V roce 2006 se při launchi konzole Wii Nintendo dušovalo, jak skvělá to bude platforma pro hry nahlížené z perspektivy vlastních očí. Že pohybové ovládání přímo vyzývá k tvorbě stříleček tohoto typu a že bude prostě Wii FPS hrám konzolí zaslíbenou. Uplynuly téměř tři roky a skutek utek.
Mimo opravdu výborného Metroid Prime 3: Corruption, několika ucházejících dílů Medal of Honor a Call of Duty a několika málo dalších titulů, jsme se příliš her FPS žánru nedočkali. Nyní je tu The Conduit, titul, který se tváří jako nejlepší doomovka na Wiičku. A i když to s ním až tak žhavé nebude, tak stoprocentně stojí za zahrání.
Nelze přehlédnout, že design levelů je příliš lineární.
Jako většina ostatních zástupců žánru na Wii se The Conduit ovládá téměř klasicky. Míříte wiimotem, zatímco tlačítkem B střílíte. Rychlým pohybem wiimotu zaútočíte 
nablízko, zatímco nunchukem hodíte granát. Pohyb obstarává analogová páčka nunchuku a zbytek funkcí obstarávají zbývající tlačítka.
Tento systém je perfektní a nikdy nezklame. Pokud jste žádnou střílečku dosud nehráli, tak vězte, že i přes to nebudete mít s hraním The Conduit nejmenší problém. Jediné, k čemu si neodpustím výtku, je otáčení. Hlavní hrdina Michael Ford se otáčí stejně rychle jako já po několika dobře vychlazených lahváčích, vypitých na zahrádce v létě.
Hra vás po krátkém tutoriálu vrhne zpět v čase, abyste si udělali představu, o co vlastně ve hře jde. Popravdě, je to jedno. Vezměte si nejhorší díl ze seriálu Akta X a máte The Conduit. Ufouni, vládní konspirace, změny stran, „nikdy nevíš komu věřit!“ – prostě nuda. Navíc se příběh odehrává v opravdu minimalistických scénách, při kterých většinou uvidíte jen postavu ve stínu, která si něco mele pod vousy. A ne, nekouří.
Každopádně brzy (což znamená ihned) dostanete do rukou zbraně a legrace může začít. Arzenál z The Conduit se dělí do dvou skupin. Na lidské zbraně a ty emzacké. Vetřelci zde vypadají jak přerostlí brouci a postrádají jakýkoliv charakter, ale na odstřel jsou designovaní dobře. Lidské zbraně ve hře zastupují pistole, kulomety, odstřelovačky, raketomety, prostě klasika. Jejich municí jsou povětšinou logicky náboje. Emzácké zbraně se pak skládají z různých blasterů, a jejich variací na granátomet, raketomet atd. Jejich municí je známá biomasa.
Nepřáteli jsou mimo tajemná broučí stvoření i klasičtí muži v černém a další agenti. Jejich umělá inteligence ničím nepřekvapí, ale aspoň nedělají úplné hlouposti. Během hry se podíváte do Washingtonu, do zříceného metra, tajných laboratoří a do dalších klišé míst.
Hlavolamy jsou primitivní ve stylu "Alíku, hledej zahrabanou kost".
I když jsem se při hraní vůbec nenudil, nelze přehlédnout fakt, že design levelů je příliš lineární. Prostě jdete za nosem, střílíte a zase jdete dál. Samozřejmě tohle je základní náplň každé FPS, a tak vývojáři s High Voltage přidali záhadný technologický vynález, který samotnou hratelnost oživuje. Jedná se o ASE (zkratka pro all-seeying eye neboli vševidoucí oko), levitující kouli, s jejíž pomocí vyváznete z jakékoliv šlamastiky. S ASE totiž není problém otevřít mimozemské zámky na dveřích, otevřít tajné dveře nebo na dálku odpálit neviditelné miny a odhalit skryté 
ufouny. ASE se tak hodí téměř pořád.
Hlavolamy, které s jeho pomocí budete řešit, jsou primitivní a veskrze založené na stylu „Alíku, hledej zahrabanou kost,“ ale při hraní FPS se nad tím člověk příliš nezamýšlí. Nad čím je ale důležité se zamyslet, je otázka, odkud ti všichni parchanti na porážku přicházejí. Samozřejmě, že nejsou z této planety, ale v levelech se respawnují obvykle z portálů nebo hnízd.
Ty je moudré vždy co nejrychleji eliminovat, a zabránit tak další produkci nepřátel. Abyste se necítili znevýhodněni, v pozdějších fázích hry získáte i speciální oblek, díky němuž budete odolnější proti útokům protivníků a po chvilce se vám po vzoru Master Chiefa bude regenerovat i zdraví. Ale vězte, že tak cool jako on v tomto obleku vypadat nebudete.
Na vizuální podobu hry pějí všichni chválu. Po téhle větě si nejspíš říkáte, že já nebudu. Ale budu! Hra je pěkná, nedokresluje se a obsahuje několik hezkých detailů, jako třeba ASE. Přesto se nelze zbavit dojmu, že i Wii má na víc a že jsou na této platformě k vidění hezčí hry. Pokud by se nejednalo o exkluzivní hru, nebyl by jediný důvod, proč by The Conduit nemohl běžet na PlayStation 2. Hudba ve hře se poslouchá příjemně - adekvátní zvuky a několik příjemných hudebních témat, která vytvářejí slušnou atmosféru.
| Já mluvím, ty mluvíš, my kecáme |
| The Conduit je první hrou, která se mi dostala do pazour a podporuje periferii Wii Speak. Jak neoriginální název napovídá, tak se jedná o kus hardwaru, který slouží jako mikrofon k hlasovému chatu. Při hraní The Conduit tuto možnost využijete při hraní online multiplayeru, při kterém můžete na své spoluhráče pokřikovat, že jsou neschopná paka. Hlas toto zařízení přitom přenáší velmi slušně. Pokud si budete chtít pokecat i mimo hru, tak můžete sáhnout po Wii Speak kanálu, kde může vaším hlasem mluvit osobní Mii. Zatím však hodnotím tuto periferii skepticky, protože v ní nevidím prozatím velké využití. Ale teprve čas ukáže pravdu. |
I když si na jedné konzoli zahrajete pouze sami, s připojením k internetu budete moci okusit i multiplayer určený až dvanácti hráčům. K dispozici je přes deset režimů, z nichž většina je týmového ražení. Dále pak klasiky jako Deathmatch, Capture the Flag atd. Mapy ale nejsou největší.
Největší problém u The Conduit je jeho délka. Hlavní režim dokončíte přibližně za šest hodin a i když při hraní odemykáte galerie a cheaty, schází zde jediný důvod proč si zahrát tuto střílečku znovu. Přesto ale za to jedno hraní stojí. Tedy pokud jste vyznavači žánru. Vzhledem k počtu FPS na Wii je The Conduit vítán do této malé rodinky s otevřenou náručí.
Hru zapůjčila firma Gamehouse.
