The Legend of Zelda: Spirit Tracks je o vzestupu mašinfíry

Nová hra s nemluvným hrdinou v zeleném se nese v duchu svého předchůdce, ale přináší i několik novinek. Jelikož se setkáváme s novou generací postav, pokročila doba i v samotném království Hyrule. Takže se tu již neproháníme na koni ani neplujeme lodí, ale rovnou řídíme vlak.

The Legeng of Zelda: Spirit Tracks

Je skutečně k nevíře, jak si série, jejíž některé díly jsou řazeny k nejlepším hrám všech dob, udržuje svou legendární kvalitu. Nicméně je pravdou, že tu více tu méně dětsky roztomilý Link, vrhající se do nikdy nekončícího boje za záchranu princezny Zeldy, jen málokdy ohromí i něčím jiným, než "jen" zmíněnou výjimečnou kvalitou provedení hry. Takže si tvůrci řekli, že tentokrát připraví něco opravdu nečekaného.

A šli na to cestou tak přímočaře prostou, že člověk v první chvíli žasne, proč to někoho nenapadlo dřív. Vždyť asi není dítě, lhostejno, zda kluk nebo holka, které by nebylo fascinováno pohledem na miniaturní kolejiště, po němž uhání vláček. O fascinaci dospělých, tentokrát už spíše mužského pohlaví, velkými mašinami ani nemluvě. Co takhle tedy vzít legendární Zeldu a zkřížit ji s těmi vláčky? Bude to fungovat?

Vezměme to ale popořádku. Děj se odehrává zhruba sto let po událostech, známých z Phantom Hourglass, takže tu proběhl "zajímavý" posun: princezna Zelda je vnučkou hrdinky předchozího dílu, Link je taky jiná generace a ani království Hyrule není tamto původní. Současně je tu ovšem princezna Zelda v nesnázích a Link, připravený jít zachraňovat ji i království. Najděte deset rozdílů.

Probouzíte se do výjimečného dne: čeká vás zkouška na vlakového inženýra.

Rozdíly tu však opravdu jsou. Probouzíte se do výjimečného dne, což tedy není ta odlišnost, kterou máme na mysli, nicméně tentokrát je důvodem tradiční výjimečnosti svěžího jitra něco opravdu nečekaného: čeká vás zkouška na vlakového inženýra. Přesněji tedy na mašinfíru, což je, jak známo, povolání, s nímž se to dá dotáhnout opravdu hodně daleko. My ale raději zůstaneme u křišťálově nevinného tahání vagónků.

Zatímco chození se odehrává v klasickém izometrickém prostředí, jízda na mašince je v pravém 3D. Trojrozměrná krajina je pochopitelně trochu hranatá, ale přesto celkem pohledná, takže za vizuální stránku si tvůrci jako obvykle zaslouží chválu. Při jízdě se lze rozhlížet na všechny myslitelné strany; je ovšem záhodno sledovat koleje.

Mašinka má dva rychlostní stupně a k tomu brzdu a zpátečku, jež se dá rovněž použít jako brzda. Kromě toho lze tahat za šňůru houkačky: bez houkání by žádná mašinka nebyla kompletní a zde tím hlukem navíc odháníte útočníky. Běhavé i létavé.

To ale stále ještě není všechno. Dále můžete přímo z lokomotivy přehazovat výhybky. Na blížící se větvení tratě jste upozorněni jednak zvukovou signalizací, jednak tím, že před vámi zrudnou koleje a na displeji se objeví speciální udělátko, jímž výhybku přehodíte na požadovanou stranu. Nebo taky nepřehodíte: vždy předem vidíte, kam pojedete, když neuděláte nic.

Všechno se samozřejmě ovládá stylusem. Ovládání funguje naprosto skvěle, je totiž prakticky totožné s předchozím dílem. Příjemné je, že tvůrci zjevně pravidelně čtou diskuze na BonusWebu, takže v chodících pasážích ovládání kotoulu stylusem zjednodušili: teď už stačí jen dvakrát klepnout na místo, jehož směrem hodláte kotoul provést.

Ale ještě zpátky do mašinky. Vláček evidentně supluje plavidlo z minulých dílů série. Mezi místy svého zájmu se tedy nyní přesunujeme po kolejích místo po moři, s tím, že i při tomto přesunu musíme čelit protivníkům, případně jim unikat vhodným přehazováním výhybek.

Bohužel se ale ukazuje, že co působilo na moři tak přirozeně, na kolejích trochu ztuhlo. Ne snad ve smyslu obtížnosti, ale celkově to prostě nějak není ono. Přesunů mezi lokacemi si tu užijete až až a co zpočátku vypadá jako okouzlující nápad, je časem čím dál nudnější, třebaže se nám tvůrci usilovně snaží jízdu zpestřovat vedlejšími úkoly.

Zelda může ovládnout Fantoma.

