Remaster The Last of Us 2 potvrzuje statut jedné z nejlepších her všech dob

Teprve tři roky staré pokračování videoherního hitu The Last of Us sice stále vypadá a hraje se skvěle, přesto se dočkalo remasteru. Jen snaha vyždímat z fanoušků další peníze? Naštěstí ne. Vzhledem k velmi příznivé ceně a spoustě přidaného obsahu není žádný důvod ke stížnostem. Naopak, jde o ideální odůvodnění, proč si jednu z nejlepších her historie zahrát znovu.

I po více než třech letech od vydání zůstává The Last of Us 2 jednou z nejodvážnějších her, které kdy vznikly. Nedávný remake prvního dílu (a ostatně i jeho seriálová adaptace) ukázal, že navzdory obrovským produkčním hodnotám a mimořádné chemii mezi dvěma hlavními představiteli, jde v podstatě jen o další postapokalyptickou hrdinskou „roadmovie,“ až dvojka celému vyprávění dodala potřebnou pointu. Má ovšem smysl remaster po pouhých třech letech od vydání?

Každý krásný okamžik je v The Last of Us Part vykoupen dvojnásobným utrpením.

Ano, grafika je teď o pár efektů bohatší a celé se to hýbe plynule v 60 snímcích za sekundu, to jsou ovšem věci, které měly být zpřístupněny už v době vydání PlayStationu 5. A ideálně zdarma. Přesto by fanoušci neměli nad pořízením remasteru příliš váhat. A ostatně ani hateři, možná by jim totiž napodruhé mohlo konečně dojít, co se jim autoři snažili sdělit.

Pro úplné nováčky je remaster k dispozici za zvýhodněnou cenu okolo 1 200 Kč, pokud už ale máte k v knihovně původní verzi, stačí zaplatit zhruba 250 Kč. V tom případě se vám automaticky přenesou všechny trofeje i dosažený postup, takže můžete rovnou navázat režimem New Game+, jednodušší už to být nemohlo.

Příběhová kampaň je jedna ku jedné stejná jako v původní verzi, z tohoto důvodu není žádný důvod věnovat se jejímu popisu, vše důležité najdete už v naší původní recenzi (k přečtení tady). Jen si zde dovolím krátce zafilosofovat nad tím, že zatímco tehdy šlo o odvážný scenáristický kousek, který se snažil diváky dotlačit k zamyšlení nad podstatou násilí, v dnešní době jde o proklatě aktuální téma. I když co se syrovosti zobrazení brutality a lidského utrpení týče, nemá The Last of Us 2 konkurenci, v jádru jde o ryze humanistické dílo. Bohužel to vypadá, že jeho zamýšlené sdělení vyjde (opět) vniveč, válečné konflikty na Ukrajině nebo v Gaze ukazují, že valná část společnosti si myslí, že zabíjení je vlastně príma a obdivuhodné, pokud se děje „těm druhým.“

Už původní hra je technologická špička, kterou ani na nové generaci hardware není kam posunovat.

Po opětovném dohrání jsem se vrátil k tehdejším vyostřeným diskusím a snažil se s odstupem pochopit argumenty, kvůli nimž si hra tehdy vysloužila takovou míru nenávisti (viz náš článek). A přijdou mi ještě nesmyslnější než tehdy. Že The Last of Us 2 doslova plive na odkaz prvního dílu a nabídlo něco jiného než fanoušci tehdy chtěli? Že vývojáři násilně „tlačí“ sexuální menšiny a jedna z hlavních postav nemá dostatečně ženskou tělesnou konstituci? Co je na tom proboha špatně? Na rovinu – přístup „více toho samého,“ který vládne dnešní popkultuře je zhoubný, uzavírá lidi v jejich komfortní zóně a jen nehrává tomu, aby všechny scenáristy v budoucnosti nahradila umělá inteligence. Naopak, už jen za odvahu zkusit to jinak si vývojáři zaslouží obdiv, další Marvel nebo Star Wars univerzum navždy zafixované ve statutu quo opravdu nepotřebujeme.

