RECENZE: System Shock je pořád fajn, ale ve vzpomínkách byl lepší

Pokud je hra ve vývoji abnormálně dlouho, většinou výsledný produkt za moc nestojí. Naštěstí pro všechny fanoušky kyberpunku a zdivočelé umělé inteligence, remake kultovního System Shocku mezi těch pár výjimek zpravidla patří. Úplně bez kazů se to ovšem neobešlo.

Jen těžko byste hledali větší herní klasiku než je první System Shock z roku 1994. Jako jeden z prvních ukázala, že akce z pohledu vlastních očí nemusí být jen tupou střílečkou, bez něj bychom neměli hity jako Bioshock, Dishonored ani Prey. K výjimečnosti však patří i nějaké přešlapy. System Shock si je vybral s ovládáním – bylo příšerné, komplikované zhruba jako realistický simulátor raketoplánu. Doteď si pamatuji, jak jsem se snažil marně přejít úvodní místnost. Mnohem víc času jsem strávil u druhého dílu, jehož bručící mutanti na palubě vesmírného korábu Von Braun mě strašili ve snech ještě dlouho.

Remake System Shock jedničky si vzalo na starost Nightdive Studios, které se doposud specializovalo jen na remastery. Na svém kontě mají třeba vylepšené klasiky jako Turok, Blood nebo Shadow Man Jenže udělat remake je mnohem větší fuška než remaster. Studiu se práce z původně odhadovaných dvou let protáhla takřka na deset. Nakonec to ale dobře dopadlo a tak si tuto klasiku mohou konečně vyzkoušet i mladší ročníky.

V System Shocku nehrajete za typického hrdinu. Je to docela sobecký zmetek. Hacker, který pro vlastní prospěch vypne etické moduly umělé inteligence SHODAN, řídící orbitální stanici Citadela. Co by se tak mohlo stát, AI přeci nezíská vlastní vědomí, nezabije lidi a neprohlásí se bohem, že? Jenže přesně to se bohužel stane, SHODAN je holka čiperná. Zatímco hacker šest měsíců leží v umělém spánku na lékařském oddělení, zdivočelá umělá inteligence si dala za úkol zničit lidstvo a přetvořit vesmír k obrazu svému. Na vás je po probuzení všechny její ambiciózní plány včas zhatit.

Skrz labyrinty Citadely

Pokud znáte originál z roku 1994, tak při pohledu na remake budete mít déjà vu. I když obě hry dělí propastné rozdíly v grafice, pořád budete zdejší lokace poznávat. Úvodní patro, které si asi mnozí z nás budou pamatovat nejlépe, se skoro nezměnilo. Zůstal i pověstný kód k prvním dveřím.

Stejně jako v originálu, i zde si lze na začátku hry zvolit obtížnost jednotlivých aspektů hry – boj, hádanky, hacking, příběh. Můžete si tak upravit zážitek podle svého, třeba ubrat na intenzitě boje, a naopak víc procvičit mozkové závity na složitějších puzzle. Na střední obtížnost vás čeká relativně vyvážený zážitek a herní doba kolem solidních 25–30 hodin.

Nightdive Studios se snažili o co nejcitlivější přístup, kterým moc nepopudí zapřisáhlé fanoušky. Pro nováčky, kteří by si chtěli doplnit vzdělání, ale zas tak přívětivý nebude. Remake by měl zachovávat to dobré, ale zároveň modernizovat to, co už je přežité. Skvěle se to podařilo Capcom s remaky Resident Evil, jenže System Shock jako celek je relikt dob dávno minulých. Přiblížit ho modernímu hráči by znamenalo ho prakticky od základu překopat. Tím by ale titul přišel o svou identitu. Stačí málo, aby byl zážitek jiný. Už jen méně těžkopádné ovládání může úplně změnit výslednou atmosféru a ubrat na napětí.

Osobně jsem si návrat na Citadelu náramně užil. Ale já jsem dinosaurus, který pamatuje doby, kdy pixelhunting byl oblíbená herní mechanika a hráči očekávali, že hry budou nefér. V devadesátých letech byly hry záměrně časově náročné, nepřístupné a zákeřné. Fanoušci totiž chtěli, aby za své těžce vydělané peníze dostali co největší porci. Vývojářská filosofie tehdy pravila, že čím déle se hráč bude trápit, tím kvalitnější zážitek. Dnes bychom některá designová rozhodnutí považovali za chybu, tehdy to byl způsob, jak brzdit tempo a uměle natáhnout herní dobu. I System Shock byl takový a remake si něco z té filosofie ponechal.

Když vám k recenzní kopii vývojáři přibalí i návod krok za krokem, svědčí to o mnohém. Nightdive Studios si uvědomují, jak snadno se zde dá zaseknout. Pro veterány asi průchod nebude vážnější problém, ale nováčci, ti by se měli připravit na pořádný old school zážitek – tužka a papír nutností.

Nevadí záměrně komplikovaný level design jednotlivých pater, kde budete i s mapou neustále bloudit. Nevadí, že máte pořád za zadkem neustále se obnovující kyborgy. Ani to, že úkoly a poznatky si musíte pamatovat nebo zapisovat .Co vadí a je vývojářskou chybou je to, že jisté věci nedávají smysl a jsou zde jen, aby vás uměle zpomalily, nebo jsou v detailním prostředí tak špatně vidět, že je přehlédnete.

