RECENZE: České akční RPG The Last Oricru sráží řada chyb

Na v současnosti přeplněný trh žánru akčních RPG mohutně inspirovaných sérií Dark Souls vrhlo svoji novinku The Last Oricru (TLO) české studio Gold Knights. Dobrodružství ve světě kombinujícím prvky sci-fi a fantasy se snaží hráče zaujmout příběhovými volbami, celkový zážitek bohužel srážejí chyby a nedodělky v hratelnosti i designu.

TLO začíná tisíckrát ohraným klišé – jako hlavní hrdina Silver se probouzíte z dlouhé hibernace a nemáte nejmenší tušení, co se kolem vás děje. Od přísného kmeta s bradkou se v podstatě dozvíte jen to, že díky „kouzelnému“ opasku nemůžete zemřít.

Vzápětí vás přísný stařec nažene do zbrojnice a hned potom do improvizované arény, kde máte poměřit síly s Marcusem, dalším „nesmrtelným“ člověkem. Do toho se vám v hlavě přehrává jakási částečně poškozená zpráva od hologramu s ženskou tváří.

Osobně mi přišel vstup do hry na jednu stranu překotný, na stranu druhou mě však dokázala smršť spousty otázek a minima odpovědí poměrně slušně navnadit na to, co se bude dít dál a kde to vlastně jsem. Jen mě trochu rozladilo, že Silverův vzhled si až na rozhodnutí mezi dvěma typy sestřihů nemůžu nijak upravit, což už považuji v dnešní době v tomto žánru za standard.

Pořádně rozvětvený příběh

Hra také nijak neztrácí čas se zasvěcením hráčů do konfliktu mezi rasou Naboru (jejím zástupcem je onen kmet zmíněný před chvílí) a rasou obřích inteligentních krys, jejíž členové slouží v lepším případě jako sluhové, v horším jako otroci.

Vzápětí také TLO vytasí svoji největší devízu – rozhodnutí, která ovlivňují další směřování příběhu. Ta přitom Silvera nečekají jen v rámci hlavní dějové linky, ale i v rámci (ne)plnění vedlejších úkolů. Rychle dám příklady ze samého začátku hry, abych neprozradil nic důležitého. O pomoc vás například požádá krysák Gok, který se v klášteře, kde vaše putování začíná, stará o zbraně. Pokud mu vyhovíte a přinesete medicínu, později vás bude brát jako přítele jeho druhu a připíše vám pár bodíků reputace.

Velmi záhy se také musíte rozhodnout, jestli Naboru z kláštera pomůžete ukrýt zakázanou zbraň, kterou nesmí odhalit královna Hadriana, která v doprovodu svých vojáků dorazila na neohlášenou prohlídku celého místa. Později si pak musíte vybrat, jestli pomůžete bojovému instruktorovi, který vás hned po spuštění kampaně hodil do improvizované arény do boje na život a na smrt, nebo jestli ho raději odešlete na onen svět za to, kolik umučil a zabil krysáků. A zbraň, kterou chtěl z tajné místnosti pro sebe, pak můžete věnovat Gokovi, který v klášteře velí krysím vzbouřencům. Ti už mají plné zuby útlaku a masakrovaní ze strany Naboru.

Podobná rozhodnutí vás samozřejmě čekají i dál v příběhu a sami autoři se už dříve nechali slyšet, že při prvním průchodu hrou neuvidíte ani zdaleka všechen obsah. Tato bohatost a variabilita kampaně je bezpochyby největší devízou a tahákem celé hry. Je proto obrovská škoda, že je v podstatě jedinou kladnou stránkou TLO, které jinak v podstatě všude jinde kulhá nejen za nynější žánrovou konkurencí, ale občas i za výrazně staršími tituly. A nemožnost přizpůsobit si herního avatara je ve světle těchto přešlapů jen podružný detail.

Boj jak ze zpomaleného filmu

Obrovsky neohrabaně, zastarale a kostrbatě působí souboje s nepřáteli, které přitom v podobném typu hry logicky tvoří naprosto zásadní, ne-li hlavní složku hratelnosti. Protivníci například oscilují mezi dvěma extrémy. Na jednu stranu nemáte absolutně žádnou šanci se k nim připlížit a vrazit jim meč/sekeru/kopí do ledvin, protože i když se snažíte překvapit rytíře v přilbě a řinčícím plátovém brnění, tak o vás bude zkrátka vědět, i když je k vám otočený zády a pět metrů daleko.

Tato vševědoucnost a neuvěřitelně vybroušené smysly přitom ostře kontrastují s tím, že ve většině případů jsou ti, s nimiž se pustíte do křížku, hloupí jak hromada šutrů. Připadá mi totiž, že nepřátelé Silvera (jehož pravé jméno se později dozvíte od zmíněného ženského hologramu) zpravidla zmerčí až po překročení jakési neviditelné čáry. A když se jich chcete zbavit, tak většinou stačí zaběhnout za roh, nebo jinak zmizet z jejich zorného pole a oni zapomenou, že vás kdy viděli.

