State Of War 2

Váleční stratégové jásají, budovatelští pláčou. Čistě bojová RTS ""ze staré školy"" přináší nálož bitev z prostředí virtuálních válek daleké budoucnosti.

Nový přírůstek do rodiny RTS - State of War 2: Arcon - nese zajímavý podtext „Strategie ze staré školy“. Jeho první díl jsme Vám představili před více než šesti lety a tak není divu, že nejvýraznější podobnost mezi oběma tituly je v názvu.

Hra nastoluje futuristický scénář – skutečné války skončily, ale zbrojní korporace existují dál a potřebují nějaký zisk. Vymýšlí proto novou zábavu, války virtuální. Na bitevních polích se tak místo vojáků prohání roboti.

Začněme kapitolou pro RTS asi nejdůležitější – herní sytém. Osobně jsem vždy jako základ strategické hry vnímal budování, vylepšování a další budování. Náseldná bitva pak pouze odrážela moji schopnost odhadnout vyvážený poměr hospodářských a vojenských aktivit, schopnost rozdělit správně suroviny mezi rozvoj vesnice a výrobu jednotek, schopnost správně vylepšovat jednotlivé budovy. Alfou i omegou partie bylo budování, zatímco velkolepá závěrečná bitva byla jen nástrojem srovnání mezi mnou a protihráčem a potažmo našimi městy (/státy/vesnicemi). Ve State of War 2: Arcon ale tvůrci vsadili na akčnější kartu a mé představy se jako mávnutím proutku rozplynuly. Stavění a upgradování budov je zde vnímáno jako cosi otravného, co jen zdržuje hráče od válčení. Na začátku hry se postaví tři nejnutnější budovy a již se rozjíždí výroba válečných jendotek. Namísto pompézní závěrečné vřavy se celá hra odehrává v duchu častých potyček malých skupin jednotek, levných a lehce nahraditelných. Schopnost hospodářského uvažování zde téměř zcela zaniká a je nahrazena honbou za rychle vyrobenou armádou. Dobře, abychom to nebagatelizovali, i zde se v průběhu válčení dostavují k základním budovám ještě další a i zde má upgrade svou roli, ale všechny náznaky budovatelské strategičnosti jsou zasuty za bitevní vřavu. Hráč má ve hře za cíl jediné – zničit všechny nepřátelské budovy.

Schopnost hospodářského uvažování zde téměř zcela zaniká a je nahrazena honbou za rychle vyrobenou armádou.

Tento systém má bohužel několik háčků. Zřejmě proto, aby se zamezilo výrazné přesile jednoho hráče a aby se protáhla doba válčení, zakomponovali tvůrci do hry takzvaný Datový tok. Síť pro ovládání jednotek a budov má danou maximální přenosovou kapacitu a každá jednotka a budova pak podle své složitosti z tohoto čísla ukrajuje a ukrajuje až vyrobíte tolik jednotek, že se síť zahltí a další vyrábět nelze. Na tom by ještě nebylo nic strašného, limit pro výrobu jednotek a staveb je ale nastaven tak šibeničně, že se do něj více jak deset jednotek vejde málokdy. A je jasné, že po deseti jednotkách se dobývá špatně. Když je navíc nepřítel na druhém konci mapy a je třeba se k němu plahočit s každou malou skupinkou, hra začíná po pár hodinách silně lézt na nervy. Poté, co jednotku ztratíte, její datový tok se uvolní pro další.

Jedinou surovinou ve hře jsou takzvané kredity. Ty se netěží ani nevyrábí, ty přibývají z kredit-terminálů - po mapě je rozházeno několik nenápadných věží a je na hráčích, v jakém poměru je obsadí. Čím více věží, tím více kreditů. Terminály si ale musíte hlídat, nepřítel si na ně dělá zálusk taky a v nestřeženém okamžiku by věž obsadil pro svou stranu. Po mapě se jich naštěstí nachází tolik, že se mi prakticky nestalo, aybch trpěl nedostatkem kreditů.