Po návodu jsem sahal i ve chvílích, kdy jsem věděl, co mám dělat, ale už několik hodin to v chaotickém labyrintu nemohl najít. Jisté interaktivní prvky nejsou na první pohled interaktivní, což je velká chyba designu – bloudíte po patře a hledáte něco, co už jste třikrát minuli s tím, že to je dekorace, protože to až doposud nešlo nijak použít. Takových zbytečných klacků pod nohy by se našlo víc. U System Shocku je nutností prozkoumávat každičký kout, sbírat vše, co se tváří jako úkolový předmět, vracet se do již navštívených pater a bedlivě poslouchat nalezené logy členů posádky.

Logy jsou zde nejen k navození atmosféry a utváření příběhu. Jsou to v první řadě neocenitelní rádci, kteří mohou ukrývat klíčové informace k postupu. Hra vás vůbec nevede za ruku, pouze decentně směruje správným směrem. Mezery si musíte doplnit sami a překážky na cestě vyřešit po svém. Remake nabízí slušnou volnost, jak postupovat. A také jak to zvorat – mačkat hned každé tlačítko, na které narazíte, není dobrý nápad. Cest k splnění dílčích úkolů je hned několik. Zavřené dveře mohou být nepřekonatelnou překážkou,dokud nenajdete přístupovou kartu. Ale třeba se vám podaří odhalit alternativní cestu skrz tunely údržby, či přes radioaktivitou zamořený koridor.Nebo hacknete přístupové dveře? Nabízí se i možnost snížit zabezpečení patra ničením bezpečnostních kamer. I to může odemknout netušené zkratky. Možností je opravdu hodně a s přibývajícím vybavením ještě porostou. V průběhu získáte ikonický laserový meč, protiradiační oblek nebo raketové boty, se kterými se hravě dostanete na ta nejtajnější místa. I tak během jednoho průchodu neobjevíte zdaleka vše. Hra má i v rámci pater celé nepovinné sektory, často je součástí environmentální puzzle s odměnou na konci.

Trocha inspirace z druhého dílu i něco nového

Remake si půjčuje trochu nápadů z výborného System Shock 2. Klidně by se mohl inspirovat ještě víc. Například kamery byly ve dvojce postrach, spouštěly poplach, který na vaši pozici svolal nepřítele. V jedničce i remaku jsou pasivní. Přítomnost SHODAN je celou hru spíš planá hrozba. I když vás soustavně šmíruje kamerami a vyhrožuje, na nic moc víc se nezmůže. Také by nevadilo zakomponování duchů zemřelých členů posádky, kteří ve dvojce tak krásně prohlubovali atmosféru.

Co zde ale je, jsou recyklační stanice. Do recyklátoru lze dát kterékoliv harampádí a kasírovat za něj kredity. Za ty lze nakupovat náboje, stimulanty (léčiva, drogy na zpomalení času, zvýšení síly atd.) nebo vysoce ceněné upgrady zbraní. Možnost kupovat si vybavení trochu škodí tíživé atmosféře. Zhruba v polovině hry jsem nervy drásající horor proměnil v simulátor úklidu, kdy jsem do recyklátoru naházel vše, co na Citadele nebylo přibité, abych měl dostatek zásob. Inventář hodně připomíná ten z druhého dílu, což není žádná veliká výhra . Potěší aspoň tlačítko na rychlé sebrání lootu, ale pozor, místa v pomyslném batohu nikdy není dost.

Co se podařilo vylepšit, jsou hackerské sekvence z kyberprostoru. Tyto sekvence jsou jako kdyby Descent měl noc plnou vášně s Geometry Wars a toto byl výsledek. Skvěle se hrají, jsou vizuálně podmanivé, a navíc nabourávají typickou hratelnost. Zlepšení se dočkaly i hackerské puzzle. U některých terminálů budete muset přemostit nebo zkratovat obvody pomocí logických hádanek.

Nádech retra v obraze

Remake System Shock má velmi zajímavé vizuální pojetí. I když běží na Unreal Engine, textury budí dojem pixelartu. Nízké rozlišení originálu je přiznané formou stylizace a vypadá to vážně parádně a originálně. Nightdive Studios si dali záležet i s detaily. Přepínání módu zbraní doprovází pěkné animace a vizuálně se mění i zbraně po upgrade. Překvapením byla i možnost zahrát si na jedné z palub obří holografické šachy. Strávil jsem tím asi dvě hodiny.

Zvuk i dabing je výborný.Nad vším ční samotná SHODAN, která má svůj ikonický „glitchující“ projev ze kterého tuhne krev v žilách. Osobně mi ale přijde její vizuální podoba z originálu děsivější a pokřivenější. Moderní podoba se blíží víc „sexy“ SHODAN z druhého dílu.

Hra je dobře optimalizovaná a ani bugů nejsou příliš závažné. V hackerských minihrách mi občas nefungovaly speciální schopnosti, což hru dost ztížilo. Druhý bug už je spíš iritující, tabulátor má otevřít inventář, ale náhodně místo toho zobrazuje mapu. Jinak šlo opravdu o maličkosti, což je v dnešní době zmršených a na PC stěží hratelných AAA titulů samo o sobě vítězství.

Přeleštěný relikt z minulosti

Remake System Shock je skvělý, pokud jste veterán toužící znovu prožít ikonický příběh v líbivější formě. Nenarazíte na větší překážky a navíc si užijete pohodlné ovládání a většinu vylepšení, která do hry autoři vložili. Ze by ale byla hra vhodná pro nováčky, to si nemyslím. Přeci jen, přes moderní vizuál a mnohá zlepšení jde v jádru o třicet let starý titul. I tak ale stojí za zahrání už jen kvůli skvělému příběhu a atmosféře. Snad se jednou dočkáme i remaku druhého dílu.