RECENZE: Nikdo není tak starý, aby si neužil dobrodružství dráčka Spyra

Ano, je mi pětatřicet a poslední týden trávím večery ve společnosti infantilní skákačky pro děti s fialovým dráčkem v hlavní roli. A víte co? Nelituji ani sekundy.

Označení „zábava pro všechny generace“ obvykle vyjadřuje fakt, že se u takového obsahu rodiče nemusí zcela propadat hanbou (zdravím prasátko Peppu), nikoli to, že by pro ně šlo o skutečnou zábavu. Jenže dráček Spyro, patří stejně jako například animované filmy od Pixaru do té vzácné skupiny, která dokáže vnitřní dítě probudit i v těch nejcyničtějších z nás. Pod pláštíkem dětské grafiky totiž tepe srdce klasické devadesátkové hopsačky s návykovou hratelností „ještě jeden level a půjdu spát“.

Grafika je skvělá, jen by hra mohla běhat trochu svižněji.

Původní trilogie vycházela mezi roky 1998 a 2000 a pro studio Insomniac Games to byla vstupenka do první ligy (kterou letos znovu potvrdili vynikajícím Spider-Manem). Ani tenkrát nešlo o bůhví jaký výstřelek originality: útok na dálku, útok na blízko, skok a omezená možnost létání. Před vámi desítky levelů po okraj nabitých nepřáteli, drobnými plošinkami a obrovským množstvím diamantů, které bylo potřeba sesbírat. Na konci boss. Nic víc, nic méně. Jenže ono to bohatě stačilo a stačí dodnes.

Přestože slovo „trilogy“ v názvu naznačuje, že dostaneme tři různé hry, pravdou je, že spíše dostaneme jen jednu, zato třikrát tak dlouhou. Najít rozdíly mezi jednotlivými díly je totiž na první pohled nemožné, liší se jen příběhem a několika málo drobnostmi. V jádru je to pořád to samé. Celkem na vás čeká zhruba 30 hodin zábavy, což už je však navzdory nesporným kvalitám snad až příliš mnoho. 

Jednička nebo trojka? Nevím, všechny tři díly jsou prakticky totožné.

Celou dobu totiž v podstatě děláme to samé: běžíme dopředu, vyhýbáme se útokům nepřátel, kterým stačí vždy jen jedna rána, a hledáme více či méně ukryté tajné lokace. V každém světě je totiž potřeba osvobodit několik zkamenělých draků, než nás hra pustí do dalšího. Mezi všemi světy je samozřejmě možné se zpětně volně pohybovat, takže pokud vám to nejde v jednom, můžete zkusit štěstí v jiném.

Hra je docela jednoduchá, jen v některých vzácných pasážích vyletí obtížnost skokově nahoru. Vzhledem ke stále stejnému rozmístění nepřítel se však ten správný postup dá naučit. Výjimku tvoří jen letecké mezihry, u kterých jsem měl často chuť vrhnout vzteky ovladač proti zdi, díky bohu, že jsou nepovinné.

Což o to loading je hezký, ale i tak by mohl být o něco kratší.

Nová trilogie je kompletně předělaná od bodu nula a co se týče grafiky, snese srovnání i s animovanými filmy. Samotný Spyro je roztomilý a prostředí správně kýčovité, ať už se pohybujeme na ledě, v poušti, nebo prosluněných loukách. Jenže přesto si technické zpracování příliš potlesku nezaslouží. Navzdory jednoduchosti grafiky je hra limitována třiceti snímky za sekundu, což by ještě až tak nevadilo, kdyby si hra tuto laťku dokázala po celou dobu udržet. Bohužel v některých scénách se hra zpomalí i pod tuto hranici (hráno na „obyčejné“ PS4), což sice není nehratelné, ale rušivé ano.

A vůbec, celá trilogie působí, že by si zasloužila nějakou tu pořádnou optimalizaci. Přece jen vyžadovaných 67 GB na disku mi přijde docela přehnané, nahrávání malých levelů pak trvá déle než třeba u Assassin’s Creed.

Spyro je bezesporu skvělou hrou se kterou si užijete tunu zábavy, ale pokud vás k této značce netáhnou osobní vzpomínky, možná se můžete nejprve porozhlédnout jinde. Loňský Crash Bandicoot zestárl ještě o něco lépe, majitelé PS4 mají skvělého Ratcheta a Clanka a v budoucnu se na ně chystá ještě MediEvil. Můj názor je však ten, že barevných odpočinkových hopsaček není nikdy dost, takže Spyra rozhodně doporučuji.