A nedosti na tom. Vůbec samotnému konceptu sloučení fantasy s kolejištěm nějak skřípou táhla. No jen si zkuste představit vílu, která má místo nohou kolečka a kouří se jí z – ehm – pozadí. Stejně tak duchovní koleje, jež mizí z krajiny následkem útoku temné magie, už budou pro nejednoho dospělejšího hráče pravděpodobně na hranici snesitelnosti. Na druhou stranu, před odvahou tvůrců je třeba smeknout a některé železniční nápady jsou svěží: třeba otevírání nových lokací pomocí točny ve Věži Duchů.

Když si pak odmyslíme železniční motiv, který hře dává její nezaměnitelnou tvář, zbytek není nic jiného než recyklovaný Phantom Hourglass. Takže aby to nebylo tak znát, přišli autoři s drobnou inovací, která se statečně tváří jako revoluce. Poprvé v historii totiž přiloží ruku k dílu i princezna Zelda, ovšem jen v podobě ducha, jež jí zbyla poté, co se zlosyni zmocnili jejího nevinného těla. Ono tělo je mimochodem určeno pro ještě většího zlosyna, takže není divu, že princeznin duch dělá, co může, aby zase zapadl, kam patří. Zlosyn i duch.

Princezna Zelda pak má tu dobrou vlastnost, že může ovládnout těžkotonážního Fantoma, no a vy zase pro změnu ovládáte ji, ať už jako ducha, nebo v tom dočasném těle železného borce. Vždy se to provozuje jednak pomocí jednoduchých povelů, jednak kreslením přikázané trasy, završené možnou akcí. Princezna se poté pohybuje opravdu velmi přesně po stylusem nakreslené lince. Přesně a slepě poslušně, takže stojíte-li jí v cestě na okraji pasti, můžete si být jisti, že vás tam shodí.

A léta běží, vážení

Pojďme si trochu zopakovat, jak šel čas (středník odděluje dva tituly v témže roce, v závorce je původní platforma):

1986 – The Legend of Zelda (Famicom)
1987 – The Adventure of Link (Famicom)
1991 – A Link to the Past (SNES)
1993 – Link´s Awakening (Game Boy)
1998 – Ocarina of Time (N64)
2000 – Majora´s Mask (N64)
2001 – Oracle of Seasons; Oracle of Ages (obojí Game Boy Color)
2002 – Four Swords (GBA); The Wind Waker (Game Cube)
2004 – Four Swords Adventures (Game Cube); The Minish Cap (GBA)
2006 – Twilight Princess (Wii)
2007 – Phantom Hourglass (NDS)
2009 – Spirit Tracks (NDS)

Nutno říci, že ač se ze světa ozývají různé nářky na funkčnost tohoto tandemu, my jsme nesetkali s větším problémem. Pravdou však zůstává, že je nezbytně nutná vysoká přesnost provedení každé akce, neboť je tu například značný prostor pro přehmat a omyl v tom, koho zrovna ovládáte.

S povděkem tudíž vítáme, že se obávané stealth pasáže znatelně zkrátily. Naproti tomu hlavolamy neztratily nic ze své pověstné jakosti a připravte se, že se časem pořádně zapotíte. Totéž platí i o soubojích s tradičně skvěle provedenými bossy: věkové doporučení 7+ je zcela namístě a v Česku si ještě připočtěte nutnost studovat anglické instrukce. To jen, aby některé rodiče nezmátl dětský vzhled krabice.

Nechybí ani tradiční obchodování za rupeez, vylepšování plavidla, totiž vlaku, či neméně tradiční používání magického hudebního nástroje, v tomto případě Panovy flétny, na niž hrajete s realistickým využitím mikrofonu. Dungeony, plné nepřátel a puzzlů, vyžadujících speciální předměty i postupy, jsou stále vybroušené malé klenoty – vždyť to jsou taky pořád ty samé.

Hromady dialogů se symbolickým větvením nepostrádají vtip a dokonce i použitý font písma je naprosto dokonalý: přímo teče do oka jako do dortu máslo. No dobře, dalo by se vymyslet i lepší přirovnání, ale žádné nás nenapadlo. A dost vystihuje ducha hry.

V nabídce je i bezdrátový multiplayer až pro čtyři hráče, jimž vítaně stačí jediná cartridge se hrou. Náplní je zápolení o Force Gems v arénách zamořených Fantomy i nejrůznějšími nástrahami. Hráči sice nemají meč, ale mohou sebrat speciální předmět, jenž jim umožní zaútočit na protivníka nebo získat jinou výhodu v soutěži. Kromě této přetahované o Force Gems je pak rovněž možné provozovat výměnný obchod s předměty z hlavní hry.

Když si tedy vše shrneme, máme před sebou hru, jež jako by předchozímu dílu z oka vypadla, což ale rozhodně není důvod k větším stížnostem: Phantom Hourglass byl výjimečně kvalitní kousek. To, jak se u novinky vydařily inovace a nakolik železnice vrostla či nevrostla do světa malého hrdiny v zelené čapce, už musí posoudit každý sám. Každopádně je tu přinejmenším dvacet hodin výborné hry, jejíž koupě by neměl nikdo litovat. Ať už pod kotlem mašiny či mimo něj, žár trvá.