Sam Fisher se opět vrací. Tento letitý agent prošel větším množstvím nebezpečných situací než starý vesnický kocour a pořád ještě má co předvést veškerým potenciálním nepřátelům Ameriky. Tom Clancy se při vymýšlení této ságy zřejmě silně inspiroval japonskou historií, zejména tou částí, kde vystupují ninjové. Je to trochu problematické, protože na starých japonských hradech bylo samozřejmě mnoho temných míst, kde bylo možné se schovat, alespoň tedy pro cvičeného machra. Dokonce i frekventované chodby a často navštěvované místnosti se někdy mohly těšit z přítomnosti dokonale skrytého špeha. Dnes, ve světě elektrických svítidel, kdy se většina důležitých věcí odehrává v malých kancelářích, už to ninjové nemají tak jednoduché. Slídivou práci za ně odvede technika a vraždu obstará anonym, který se celý život učil přesně mířit na velkou vzdálenost. Příhody strejdy Fishera tedy popravdě řečeno neoplývají zcela neochvějnou věrohodností.
Časem přijdete na to, že nejlepší strategií je uložit hru po každém sejmutí protivníka, případně jiné úspěšné akci.
To ale v žádném případě není ten důvod, proč Double Agent není špičková hra. Není to ten důvod, proč ŽÁDNÝ díl v této sérii není špičkovou hrou. Ani v realisticky pojaté hře totiž realismus není alfou a omegou, protože jde vždy v první řadě o hru. Odchylky od
skutečného světa samozřejmě nemusí vadit, pokud hra disponuje nějakým alternativním souborem pravidel, dostatečně srozumitelným a funkčním. Počáteční adaptace na pravidla Splinter Cellu je ale vždy problematická. Autoři dělají co mohou, aby hráče do svého světa uvedli. K dispozici jsou tréninková videa, součástí hry je jakýsi nenucený tutorial. Hráč na přehledných ukazatelích vidí míru okolního hluku v kontrastu s hlukem, který vytváří on sám, a rovněž Samova (ne)viditelnost je v každém okamžiku zřejmá. Mnohdy ale zůstává celá řada otázek a hledání odpovědí není většinou pro hráče příliš zajímavé ani zábavné. Někdy je možné se přitisknout ke zdi, abyste byli méně vidět, jindy nikoliv. Je to tím, že „špatně“ stojíte nebo jste špatně provedli příslušný povel a nebo to na tomto místě opravdu nejde? Je-li poslední odpověď ta správná, nikdy se nedozvíte důvod – prostě to tak je. Jindy zase není příliš jasné, jak se protivníkovi podařilo zjistit vaši přítomnost, přestože jste se podle ukazatele nacházeli v úplné tmě – a údaje na ukazateli jsou rozhodující, neboť světlo a stín jsou v této verzi sice ztvárněny pěkně, ale v žádném případě realisticky, takže to, jak vypadá scéna okem pozorovatele, neodpovídá vždy stavu věcí podle pravidel hry.
Rozhodně bych nerad působil dojmem, že snad veškeré kvality Splinter Cellům upírám. Je pravda, že v mých očích nikdy tato série nebyla ničím, kvůli čemu by bylo potřeba dělat bůhvíjaký virvál. Přesto mě první díl velice bavil a jsem rád, že po slabší trojce (řeč je o verzi pro GameCube, jelikož jsem jinou ani nehrál) se Ubisoft zase jednou předvedl v o něco lepší formě. Mám důvodné podezření, že Double Agent ve verzi pro Wii běží na enginu z Kostky (v manuálu dokonce zůstaly obrázky s tlačítky GC ovladače), takže na výsledku je docela dost cítit, že to byla taková narychlo sesmolená konverze, ale celkový dojem je přesto velmi dobrý.
