RECENZE: The Council potěší jen milovníky politických konspirací

Na první pohled zajímavá adventura z neokoukaného prostředí bohužel neudržela vysoko nastavenou laťku stanovenou první epizodou a stává se nudnou. Své publikum si však najde.

Jestli si za něco vývojáři ze studia Big Bad Wolf zaslouží respekt, tak minimálně za sebevědomí. Vydat v dnešní době hru pojednávající o složité politické situaci v Evropě konce 18. století, to už chce pořádnou dávku odvahy. Obzvláště když výsledek nevypadá nijak lacině.

Hry se politice často vyhýbají, tady je tím hlavním.

Scénář hry umně spřádá skutečné historické události se spisovatelskou fikcí a nabízí mnohavrstevný komplikovaný příběh, který můžeme do značné míry sami ovlivňovat. Výsledkem je kombinace interaktivního seriálu (á la hry od zaniklé společnosti Telltale), her na hrdiny a náročné adventury, tedy přesný opak ideálního předvánočního blockbusteru.

Příběh se odehrává na soukromém ostrově výstředního boháče lorda Mortimera, který jednou ročně pořádá setkání nejmocnějších lidí světa. Pravidelného koncilu se tentokrát zúčastní například první prezident Spojených států amerických George Washington, francouzský vojevůdce Napoleon Bonaparte nebo německý politik Johann Christoph von Wöllner. Mezi tyto skutečné historické osobnosti namíchali tvůrci několik vymyšlených postav, mezi něž patří i hlavní hrdina Louis De Richet. Ten se na ostrov vydává hledat svoji ztracenou matku, rychle však zabředává do politických intrik, které mají určit běh celého světa na dlouhé roky dopředu.

Hlavní hrdina se bez přípravy ocitá mezi světovou elitou své doby.

Milovníci konspiračních teorií budou z příběhu jistě nadšení. Každý host lorda Mortimera má odlišnou motivaci, a tak se nikomu nedá věřit. Pod naleštěnou vrstvou a snobským vystupováním nalezneme bezskrupulózní figurky, které k dosažení svých cílů neváhají lhát, vydírat či podvádět. Obyčejní lidé jsou pro ně jen figurky na šachovnici, kterými lze libovolně pohybovat a případně je snadno nahradit. Bohužel skvěle rozjeté drama nevydrží až do konce a zhruba od poloviny hry se zápletka stane až příliš klišovitou. Ve srovnání s klasickým videoherním „jdi tam a všechny pobij“ jde však přesto o balzám na duši.

Většinu času zde trávíme v rozhovorech, ale dojde i na klasické adventuření. A tím klasickým myslím to, že budete muset opravdu přemýšlet, nikoli jen občas kliknout na kliku a pak půl hodiny koukat, kam že se příběh pohne. Některé hádanky jsou dokonce tak zapeklité, že jsem jejich princip nepochopil ani po úspěšném vyřešení systémem pokus omyl.

Většinu času strávíte v rozhovorech.

K tomu však dochází jen minimálně, hra totiž umožňuje řešit všechny překážky několika různými způsoby. Podobně jako v klasických RPG je hlavní postava definována řadou vlastností, které ovlivňují, jakým stylem bude přistupovatk okolí. Místo klasického zdraví, síly či mrštnosti tu však najdeme sofistikovanější atributy, jako třeba etiketu, lingvistiku nebo znalost okultních věd. Louis má na každý herní den jen omezenou zásobu „akčních bodů,“ které může utratit za použití svých schopností. Platí přitom, že čím vyšší úroveň vlastnosti, tím méně bodů k její aktivaci potřebuje. 

Ve hře je spousta falešných stop, takže můžete celou svoji denní zásobu vyplýtvat třeba na otevření zamčené skřínky, která se pak ukáže prázdná. Celá tato mechanika je poměrně složitá, do hry vstupují i lahvičky na doplňování bodů, hledání slabin a naopak imunit ostatních postav a další faktory, na jejichž popis tu není prostor. Důležité je, že se nikdy nemůžete dostat do slepé cesty, jen musíte počítat, že jednoduchá řešení, stojící nejméně námahy, později přinesou vážně komplikace. Ostatně jako ve skutečném životě.

Na papíře to vše vypadá zajímavě a prvních pár hodin jsem byl nadšený, postupně se však začala vkrádat nuda. Nic proti ukecaným hrám, ale v The Council zabírají rozhovory drtivou většinu herního času, přičemž jen málokdy se dozvíte něco zajímavého. Příběh se odehrává jen v Mortimerově paláci a jeho blízkém okolí, dohrání přitom zabere kolem dvaceti hodin, což je podle mého názoru až příliš. Po celou dobu jsem na něco čekal a když to konečně nastalo, už mě to vlastně ani příliš nezajímalo.

Problematické je i technologické zpracování. Grafika sice vypadá dobře, ale postavy, na které hráč upírá zrak většinu času, jsou tak přestylizované, že se na ně nedá koukat. A ani spolu dohromady příliš neladí. Hlavní hrdina vypadá jako rošťák z komiksu pro děti, Mortimerův asistent s bílým pudrem na tváři jako z hororu a místní femme fatale jako by vyskočila z osmdesátkového porna. Ne že by grafika byla vyloženě špatná, ale takto vážně pojatá hra si asi zasloužila poněkud decentnější a realističtější formu.

The Council je bez debaty výjimečná hra, která zkouší mnoho nových herních mechanik a nepodbízí se většinovému vkusu. Bohužel to s sebou nese i skutečnost, že je nepřístupná a nudná, obzvláště ve druhé polovině, kdy se nadějně vybudovaná zápletka ukáže v pravém světle. Doporučit mohu jen fanouškům starých adventur, kterým už ty dnešní přijdou až příliš jednoduché.