovíjak výpravné. Dokud ale novou Zeldu nedohrajete, budete zkrátka trnout hrůzou o to, jestli to dopadne dobře. A to ať už je vám deset nebo padesát.

Bylo by ovšem bláhové si myslet, že je Twiligt Princess bezchybnou hrou. Jelikož jsme se tímto dílem definitivně zařadili mezi ty, kterým stejnost všech Zeld přinejhorším nevadí, ale spíše už jsme si na ni docela zvykli a nyní ji vítáme, nevidíme problém v tom, že se v jádru jedná opět o Zeldu, jak ji známe. Naše kritika tentokrát přichází z míst, kterým obvykle zase až takovou důležitost nepřikládáme. Ano, míníme tím technické zpracování. Grafika je moc hezká. Ale pouze pokud budeme brát v úvahu, že hrajeme na GameCube. Ale vzhledem k tomu, že hrajeme na Wii, což je sice „zrychlená GameCube“, nemůžeme být spokojeni, protože stále zde figuruje ono slůvko „zrychlená“. Jistě, Wii tady je pouze pár dní, takže v tuto chvíli těžko soudit, co všechno tato mašinka dokáže, ale rozhodně se nám nechce věřit tomu, že by nezvládla více než předvádí v Twilight Princess. Bohužel tak tato hra nahrává na ukrutný smeč všem odpůrcům, kteří tvrdí, že se jedná o prostý port s přizpůsobeným ovládáním. Z výtvarného hlediska působí nová Zelda velmi dobrým vizuálním dojmem, ale technická úroveň je vzhledem k faktu, že hra běží na novém železe, poměrně neuspokojivá. Znepokojující je navíc v prvé řadě skutečnost, že další regulérní Zeldy se zcela jistě nedočkáme dříve než za tři roky, spíše bychom si klidně tipli, že i za čtyři. Na to, jak bude vypadat „pravá“ Wii Zelda si tak tedy budeme muset ještě dost dlouho počkat.

Podobně rozpačitě působí i zvuky. Stále chybí dabing a postavy se v případě nějakých emocí projevují jen příslušným zvukem na pozadí psaného textu daného sdělení. Hra vyluzuje zvuky i z vestavěného reproduktoru ve wiimote, což je sice místy docela fajn, ale na druhou stranu to není nic, co by člověka nějak ohromilo. Pochvalu si ale zaslouží hudba, která je vždy přesně taková, jaká v dané chvíli má být. Dokáže být citlivá, ve vypjatějších soubojích akční, při volné jízdě světem hraje muzika jako z dobrodružného filmu a v zásadnějších situacích epická. Úplně bezproblémová není ani kamera, ale téměř vždy stačí jen stisknout tlačítko pro vyrovnání kamery za Linkova záda a vše je rázem v pohodě. Případy, kdy jsme měli vyloženě špatný přehled o dění na obrazovce bychom za celou hru dokázali spočítat s jedním přimhouřeným okem snad i na prstech.

Nová Zelda tak ve výsledku víceméně ničím nepřekvapí. Na druhou stranu se v rámci „mírného pokroku v mezích Nintenda“ jedná opět o velmi poctivě a pečlivě odvedenou práci, která vás přiková před obrazovku na desítky hodin. Když navíc hra tohoto kalibru vyjde hned při launchi konzole, máme za to, že by se technické nedostatky mohly dát odpustit. Mít u launche hru takového jména a kvalit, to se jen tak nevidí. Je ale samozřejmě pouze na vás, zdali nedáte nakonec přednost třeba verzi pro GameCube. Nám se ale v tomto konkrétním případě ke gamepadu už moc vracet nechce.