RECENZE: Tchia mohla být kouzelná pohádka, dojem kazí příšerně moc chyb

Tchia patří rozhodně k těm ambicióznějším nezávislým projektům letošního roku. Pohádková hra z exotické Nové Kaledonie chce nabídnout pořádnou porci zábavy v otevřeném světě. Bohužel si ji kvůli ohromnému množství nedodělků a chyb moc neužijete.

Indie hráči letos rozhodně nepřijdou zkrátka. Nezávislými hrami bude tento rok nabitý a bude tedy o to těžší mezi ostatními zazářit. Soudě podle úvodních trailerů a ukázek ze hry měla Tchia rozhodně šanci uspět. Prozkoumávání exotické kultury, barvitá grafika, otevřený svět s možností plachtit ve vzduchu, plavit se na lodi i systém převtělování se do nejrůznějších bytostí a věcí naznačoval, že by hra měla oslovit kde koho.

Za hrou stojí kanadské studio Awaceb, přičemž francouzsky mluvící tým si vybral jako hlavní inspiraci pro hru Novou Kaledonii, francouzské zámořské území v Tichém oceánu. A ačkoliv je Tchia něčím na pomezí fantasy pro teenagery a pohádky pro děti, její fiktivní svět vychází z kultury melanéských Kanaků. Hra je tedy zároveň i exkurzí do této části světa, kde se mísí moderní civilizace s kmenovými tradicemi.

Hra se zprvu tváří opravdu pohádkově a nevinně, nicméně dotkne se i trochu vážnějších témat a ona pohádkovost je nakonec spíše ve stylu původní tvorby bratří Grimmů. Ale spíš jen prostě nevíme, na co jsou melanéske děti zvyklé. Tchia má však podle mého názoru šanci zaujmout jak mladé (oficiální věkový rating je 12+), tak i dospělé hráče.

Příběh hry odpovídá celkem standardní pohádkové šabloně: mladá dívka Tchia se musí vypravit na dobrodružství, aby zachránila svého otce uneseného zlým démonem, a také se během putování dozvědět něco o svém vlastním původu. Upřímně jsem čekal celkové tempo hry pomalejší a více při zemi, jenže tady se melancholický zpěv u ohně či lekce vyřezávání totemů mísí s pronásledováním vrtulníků, bombovým útokem na místní důl nebo prohlídkou jatek.

Tchia je primárně o prozkoumávání otevřeného světa, který pokrývá dva velké a několik menších ostrovů. Pohybovat se budete jak po městečku s věžáky, tak v lesích, bažinách a kopcích. A samozřejmě se budete i plavit na své lodi, byť zrovna tento styl pohybu mne ve hře bavil asi nejméně.

Jakmile si osvojíte herní mechaniky, stane se pohyb po otevřeném světě docela návykovým. Tchia totiž ovládá schopnost převtělování se do zvířat a předmětů, takže vedle běhání po svých můžete třeba létat vzduchem jako holub, plavat v moři jako žralok nebo se valit z kopce jako kámen. Některá převtělování tedy moc smysl nedávají, především třeba možnost se přenést do dřevěné židle, staré pneumatiky nebo třeba odhozené plechovky.

Dále máte k dispozici také kluzák jako vystřižený z Legend of Zelda: Breath of the Wild, navíc stejně jako Link můžete lézt prakticky po jakémkoliv povrchu, pokud vám tedy stačí pomalu ubývající energie. Když vám to tedy všechno hezky zapadne po sobě, dostanete se z jednoho konce ostrova na druhý tak, že se převtělíte do holuba a vyletíte do pořádné výšky. A až vám dojde „spirituální energie“ (odlišná od té fyzické pro šplhání a plachtění), vyskočíte z něj ven, roztáhnete kluzák a doplachtíte k nejbližší palmě. Tu lze napnout jako prak, vymrštit se znovu do výšky a s nově nabitou energií polapit ve vzduchu racka a letět dál. Na rychlé teleportování (které tu také je) si ani nevzpomenete.

Co všechno se dá v tom otevřeném světě vlastně dělat? Málo toho není. Vedle poměrně okoukaného vyčištění táborů od nepřátel nebo hledání truhel s odměnami můžete třeba také závodit na čas, plnit hádanky s vyřezáváním totemů, střílet prakem na terče nebo po vzoru her typu Assassin’s Creed šplhat na vyvýšené body a odhalovat okolní aktivity a body zájmu.

Když už jsem zmínil boj, tak ten má ve hře docela nezvyklou podobu. Tchia je primárně vybavena prakem, který však hlavním nepřátelům, tedy jakýmsi papírovým přízrakům, nijak neubližuje. Musíte je vždy spálit, což znamená vždy nutnost najít si nějakou hořlavou věc. Na to jde jít vícero způsoby. Asi nejjednodušší je zkrátka popadnout nejbližší zapálenou lucernu nebo kanystr s benzínem a prostě je mrštit na nepřítele. Ty ovšem nebývají vždy po ruce a inventář má jen omezený počet míst.