Především zmizely některé grafické elementy, jež ze mě v Chaos Theory na nějaký čas učinily schizofrenního optika-teoretika, který se nemůže rozhodnout, zda a s jakou technologií je možné vidět siluety osob, které se nacházejí za zdí. Grafika je celkově o dost hezčí, což kvituji s povděkem, ačkoliv samozřejmě ani vzdáleně nejde o nic, co by nějak zrychlilo tep komukoli, kdo viděl třeba Metroid Prime (nemluvě už vůbec o některých jiných verzích Double Agenta, počítaje v to i verzi pro starý Xbox). Druhá věc, která mě potěšila ještě více, je vylepšení interfacu, zejména jeho rychlosti. Mapa, nezbytný to orientační nástroj, je pořád stejně zoufale nepřehledná, na druhou stranu ukládání a nahrávání pozice je takřka bleskovou
záležitostí. Není ale možno mít vícero pozic pro jediný profil a neexistuje nic jako „quicksave“, pouze checkpointy. Těch bývá velice málo, řádově tak tři v jedné misi. Základem je tedy pamatovat na časté ukládání. Časem přijdete na to, že nejlepší strategií je uložit hru po každém sejmutí protivníka, případně jiné úspěšné akci, protože hned za rohem může číhat překvapení, které znamená buď okamžitou smrt anebo nepříjemnost v podobě alarmu.
Je trochu škoda, že princip balancování mezi dvěma stranami je zde využit poněkud povrchně.
Jednou z věcí, které mě na každé hře pro Wii zajímají, je způsob, jakým se tvůrci vypořádali s ovládáním. V současné době se stále hledá ideální nastavení, a pokud se někdy najde, bude to ještě pěknou dobu trvat. Autoři nového Splinter Cellu s touto úlohou naložili zcela neočekávaně. V podstatě adaptovali standardní ovládací schéma se zcela minoritní aplikací pohybového snímání. Největším šokem pro mě nebylo zjištění, že pravá analogová páčka, která na standardním gamepadu běžně ovládá kameru a zaměřování, byla téměř jedna ku jedné nahrazena ukazovací funkcí (vychýlení kurzoru v daném směru od středu obrazu se rovná vychýlení analogu stejným směrem), ale to, že tato metoda překvapivě dobře funguje. Je to dokonce o něco
přesnější než gamepad, abych řekl pravdu, nicméně má to i své nevýhody. Rychlost otáčení kamerou je samozřejmě omezená a v některých hektičtějších situacích se stane, že ve snaze urychlit její pohyb zamíříte zcela mimo obrazovku (pak se kamera zastaví úplně). V případě střelby bych zase všemi deseti preferoval přímé zaměřování. Autoři mají co vylepšovat, pokud se tedy příští díl Splinter Cellu vůbec na Wii objeví.
Ale už těch strohých řečí o tom, jak se to hraje, bylo dost, co říkáte? Chtělo by to konečně něco strohých řečí o ději, nemám pravdu? Ano, samozřejmě že mám. Děj je totiž zásadní devizou Double Agenta, ačkoli v něm jde jako obvykle o nebezpečné vrahouny, kteří chtějí vyhodit do vzduchu nějakou součást Spojených Států. Jak už sám název napovídá, Sam zde vystupuje pod dvojí identitou. Mazaně se totiž infiltruje do zločinecké organizace a díky jeho zavilému ksichtu mu na to nepřijdou. Ne, vážně, ve skutečnosti je to vyprávěno velice zajímavě. Dokonce přijde ke slovu zcela nový systém „důvěry“, kterým je indikována víra obou stran v Samovu loajalitu; zde jsou jednotlivé strany představovány šéfem zločinců Dufraisnem a velkým
zvířetem NSA Williamsem. Každý úkol, který Sam v misi obdrží, je označen podle toho, u které organizace jeho splněním získáte nějaké ty bodíky. Protože uspokojováním jedné strany se bez výjimky odvracíte od strany druhé, a protože je ve vašem zájmu nerozházet si to u žádné z nich, jsou vždy k dispozici nepovinné úkoly, s jejichž pomocí lze míru důvěry jakž takž vybalancovat. Kromě toho jsou zde i „protikladné“ úkoly, kdy se musíte rozhodnout mezi dvěma alternativami, a téměř vždy jde o zcela zásadní rozhodnutí, třeba i o volbu mezi životem a smrtí kamaráda (a teď mám na mysli skutečné kamarády, ne ty falešné z řad zločinců).
