RECENZE: Tales of Arise je další vybroušený klenot z Japonska

Série Tales of… sice není tak známá jako Final Fantasy, rozhodně to však tak není kvůli jejím nedostatečným kvalitám. Nejnovější díl má všechny předpoklady k tomu, aby rozšířil zástupy milionů stávajících fanoušků, je totiž po všech stránkách výborný.

Ještě v listopadové anketě jsem se zaříkal, že už nikdy žádné JRPG recenzovat nechci a nebudu, přitom právě píšu své už letošní třetí. S japonskými hrami je to totiž těžké. Existují ve svém vlastním časoprostoru a nebojí se opírat se o mnohé zastaralé mechanismy, které už západní produkce dávno překonala. Především však neuvěřitelně plýtvají hráčovým časem, když ho nutí do zemdlení opakovat stále stejné souboje, zdržují ho generickými nepovinně povinnými vedlejšími úkoly a své hrdiny nechají nekonečně žvanit o dávno vyřčených banalitách.

Nenechte se zmást „dětskou“ grafikou, Tales of Arise jsou promyšlené epické fantasy.

Jenže zároveň mají jisté jen obtížně popsatelné kouzlo, které mě ve stále unifikovanější mainstreamové produkci nepřestává fascinovat a neustále překvapovat. Tales of Arise jsou toho nejlepším důkazem.

Jde už o sedmnáctý díl série, jejíž kořeny sahají až do roku 1995. Pokud neradi naskakujete do rozjetého vlaku, nemusíte mít v tomto případě žádné obavy. Stejně jako v případě slavnějšího Final Fantasy spolu jednotlivé díly sdílí jen základní filosofii, a kromě několika vzdálených narážek určených nejvěrnějším fanouškům, nemají s těmi předchozími prakticky nic společného.

Příběh hry je zasazen na planetu Dahna, jejíž obyvatelé trpí pod vládou technicky vyspělejšího národa Renů. Hlavním hrdinou je bojovník Alphen, jehož tvář skrývá před světem nesundatelná maska a který trpí absolutní ztrátou paměti.

Ano, amnézie je jedno z nejhorších scenáristických klišé, jaké si vůbec lze představit, ale vzhledem k tomu, jak moc tuto banální premisu nakonec autoři dokázali zašmodrchat, snadno jim to odpustíte.

Jak už tak ovšem bývá u japonských her zvykem, musíte se k tomu dobrému poměrně dlouho prokousávat. Prvních deset patnáct hodin je v podstatě jen rozkoukávacích, kdy poznáváte pravidla okolního světa a pomalu formujete základy budoucí party. První, koho poznáte na dlouhé výpravě za osvobozením Dahny od jejích krutovládců, je krásná Shionne. Přestože jde o nebezpečnou odstřelovačku, po herním světě se prochází na vysokých podpatcích a zástupům nepřátel čelí v sexy načančané sukýnce.

Během svého přibližně padesátihodinového putování navštívíte několik zcela odlišných světů.

Zatímco loňský remake Final Fantasy VII se snažil co nejvíce přiblížit západnímu publiku a snad až na podobu hlavního hrdiny opustil typicky japonskou stylizaci (viz naše recenze), Tales of Arise žádné ústupky od dávno vytyčeného směru nedělá. Jde o klasického zástupce žánru anime, který přináší přesexualizované ženské postavy, jednoduché obličeje s obrovskýma očima a malými nosíky, naddimenzované zbraně a všechny další vizuální atributy, které neznalým mohou evokovat, že jde jen o zábavu pro malé děti. Pokud ovšem máte pro podobně komiksové zpracování slabost, ocitnete se v sedmém nebi, grafika totiž umí být vyloženě krásná. Na rozdíl od většiny jiných her si autoři to nejlepší nechávají až na později. Zatímco úvodní pasáž v písečných dolech působí ještě poměrně nenápaditě, nejpozději ve třetí kapitole si vás Tales of Arise omotají kolem prstu. Už tak působivé scenérie pak ještě zkrášlují plynulé přechody mezi dnem a nocí.

Svět hry není otevřený, ale rozkouskovaný do série mnoha vzájemně provázaných koridorů. Některé jsou přísně lineární, jiné nabízejí více svobody, vždy jsou ale kompaktní a je radost je prolézat skrz na skrz. Po většinu času budete koukat na záda aktivního hrdiny jako v běžné akční adventuře, zbytek party se objevuje jen během příběhových scén nebo soubojů.