Docela často se tak budete uchylovat k převtělování se, jelikož pak se zápalnou věcí můžete cestovat na delší vzdálenost a hlavně házet do větší dálky. Anebo si pomocí magického ukulele vyvoláte (na omezený čas) mytologickou bytost, která umí metat oheň sama od sebe. Je vlastně jen na vás, čemu dáte v danou chvíli přednost, většinou to však dopadne kombinováním všech druhů dohromady.

Pokud si nedáte pozor, Tchia může zemřít (energie slouží zároveň jako životy), ovšem nic moc se neděje, hra vás jen přemístí k nejbližšímu ohništi a můžete to jít zkusit znovu. Dokonce ve hře ani není nastavení obtížnosti a trápit se nikde moc nebudete, nepřátel není moc a všechny pokoří jeden zásah ohněm. A navíc je tu možnost vynechávat i celé herní pasáže a zkrátka skákat jen od jedné cutscény ke druhé, pokud vás něco nebaví nebo jste se na něčem zasekli.

Další aktivity ve hře čítají především zmíněné hraní na ukulele, a to ať už ve formě rytmické minihry nebo způsobu, jak třeba kouzelně posouvat denní dobu nebo si přivolávat pomocníky. Tchiu si rovněž můžete na záchytných bodech (ohništích) libovolně převlékat, hlavními odměnami za prozkoumávání světa jsou všemožné náhrdelníky, trička, kalhoty, malby obličeje nebo třeba barva a vzor vašeho kluzáku.

Hru jsem hrál na PlayStationu 5 a po stránce grafiky jde zkrátka poznat, že byl titul dělaný s omezeným rozpočtem. Hra je krásně barevná, někdy možná až moc, především tím narážím na až ostře červeně laděné západy slunce. Modely herních postaviček jsou hodně jednoduché, animace jsou také spíše základní a všechno to zkrátka působí jako kombinace komiksu a pohádky s loutkami.

Autoři si ještě zaslouží pochvalu za poměrně hezký hudební podkres a také fakt, že opravdu sehnali dabéry v ostrovní kultuře, kde taková profese neexistuje. Ve hře se totiž mluví pouze jazykem Kanaků a francouzsky, titulky jsou tak v podstatě povinnost a hra vám je koneckonců ani nedovolí vypnout.

Hra vás nenutí do následování příběhu a klidně se můžete bavit třeba rozpoutáváním chaosu na mapě téměř jako v Goat Simulatoru. Přesuny po mapě převtělováním se do zvířat a předmětů jsou vlastně docela zábavné a humor v příběhových částech mi nepřišel úplně hloupý. Klidně bych po závěrečných titulkách, které přijdou už okolo šesti hodin hraní, pokračoval dál.

Tak jo, tady bych mohl recenzi uzavřít a dát hře soudě podle dosavadního popisu tak osmdesát procent, že? To bych upřímně udělal hrozně rád. Jenže to by technická stránka hry nesměla být tak tragická.

V první řadě Tchia na PlayStationu 5 není vůbec plynulá. Hra se mi škubala od začátku až do konce, někdy více, někdy méně. Grafiku provází řada chyb, například divní „duchové“ okolo předmětů, jako jsou stromy nebo budovy. Voda hází prazvláštní odlesky, jako kdybyste právě jeli na nějakých psychotropních látkách. Textury občas doskakují až na poslední chvíli. Předměty se zasekávají o sebe a sem tam i přes zdánlivě volný pohyb po mapě narazíte na úplně nepochopitelnou neviditelnou zeď. Pokud se spustí déšť, tak prší i uvnitř budov.

Vůbec nejhorší je pak to, že jsem narazil i na situace, které rozbijí celou hru. Začátek jednoho závodu vůbec nešel odstartovat, protože mi postavička nereagovala na žádný pokyn. A dvakrát se mi také stalo, že po skončení cutscény zůstala černá obrazovka, i když podle zvuků bylo poznat, že už ve hře jsem. Pokaždé bylo nutné hru restartovat nebo načíst starší uloženou pozici.

Tchia prostě není hotová hra a verze, která se v drobném předstihu do médií dostala, měla ještě nějakou dobu strávit v playtestingu. Nejsem si jistý, zda ještě nedorazí nějaký opravný patch a nebyl jsem schopný ověřit stav verze na PC. Soudě podle toho, co jsem viděl na PlayStationu 5, současný technický stav bohužel neodpovídá dodělanému produktu. Jestli hru autoři někdy v budoucnu pořádně doladí, pak by si zmíněných osmdesát procent klidně zasloužila, v současném stavu ale ani náhodou.