Dalším údajem, ovlivňujícím průběh hry, jsou body. Ty hráč získává výhradně za zničené nepřátelské jednotky – to kdyby ho snad napadlo nevěnovat se válčení – a později je může využít na vylepšení stávajících technologií. Vzhledem k tomu, že v základu jsou k dispozici pouze čtyři budovy, budou to právě body, které umožní stavět další.

Grafika nevypadá na úplně první pohled nijak zle. Obzvlášť jsem si oblíbil krajinku se stromy, pouštěmi, kopci a ledovci. Jen jednotky jsou na mapě nepřehledně malé a je potřeba si na ně přiblížit - a tu na hráče čeká první šok. Po zvětšení vypadají textury jako z béčkové adventruy. Rozmazaná krajina, okousané rohy u jednotek, zkrátka nic, co by stálo za pochvalu. Hráč si tak musí vybrat mezi poměrně pěknou grafikou a přehlednou hrou.

Hudební automat občas neodhadne, jakou hudbu namíchat. V průběhu stavby pouští muziku akční, během bitev pak často naskočí muzika uklidňující. Výsledný efekt je nakonec horší, než kdyby nezněl žádný doprovod.

Hráč si musí vybrat mezi pěknou grafikou a přehlednou hrou.

Kladně hodnotím možnost uložit si dvanáct předdefinovaných akcí pod rychlá tlačítka a v případě potřeby spouštět cosi jako makra. Pro pohodlí hráčů jsou také přichystány čtyři pozice pro uložení pohledu na hru a mapu.

Zajímavé možnosti přináší do hry tzv. holojednotky. Vypadají jako jejich skutečné předlohy, nemohou však způsobovat žádnou škodu. Nepřítel v nich ale rozdíl nevidí a zručný válečník tak může šikovně nastrčit holojednotky do předních linií, zmást protihráčovu obranu a přinejmenším chránit svoje skutečné roboty.

Klady a zápory

nízká HW náročnost
česká lokalizace

grafika
hratelnost, zábava

399 Kč
česká lokalizace

Tvůrci přišli se zajímavě zpracovaným tutoriálem. Ke každému tématu je k dispozici nejprve jen čistý vysvětlující text. V případě, že hráč potřebuje názornější výklad, může na dané téma shlédnout videoukázku a pokud ani to nestačí, má možnost odzkoušet si tu kterou část hry vlastní rukou.

Jako velké plus vidím kompletní českou lokalizaci. Herní menu, všechny popisky i texty ve hře má český hráč k dispozici v mateřštině.

Na druhou stranu, k čemu jsou hráči české popisky, když je nemůže přečíst. Světlý text na světlém pozadí se mi nezdá jako nejlepší volba, nehledě na jeho velikost. Informace jsou tak čitelné jen v těch částech mapy, kde je pod textem tmavý povrch.

Další funkce, upoutávající hráčovu pozornost, je cosi jako autofocus ukazatele myši. Pokaždé, když se na mapě dostane šipka do blízkosti interaktivního objektu, přichytí se k němu s okázalou animací kurzoru. Radius přichytávání je navíc dost široký, takže při pohybu skrze obrazovku s více jednotkami myš nekontrolovatelně skáče z jedné na druhou. Myslím, že drtivá většina hráču ovládá ukazatel myši natolik, aby byla schopna zaměřit jej na jednotku dle svého výběru. Osobně považuji tuto funkci za zcela zbytečnou a otravnou.

V nabídce her najdeme klasickou jednotlivou hru, kampaň a multiplayer až pro čtyři hráče. Před kampaní si hráč musí vybrat klan, ke kterému se přidá. Každý z nich má určité bonusy, nijak to ovšem neovlivňuje vzhled ani chování jednotek. K jednotlivým hrám i multiplayeru nabízí titul širokou nabídku map.

Forma čistě válečné strategie si jistě najde řadu zastánců, mě ale, jako příznivce strategií budovatelských, nijak neoslovila. Za 399 korun dostává hráč podprůměrnou akci s nevalnou hratelností a grafikou na pár krátkých hodin zábavy.