Ne že by se nám v tomto staronovém dílku od Sony proháněla tato komunistická představa socialismu, ale po prvním zahrání se nám herní tábor rozdělí na dvě skupiny. První skupina bude fandit našemu novému hrdinovi (všemi milovaný Gabe se tentokrát jaksi nekoná, zato si můžete vytvořit postavu podle svého gusta) a druhá bude tímto pokračováním opovrhovat a raději si zahraje jeden ze tří předchozích dílů na PSX. Popravdě řečeno, ani bych se jim nedivil.
Nový Syphon Filter, na který jsme si museli počkat poměrně dlouhou dobu, se přese všechno snaží držet krok s image dílů předchozích, což je poznat již v úvodní obrazovce. Po zhlédnutí úvodní animace, která kvalitou zrovna nehýří, se musíme pustit do tréninku, který trošičku připomíná ten z Desert Storm nebo Splinter Cell. Seznámíme se s ovládáním, zastřílíme si na terče, překvapíme strážce a mrtvé tělo schováme. Inspirace již výše zmíněným Splinter Cellem je více než zřejmá a nemůžu se vyvarovat neustálého porovnávání s výsledkem, že to, co přinesl SC, nový Syphon Filter nehorázně kopíruje. A to všechno ještě s horším výsledkem. Vraťme se ale k výcviku. Můžeme si zde všimnout klasických virtuálních popisků (takový ten rámeček, který neustále „visí“ nad nějakým klíčovým místem, abyste ho jen tak nepřehlédli, což je jeden z mála dobrých nápadů, se kterým již kdysi Syphon Filter přišel). Celou kapitolu tréninku, stejně jako jakoukoli jinou lze znovu zopakovat a vychytat pár bonusů pro získání lepšího hodnocení. Jaký to však má dopad na celkové hodnocení, potažmo na finální rozuzlení, to netuším. SF:OS se mi totiž bohužel nepodařilo přes všechnu snahu dohrát tak, abych mohl být zcela objektivní.
Toť vše a po prohlédnutí statistiky šup do první mise. Snad to bude vypadat trochu lépe. Zatím mi však nějak nesedí ovládání, které je podobné jako u „trojky“. Tudíž se opět dočkáme krkolomného prstokladu, i když se na to dá zvyknout (přikrčíme se křížkem, spodní spouští vyčuhujeme zpoza rohu a občas domáčkneme čtvereček pro střelbu, to vše jednou rukou).
Už v prvním levelu si můžeme udělat obrázek o tom, v jakém duchu se SF:OS bude vyvíjet. Střílení, střílení, střílení, občas nějaký úkol. Vojáci po zabití mizí, sotva je ztratíte z dohledu, v klíčových situacích se stejně jako v Max Payne 2 respawnují a na nějaké stealth prvky zapomeňte – nepřítel vás spatří, i když je sám za rohem nebo když jste v naprosté tmě. AI nepřátel je sice slušná, vyhýbají se, přesouvají, ale žádnou extra taktiku nečekejte. Přestože hra při tréninku radí nepoužívat baterku, pokud chcete zůstat utajeni, vzhledem k tomu, co jsem před chvílí napsal, je to úplně fuk. Někteří vojáci vás nejspíš cítí, protože se často pohybujete v naprosté tmě za použití nočního vidění a přesto se dočkáte nejedné dávky z kulometu. Škoda, nedostává se nám tudíž žádná možnost strategie a hra se nám pomalu zvrtává do prachsprosté akce s občasným splněním úkolu, přestože se, na rozdíl od předchozích dílů, občas musíte spolčit s kolegy, kteří se po levelu potulují a pomáhají v čistce okolí.
Určitě si také nelze nevšimnout špatné vzájemné kolize objektů. K předmětům musíte přistupovat z určitého úhlu, aby vás hra vyzvala k použití nebo sebrání předmětu oním zmíněným virtuálním popiskem. Nebýt virtuálních poznámek (callouts), které již na dálku upozorňují na něco, co byste neměli přehlédnout nebo umožňují další postup, přehlédli byste toho asi docela dost. Celá hra bohužel trpí chybami podobnými těm z Max Payne, a sice častým padáním z výšin, pokud budete balancovat na úzkém objektu. Mnohdy stačí malý úkrok a přestože si myslíte, že pořád stojíte na římse, dočkáte se nepříjemného pádu.
Abychom ale zase jen nekritizovali. Na začátku mise se můžete prohrabat slušným množstvím politických spisů, utajovaných spisů agentů, prolistovat noviny a dozvíte se podrobnosti o akci, do které právě vstupujete. Muzika je v menu výtečná, ve hře dostatečně doplňuje vaše úsilí a při přestřelkách slušně graduje. Také 3D mapa, kterou lze vyvolat stisknutím tlačítka SELECT, je dostatečná a dá se podle ní orientovat, zvlášť když vám zobrazuje klíčové místo, které se vztahuje k „objectives“ („úkolům“). Celkově je hra slušně tuhá a levely jsou vesměs velmi rozlehlé. Bohužel velikost levelů jde ruku v ruce s častým blouděním.
Syphon Filter: The Omega Strain, přes velkou nedotaženost, obsahuje nepřehlédnutelný multiplayer, ovšem pouze pro on-line uživatele (možnost volby Evropa nebo Asie), takže zase nic. V menu při hře si můžete nechat zopakovat veškeré PDA hlášky,
které zaznamenávají, stejně jako v předchozích dílech, nově vzniklou situaci a updatuje vaše úkoly, které je nutno zvládnout. Ono „je nutno“ není zas tak přesný pojem, jelikož lze level uzavřít a přejít do dalšího, přestože jsme některý z úkolů nezvládli nebo pokazili.
Tak jak to uzavřeme? Stylově se jedná o regulérní pokračování špionážní akce, která nastolila jakýsi standard na platformě PSX a Syphon Filter se stal klasikou, což dokazuje i počet pokračování. Od Sony bychom však očekávali kvalitu podle použité platformy a nikoli s grafikou průměrné FPS. Kdyby Sony zvolila kvalitnější vývojáře, dopadlo by naše hodnocení lépe. Asi jsem čekal nějaký revoluční počin a dostalo se mi zbytečně degradovaného pokračování s nedůstojnou grafikou a težkopádným ovládáním. Škoda, screenshoty, které se z ničeho nic objevily na webu, vypadaly dobře. Teď se můžeme maximálně ptát vývojářů, jestli jsme měli zapotřebí čekat tak dlouho na něco, co už tu vlastně jednou bylo. Odpusťte mi, ale raději si počkám na Splinter Cell: Pandora Tomorrow.
| Syphon Filter: The Omega Strain | ||||||
| ||||||
| ||||||
| ||||||
|