A to všechno vás praští do očí ještě předtím, než dojde na měření sil tváří v tvář se zbraněmi v ruce. Drtivá většina protivníků se totiž nejspíš na rozdíl od Silvera nepohybuje pod otevřeným nebem, ale na dně moře nebo v kádi plné hustého medu. Rychlost, s níž vojáci napřahují paže s meči nebo lučištníci tětivy svých luků, je totiž tak tragikomicky nízká, že v pohodě stihnete udělat tři úkroky stranou nebo je dvakrát vzít po hlavě obouruční sekerou, která by měla být podle všech fyzikálních zákonů ještě pomalejší.

Trefil jsem se, nebo ne?

Někteří nepřátelé navíc mají asi i problém s vnímáním hloubky prostoru, protože začnou svými zbraněmi pomaličku mávat už ve chvíli, kdy vás zmerčí a jste od nich tedy několik metrů daleko. Hra má také problém se zaznamenáváním zásahů – mockrát se mi stalo, že jsem byl naprosto jasně z dosahu protivníkovy zbraně, a přesto jsem schytal ránu. Jindy zase můj úder, který podle animace spolehlivě obešel nepřátelský štít, nenapáchal žádné poškození a byl automaticky zablokovaný.

Štíty, které nosí především vojáci Naboru, vůbec poskytují až nadpřirozenou úroveň ochrany a nedařilo se mi jimi proniknout ani při používání těžkých útoků obouruční zbraně. Proto jsem děkoval Bohu, když mi do pracek padla sekera, jejíž speciální útok štíty zcela ignoroval.

Hodně tristní kapitolou jsou i souboje s bossy – absolvoval jsem dohromady čtyři, než mi došla trpělivost a hru jsem po přibližně osmi hodinách odložil (a nevím, jestli se k ní ještě vrátím). Měření sil s bossy trpí stejnými neduhy jako šarvátky s řadovými nepřáteli, navíc jsou ti, které jsem potkal, zoufale nenápadití. Ať už jde o obřího pavouka, který je snad v každé fantasy hře, rytíře se štítem, který se od těch řadových lišil jen velikostí nebo jakéhosi žalářníka, u nějž jsem si, že je boss, uvědomil až poté, co jsem ho pár ranami sprovodil ze světa.

A bossem, který mě opravdu rozzuřil a ve výsledku vedl k vypnutí TLO, je jakýsi poletující fantom, jehož arénou jsou zatopené podzemní rozvaliny. Zde jsem několikrát zemřel (a ztratil tak všechny zkušenosti nasbírané od posledního checkpointu a neutracené za vylepšení) ne kvůli tomu, že by poletující bubák oplýval tak smrtícími schopnostmi, ale protože voda v zatopené síni je na různých místech různě hluboká a nedá se poznat, kde ještě Silver proběhne a kde se bez varování utopí.

Takto prostě souboj s bossem podle mě vypadat nemá – může být opravdu těžký, ale má být férový. Ne nadesignovaný tak, že umřete okamžitě a bez varování, když je od vás nepřítel dvacet metrů daleko zaseklý za napůl potopeným sloupem a nijak vás neohrožuje.

Tým českých vývojářů se při výrobě svého akčního RPG bohužel dopustil ještě dalších hříchů. Z nějakého důvodu ve hře, kde často jedna důlní štola vypadá jako druhá a městské uličky jsou si podobné jako vejce vejci, chybí byť ta nejzákladnější mapa.

Proušoupané boty

A taky mi dost chyběla nějaká forma rychlého cestování, protože ukládací terminály jsou často velice daleko od sebe a tak se naběháte skoro jak trénující maratonec. A jako třešnička na dortu je zde fakt, že si nemůžete změnit ovládací schéma, což je v dnešní době vskutku tristní.

I grafika bohužel po většinu času nijak neoslňuje, spíše jsem si v některých chvílích vzpomněl na letitý třetí Gothic nebo o něco novější Risen. Krátce po načtení uložené pozice má TLO tendenci na několik sekund zamrznout, jinak je ovšem hra optimalizovaná poměrně slušně. Také mi ani jednou nespadla, což je v dnešní době vydávání herních polotovarů rozhodně pozitivní.

The Last Oricru – obrázky z recenzování

Zvuková stránka TLO je obstojná, dabing má sice poněkud kolísavou kvalitu, ale oceňuji snahu hrát si se slovíčky a vtipkovat, ač je to občas trošku na sílu. Plusem pro jazykově nevybavené hráče jsou české titulky.

Na samý závěr zmíním, že celou hru jde projít i ve dvou hráčích. Ale popravdě řečeno nevidím příliš velký rozdíl v tom, jestli se tímhle veskrze průměrným dobrodružstvím prokoušete sólo nebo s někým dalším po boku. Rád bych titul z našich končin pochválil víc, ale bohužel nemohu. A upřímně doufám, že minimálně část výše popsaných problémů odstraní vydávané patche. V jádru totiž TLO rozhodně není špatná hra.

Autor je redaktorem webu ČT24.