Josef Fares, hlavní scénárista a ředitel studia Hazelight, ani tentokrát nezklamal. Byť už hry zamýšlené výhradně pro dva hráče z mainstreamové nabídky v podstatě vymizely, Fares se chopil příležitosti a už několikrát zde udeřil hřebík na hlavičku. Naposledy to bylo s titulem It Takes Two (naše recenze), který nakonec vyhrál titul hry roku v rámci udělování videoherních ocenění The Game Awards.
Split Fiction považuji za příjemné překvapení roku 2025, jelikož autoři hru oznámili teprve koncem loňského roku a nyní, o pár měsíců později, už ji můžeme hrát. Což je fajn přístup. A vybrat si místo začátkem roku se letos určitě vyplácí, protože jeho zbytek může být ještě hodně divoký.
Hra opět následuje koncept ryzího „gaučového“ split-screenu (případně nutnosti hrát s někým online), takže po ruce byste měli mít schopného parťáka. Pokud jste totiž doteď doma hráli ve dvou třeba hry od Nintenda, které většinou svěří hlavní roli jednomu z hráčů a ten druhý se vlastně ani moc snažit nemusí, zde to neplatí. Každý z vás má plnohodnotnou roli, kterou musí plnit, jinak se nepohnete z místa. Ovšem nutno dodat, že hra je extrémně štědrá, co se záchytných bodů týče, takže i když se vám spolupráce moc nedaří, mnohdy i malý krůček vpřed je odměněný uložením dosažené pozice.
Příběh se točí okolo dvou nadějných spisovatelek, Mio a Zoe, které jsou pozvány mezi hrstku vyvolených na vyzkoušení nové technologie, díky které jejich příběhy dostanou úplně novou dimenzi. Dostanou příležitost vyzkoušet přístroj, který je může přenést přímo na místo jejich autorských nápadů. Situace se však zvrtne, když si Mio účast na experimentu na poslední chvíli rozmyslí a omylem spadne přímo do „bubliny“, která již pohltila Zoe a její příběhy. Reality jejich příběhů se začnou prolínat a nastává chaos, jak ve světě uvnitř jejich myšlenek, tak venku.
Hlavním kontrastem příběhu je střídání fantasy a sci-fi námětů. Zatímco Mio je uzavřená a má ráda akční příběhy odehrávající se v daleké budoucnosti, vesmíru nebo cyberpunkové utopii, extrovertní Zoe má nejraději kouzla, rytíře a pohádkové bytosti. Příběh sleduje nejenom jejich počáteční vzájemné nepochopení těchto zálib, ale postupně také motivace, které stojí za příběhy obou z nich.
V průběhu hry se tak plynule střídají pasáže, kdy musíte třeba utíkat před zlými roboty v prostorách galaktického vězení, což se po chvíli hraní změní na boj proti zlému černokněžníkovi pomocí magických schopností. A aby toho nebylo málo, v rámci jednotlivých misí ještě můžete najít krátké vedlejší příběhy, které ještě přidávají různé bláznivé nápady, třeba hraní za dvě prasátka nebo sci-fi snowboarding ve stylu her série SSX.
Obecně je nejsilnější stránkou celé hry právě rychlé střídání herních mechanik, že se ani na chvíli nestihnete začít nudit. Chvíli hrajete ve dvou skákačku, která se změní na akční RPG, najednou jedete na motorce, pak zase chvíli střílíte… dynamika této hry je naprosto perfektní. A přičtěme si k tomu také fakt, že spousta nápadů ve hře je opravdu originálních, mnohdy by se na nich dala vystavět klidně celá menší hra, například kooperativní pinball nebo části, ve kterých se hráči musí postarat o vlastního draka.
Řekl bych, že v tomto ohledu je Split Fiction vůbec nejlepší hrou, kterou Hazelight kdy vyprodukoval. Zatímco It Takes Two přikládalo víc pozornosti příběhem a hratelnost se střídala o trochu méně často, zde je to naopak a hratelnost je na prvním místě. Během hraní jsem se nemohl zbavit dojmu, že příběhově se It Takes Two povedl o trochu víc, ovšem hru jako takovou jsem si užíval víc právě u Split Fiction.
Grafika je další silnou stránkou hry. Spousta herních světů se sice nemůže ubránit lehké generičnosti, nicméně bohatě to kompenzuje monumentálními panoramaty, a to ať už je jejich středem třeba obří dračí vejce nebo vesmírná stanice. A když se pak ještě třeba v cutscéně spojí dvě sousedící se obrazovky split-screenu v jednu, občas se z pohledu do dálky až tají dech.
Hra je k tomu všemu skvěle optimalizovaná a na PlayStationu 5 Pro jsem nezaznamenal jediné zaškubnutí či zamrznutí. Bugů ve hře také moc nenajdete, maximálně sem tam ne úplně zdařilou kolizi textur, ale nikdy to není věc, která by vyloženě bila do očí. Hra je na konzoli zkrátka úchvatná a k tomu se ještě hýbe opravdu svižně.
Josef Fares má určitě nakročeno k mnoha herním oceněním, jelikož předvedl, že je stále pánem stylu split-screen a mixu všemožných žánrů. Letos má ovšem i tvrdší konkurenci, mezi kterou se prosadit bude nepochybně těžší. To ale nic nemění na tom, že Split Fiction se ve dvou hraje skvěle a že v mainstreamové nabídce asi neexistuje lákavější nabídka titulů pro dva hráče než ty od Hazelight.