Přes tuhle zajímavost je trochu škoda, že princip balancování mezi dvěma stranami je zde využit poněkud povrchně. Moje rozhodnutí v průběhu hry měla největší vliv na výbavu, s níž jsem začínal mise. Podle toho, na které straně se zrovna těšíte větší oblibě, totiž dostanete větší množství vybavení smrtícího (zločinci) nebo omračujícího (NSA). Mírné změny v přístupu jednotlivých stran k vám, případně odlišná videa mezi misemi, nepočítám jako něco zásadního. Tahle hra je prostě stále lineární jako řemen
– což určitě není chyba, jen bych uvítal větší vliv hráčových rozhodnutí nejenom na detaily dějové linie, ale i na obsah
jednotlivých misí.
Naopak velice se mi líbila zpestření v podobě akcí, které se nějak odchylují od klasického stylu Splinter Cellu. Začneme těmi menšími – už z minulého dílu je známo takzvané „hackování“ počítačů, přístupových kódů a automatických kulometů. Tato činnost se provádí zcela jinak než minule, ale je to stále stejně zajímavé. Další srandičkou je zneškodňování bomb, které si bere za vzor slavné scény z nespočtu kriminálních filmů, v nichž je hrdina nucen k rozhodnutí, který z různobarevných drátků má přestřihnout. Zde je to trochu komplikovanější, zato ale o dost smysluplnější. Drátky jsou čtyři a přestřihnout musíte všecky, jenom netušíte, v jakém pořadí. Proto si musíte přepnout své univerzální brýle na detekci elektrostatického pole. Tak zjistíte, jaký drátek je na řadě, a po přepnutí zpět na normální vidění můžete provést jeho exekuci. Na to všechno přitom máte jen docela málo času.
|
A s časem je to ještě horší v jedné takové větší legraci, kdy na vás opilý kapitán lodi, kterou máte zajmout, nastraží několik takových bomb, jež je potřeba zlikvidovat – na jejich nalezení máte jen několik minut, což je velice znervózňující. Při výskytu ozbrojenců v okolí to nutí člověka k použití hrubé síly za každou cenu a kamery v tom spěchu taky nejsou moc vidět. Jindy zase naskočíte na vlak a během zběsilé jízdy nějakým šíleně dlouhým tunelem máte za úkol dostat se z úplného chvostu až dopředu, přičemž vlak je samozřejmě plný peněz, takže ozbrojení strážci střílejí bez varování. O něco méně vzrušující než všechno to, co jsem teď popisoval, je občasný postup hrou s partnerem. Ne že by to byl úplně zavrženíhodný nápad, chyba je v tom, že inteligence spolubojovníků je na bodu mrazu, a tak zůstávají dřepět na místech, kde je snadno zmerčí i krátkozraká babka Vomáčková. Nejlepší je nechat je někde vzadu za sebou a zavolat je, až když je jejich přítomnost potřebná. Na některých místech totiž musíte, a teď se podržte, spolupracovat! Aha, ono to už vlastně bylo v minulém díle. No nic.
Jak je z recenze vidět, nepatřím k těm, kdo by si z Toma Clancyho a her podle jeho námětů veřejně ucvrnkávali do kalhot. Takové věci nechávám zásadně svému soukromí. Pravda ale je, že Double Agent je velice solidní hra, která si plně zaslouží
|
Zpestřující akce
Stále nedokonalá mapaP. S.: Ještě jsem si pro vás schoval malé varování, které si přeberte, jak chcete. V pokročilé fázi hry, v misi nazvané „New York“, mi hra začala pravidelně zamrzat. Když se to stalo, nepomohlo nic jiného, než vytáhnout kabel napájení. Přišel jsem na jediné řešení – změnit postup hrou v daném místě. Například pokud se problém pravidelně projevoval při střelbě z pušky zpoza rohu, pomohlo připlížit se do místnosti a odpravit záporáky brokovnicí. Připomínám, že možné je cokoli, snad by ten problém vyřešil update firmwaru, snad je dokonce chyba přímo v tom kusu konzole, který mám doma, anebo prostě Double Agent obsahuje nepěkný bug. Těžko říci, každopádně pokud se dozvíme něco bližšího, ta informace se zde objeví.
| Splinter Cell: Double Agent | ||||||
| ||||||
| ||||||
| ||||||
|