Ale stejně jako tehdy jde jen o otázku osobního vkusu, pojďme se proto raději podívat blíže, co ještě remasterovaná edice kromě pár grafických cinkrlátek vlastně nabízí.

Sami vývojáři vidí jako největší přidanou hodnotu nový herní mód Není návratu (No Return), což je série kratších střetnutí v rozlehlých arénách, kde se na základě spoustě náhodných proměnných pokaždé vygeneruje nová situace. To teoreticky znamená nekonečný zdroj zábavy.

Jak vidíte, vizuální rozdíly mezi původní hrou (vpravo) a remasterem (vlevo) nejsou nijak zásadní.

Tento režim funguje na principech tzv. roguelite, což znamená, že v případě smrti přijdete o veškerý dosažený postup a budete muset začínat znovu od začátku. Po každé odehrané úrovni se vracíte na improvizovanou základnu, kde máte krátký čas na vyléčení a vylepšení současné výzbroje, na konci celé cesty vás čeká souboj s bossem.

Už jen kvůli možnosti nahlédnout do pozadí vývoje se investice do remasteru vyplatí.

Proměnných, které ovlivňují zážitek je obrovské množství. Někdy budete nenápadně likvidovat lidské vojáky, jindy se naopak bránit nájezdům houbových zombie. Tu dostanete do začátku zápalnou munici, jindy si budete muset vystačit jen s kudlou. Kvůli propracované umělé inteligenci a dynamicky se měnící obtížnosti je každý průchod vskutku adrenalinovou záležitostí o motivaci se pak stará postupné odemykání dalších hratelných postav a jejich kostýmů.

Na druhou stranu i jakožto obrovského fanouška mě tento režim poměrně záhy přestal bavit. Ano, samotné souboje jsou super, ale bez přidané hodnoty ve formě vyprávění, se vše rychle zvrtne jen v tupou řezničinu. Zatímco během dlouhé kampaně se člověk dokáže do kůže své postavy absolutně ponořit a doslova s ní dýchá, tady prostě hraje videohru a snaží se postupovat co nejefektivněji za účelem maximálního zisku. A to se rychle omrzí. Vlastně můžeme být rádi, že studio Naughty Dog nakonec upustilo od původního plánu přidat do hry i multiplayer, protože v tomto ohledu The Last of Us působí zaměnitelně.

Kytarová minihra je nově k dispozici přímo skrze hlavní menu.

Hlavní přidanou hodnotu remasteru tak spatřuji spíše v možnosti zapnout si doprovodný komentář hlavních tvůrců a možnosti nahlédnout do úrovní, které se nakonec do plné verze nedostaly. Právě v nich uvidíte, jak maniakální smysl pro detail vývojáři mají. Celkem jsou bohužel k dispozici jen tři a to v různých fázích rozpracovanosti, přičemž nejde o plnohodnotné levely, ale spíše kratičké, zhruba desetiminutové fragmenty. Jejich náplní je vlastně jen přecházení mezi komiksovými bublinami, z nichž vám vždy někdo z vývojového týmu poví, čeho se na daném místě snažili dosáhnout.

Je to naprosto fascinující náhled do zákulisí, kdy i ta nejobyčejnější činnost jako je třeba plazení se odpadní trubkou dostává nový význam. Dozvíte se třeba, jak autoři dlouho experimentovali s výškou vodní hladiny, aby dosáhli maximálního efektu, jakým způsobem hráče motivují k průzkumu evidentně slepých cest, nebo jak kvůli několikasekundové animaci museli zasahovat hluboko do kódu hry. Komentáře k filmovým předělům pak ukazují, jak moc je každá scéna promyšlená.

The Last of Us opravdu remaster nepotřebovalo, ale nakonec je dobře, že ho dostalo. Za těch pár korun jde o ideální příležitost si celé to do detailů promyšlené utrpení prožít znovu a soustředit se na detaily, které vám snad poprvé mohly zůstat skryty. Pro ty největší nadšence je tu nový herní režim a detaily ze zákulisí, které sice původní zážitek nijak nevylepší, ovšem umí prodloužit čas strávený v oblíbeném světě o dalších pár (desítek) hodin.