RECENZE: Tales of Arise přídavek nepotřebovalo. Beyond the Dawn je jen vata

Už tak rozsáhlé japonské RPG Tales of Arise dostalo ještě dvacetihodinový přídavek Beyond the Dawn. Ne že by snad byl špatný, doporučit však lze pouze těm největším fanouškům, původní téma totiž nijak neobohacuje.

Dva roky staří Tales of Arise jsou typickými zástupci žánru JRPG se všemi jeho klady a zápory. Nabízí nebývale epický příběh, fantasticky prokreslené postavy a stylovou grafiku, zároveň jsou však zbytečně infantilní a plýtvají hráčským časem na dokola se opakujících soubojích. Přesto mě před dvěma lety hra dokázala odpálit, věnoval jsem jí bezmála 80 hodin svého volného času (viz recenze) a dodnes na ni s láskou vzpomínám.

Děj datadisku se točí kolem Nazamil, jejíž rodiče pocházejí ze znepřátelených národů.

Přesto jsem aktuální datadisk Beyond the Dawn instaloval s obavami. Myslím si totiž, že vývojáři měli už v původní hře dostatek prostoru na to sdělit vše, co chtěli. A bohužel skutečnost mi dala za pravdu. Přídavek tak není pomyslným dezertem nakonec, ale spíše jen další porcí knedlíku k už téměř vyjedené omáčce.

Příběh původní hry byl totiž skvěle uzavřený, vysvětlil všechny dějové linky a nabídl stoprocentní katarzi. Už jen z tohoto pohledu je nášup nastavovanou kaší, vznikl evidentně jen kvůli penězům. A vskutku tomu tak je.

Jeho děj se odehrává zhruba rok po předchozích událostech, kdy se dříve znepřátelené národy Renů a Dahnanů učí žít pospolu na jedné planetě. Že se to neobejde bez konfliktů, je nabíledni, a vzniká tak zajímavá paralela k aktuálnímu dění v současnému Izraeli, vývojáři si ovšem toto téma nechali trestuhodně protéct mezi prsty.

Grafika je opět skvělá, mnoho nových lokací ovšem nespatříme.

Všechny potenciálně zajímavé situace jsou vykresleny černobíle, motivace zlounů je prostě činit zlo a hráč není vystaven žádným morálně komplikovaným rozhodnutím. Lépe řečeno vůbec žádným rozhodnutím.

Datadisk sice na scénu uvádí novou postavu Nazamil, dceru renanského šlechtice a dahnanské služebnice, kterou kvůli jejímu „nečistému“ původu všichni nenávidí, ovšem tato dějová linka zde nedostává dostatek prostoru. Po většinu času se jen vracíte po svých předchozích stopách a navštěvujete lokace, které jste v původní hře pomáhali osvobodit.

Chvíli po spuštění jsem si užíval setkání s oblíbenými postavami, hodně rychle jsem si ovšem připomněl i odvrácenou stránku původní hry, kterou byl grind. V datadisku je to ještě horší než tenkrát, na nepřátele totiž narazíte po každých pár krocích, navíc se po každém opuštění mapy znovu obnoví. Souboje jsou sice již tradičně skvělé, už minule jsme si jich však užili dost, a tak zde teď jen zdržují. Bohužel se jim nejde vyhnout, drtivá většina úkolů totiž spočívá v tom, někam dojít a všechny tam pobít.

Jenže zatímco tehdy člověka hnal dopředu pocit, že zachraňoval svět, tentokrát pro neustálý boj jen těžko hledá motivaci. Na rovinu, ukňouraná Nazamil za tu námahu jednoduše nestojí, její postava není zdaleka tak propracovaná jako ústřední šestice.

Beyond the Dawn se spouští samostatně z úvodního menu, dokonce k tomu ani nemusíte mít původní uložené pozice, naskakovat do něj bez dohrané původní hry ovšem žádný smysl nedává. I když doba potřebná k jeho dohrání hodně přesahuje deset hodin, nenajdeme tu v podstatě žádné nové lokace, jen se vracíme do těch původních, které ani nejsou příliš změněné. V podstatě tak padá veškerá motivace, proč s hrou trávit další čas.

Není to úplný průšvih, nicméně i jakožto veliký fanoušek původní hry bych vás od datadisku chtěl spíše odradit. Spíše než by vylepšil celý zážitek, hrozí, že vám do detailů odladěný zážitek už jen naředí.