Souboje jsou rychlé, ale jen málo z nich jich představuje výzvu.

Těch je bohužel na můj vkus až příliš a zdržují od zábavnějších činností. Co hůř, po každém opuštění mapy se všichni poražení nepřátele znovu vygenerují. Díky tomu, že jsou jejich hloučky dobře viditelné i z veliké dálky a mezi všemi navštívenými lokacemi se lze snadno teleportovat, není problém se jim vyhnout. Bohužel si to nemůžete dovolit často, každý nasbíraný bod zkušenosti se totiž bude hodit.

V Tales of Arise sice grindování nedosahuje takové míry jako v Xenoblade Chronicles (naše recenze), přesto zůstává mou hlavní výtkou vůči hře. To, že to k žánru patří od jeho počátků, není argument, tím spíše by se to autoři měli snažit změnit i jiným způsobem, než nutit hráče do nákupu o 650 Kč dražší ultimátní edice, která přináší dvacetiprocentní nárůst rychlosti sběru zkušeností. Co hůř, přijde mi, že hra je na tento „cheat“ od začátku balancovaná, protože i když jsem plnil drtivou většinu vedlejších úkolů (veskrze nenápaditých), ke každému setkání s bossem jsem se dostavil o několik levelů slabší než on. Značný deficit jsem pak musel dohánět opakovaným vybíjením už dávno předtím poražených nepřátel. Alternativou ke grindování může být aktivování nejjednodušší obtížnosti, která veškerou výzvu z bojů odstraní, to by ovšem byla škoda.

Při vyvolání speciálních schopností hra bliká a svítí jako noční diskotéka.

Zdejší soubojový systém je totiž vcelku povedený. V jádru je ryze akční, kdy vaše postava máchá mečem a uskakuje před útoky nepřátel, taktický faktor ovšem přichází na scénu společně se stále rostoucí zásobou speciálních útoků. Ty si můžete najednou namapovat až tři a umožní vám například nepřítele vyhazovat do vzduchu nebo zasáhnout všechny v okruhu kolem sebe. Za jejich používání se vám pak nabíjí speciální ukazatel, otevírající ultimátní skupinové útoky. Soubojů se můžete účastnit až se třemi spolubojovníky a plynule se mezi nimi přepínat, o ty ostatní se pak stará vcelku slušná umělá inteligence.

Většina soubojů je záležitostí jen několika desítek sekund, při návratu do počátečních lokací pak někdy trvá vizuální efekt vytváření improvizované soubojové arény déle než samotný boj. Vaše schopnosti ovšem dostatečně prověří až setkání s bossy, kdy budete muset pečlivě ukázat vše, co jste se do té doby naučili. Na třetí obtížnosti ze čtyř jsem se párkrát zapotil, ale vyložený zásek jsem nezaznamenal.

Při přechodu na další úroveň se postavám automaticky zvyšují statistiky, kromě toho můžete ručně investovat i do speciálních bonusů. Vyznat se v jejich obrovském množství je ovšem poměrně složité a jejich efekt málokdy postřehnutelný.

Kromě hlavních a vedlejších úkolů hra obsahuje i řadu sběratelských miniher, které můžou pořádně natáhnout už tak slušně dlouhou příběhovou kampaň. Můžete hledat ztracené sovičky, za což dostáváte speciální vybavení, na ranči pěstovat dobytek, z něhož pak lze vařit různé pokrmy dočasně zlepšující statistiky, sbírání nerostů pak umožňuje vylepšovat nalezené zbraně či vyrábět úplně nové. A co by to bylo za japonskou hru, kdyby v ní nešlo rybařit, že? Během kempování u ohně si pak můžete i povídat se svými spolubojovníky, v tomto ohledu ovšem hra nedosahuje úrovně her od Bioware a je v podstatě lineární.

To však není na škodu, naopak. Tales of Arise se soustředí hlavně na vyprávění příběhu a v tom je excelentní. Pokud vás chytne, jen těžko se od ní dokážete odpoutat. Díky krásné grafice lze přivřít oči i nad zbytečně vysokým množstvím soubojů, z nichž jen hrstka stojí za zapamatování. Pokud nejste majitelé playstationů, kteří jako jediní mají k dispozici remake Final Fantasy VII, je toto epické RPG ideální vstupní branou do světa japonských her.