Doktor Robotnikov alias Eggman si přichystal další šílený plán. Tím je přenesení všech Sonicových přátel do karet, přičemž se má stát samotný modrý ježek králem jeho karetní sbírky. To se samozřejmě bodlinaté legendě videoher příliš nezamlouvá, a tak vyráží na další dobrodružství plné neuvěřitelné rychlosti a stovek kroužků. Jenže ani tentokrát není jediný, kdo chce šíleného vejcovitého doktora zastavit. I ježci Shadow, Silver a ježura Knuckles jdou Eggmanovi po krku. Jak již název napovídá, tak na rozdíl od např. Sonic Heroes se žádné spolupráce s ostatními hmyzožravci nedočkáte. Ano, celá hra se nese v duchu rivality, ale jak to vypadá v praxi?
Celkově i přes všechny zmíněné problémy nelze říct, že by Sonic Rivals nedokázal zabavit.
Nejdříve to vezmeme lehce oklikou. Většina 3D her se Sonicem v hlavní roli se přílišně kladné reakce nedočkala. Pokud ani vy nepatříte k milovníkům ježkových trojrozměrných dobrodružství, tak máme pro vás dobrou zprávu. Grafický kabát je sice plně 3D, ale hratelnost je čistě 2D rázu, prověřeného lety a tisíci hráčů. Ano i my jsme byli tímto zjištěním velmi potěšeni. Jak už ale možná tušíte, tak prvotní nadšení brzy opadlo s kompletním odhalením celého konceptu hry. Hra totiž není klasickou 2D hopsačkou, nýbrž
variací na ni, doplněnou závodními prvky. Zní to nesmyslně a popravdě tato kombinace v mnoha ohledech skřípe.
V hlavním story módu se podíváte do několika světů (kterých ale opravdu příliš není), které v sobě obvykle skýtají dva akty a jednu bitvu s bossem. Některé světy jsou pak chudší a zábavné bitvy se závěrečnými nepřáteli nenabízejí. Klasický akt začíná
standardním 3,2,1 startem, který můžete započít i krátkodobým zrychlením, ztvárněným klasickým sonicovským roztočením. Závodí
se pokaždé vždy pouze jeden na jednoho. Po odstartování vás tak čeká level, jehož délka je znázorněna jednoduchou čarou ve spodní části displeje. Úrovně nejsou dlouhé a jejich kompletní projití, či spíše proběhnutí, zabere několik málo minut. Možná vám to nezní příliš lákavě, ale nepřílišná délka levelů nám ve finále vyhovovala. Proč? Protivník s kterým závodíte se totiž v 99 % případů nevzdálí od vaší pozice dále, než na několik kroků.
Sice je hezké, že ve hře narazíte na pár power-upů typu zmražení či spálení protivníka, ale k čemu je jejich přítomnost ve hře, když přestože jím protivníka zasáhnete a předběhnete ho, tak je během několika málo okamžiků zpět za vaším bodlinatým pozadím? Užitečnost všech power-upů se tak omezuje na cílovou rovinu, kde po zasažení nemá protivník šanci již vás dohnat, protože než se vzpamatuje, tak jste ve finiši. Přitom každý z ježků disponuje specifickým zlepšovákem – Sonic super
rychlostí, Shadow zpomalením času a Silver zase konkurentovi prohodí ovládání. Používání těchto power-upů však sužuje stejný problém jako všechny ostatní. Použít pak lze i obyčejné pošťuchování nebo podkopávání. Účinnost těchto chvatů je ale samozřejmě menší.
Za splnění každého levelu jste odměněni jednou z kolekce 150 karet.
Samotné úrovně jsou pak tématicky rozděleny do lokací jako deštný prales, zábavní park, římské koloseum apod. Po všech jsou rozesety klasické loopingy, zrychlovací šipky a stovky dobře známých kroužků. Narazíte ale i na předměty a bytosti, které vám cestu k vytouženému cíli příliš nezpříjemní. Řeč je o řadových nepřátelích, nastražených ostnech a řadě bezedných propastí. Prostě vše, na co jste byli ve starých dílech pro Mega Drive, ale i v novějších pro GBA zvyklí. Výše uvedený problém se odráží
především v nutnosti po neúspěchu v závodu opakovat celou úroveň znovu od začátku. Nyní již tedy jistě chápete naší smířlivost ohledně relativní krátkosti levelů.
Celkově však i přes všechny zmíněné problémy nelze říct, že by Sonic Rivals nedokázal zabavit. Právě naopak. I když jsme začali recenzi poměrně negativním tónem, tak dopadla Sonicova premiéra na PSP mnohem lépe než většina posledních sonicovských her skrz naskrz platformami a to včetně první next-gen verze pro Xbox 360. Nebudeme-li počítat závodní část hry, tak ta hopsačková je naprosto v pořádku. Paradoxně tak hře škodí právě ono implementování závodního aspektu.
|
Jako blesk z čistého nebe pak působí souboje z bossy. Ty jsou totiž jednou z nejzábavnějších částí hry. Byť se odehrávají výhradně v kruhu (aby byla dodržena 2D hratelnost) a nejsou bůhvíjak originální, tak vždy dokáží zabavit. Utkáte se v nich s celou
řadou Eggmanových výtvorů v podobě obřích robotů, budete hledat jejich slabá místa a hezky je pomocí opakované taktiky pomaličku likvidovat. I souboje s bossy jsou ve hře přítomny ve formě závodu s rivalem. Každého bosse totiž zlikvidujete určitým počtem úderů na slabé místo. Tyto údery jsou u každé postavy sčítány a první, kdo zasadil bossovi daný počet nutných úderů,vyhrává.
Za splnění každého levelu jste pak odměněni jednou z kolekce 150 karet. Některé slouží jen k okrase, ale s jinými získáte i
alternativní kostýmy a další vychytávky. Kromě story módu na vás čekají i další dva módy, které jsou však variací právě na ten
hlavní. První z nich, Challenge, je story mód doplněný o nutnost doběhnout do cíle první při splnění specifických podmínek. Těmi je
obvykle časový limit, sesbírání určitého počtu kroužků či udeření soupeře určitým počtem úderů. Druhý mód – Cup Circuit je
vlastně story mód převlečený za pseudo-závody. Hlavním úkolem je stejným způsobem doběhnout do cíle a vyhrát tak dva ze tří závodů. Karty pak získáváte i v těchto režimech.
Sonic Rivals obsahuje samozřejmě i multiplayer. Skrz Ad Hoc můžete hrát s dalším hráčem všechny přítomné módy, na které můžete oba vsadit i získané karty. Vítěz pak bere vše. Karty pak lze i měnit kus za kus. Multiplayer je vcelku zábavný, protože se nekoná řada problémů ze hry jednoho hráče (protihráč je lidský). Jediný větší problém jsme zaregistrovali v drobném lagování. Pro hru dvou hráčů jsou ovšem potřeba dvě kopie hry.
Silnou stránkou Sonic Rivals jeho technická stránka. Grafika je ostrá a hra přitom neuvěřitelně rychlá. Framerate stabilní (vyjma multiplayeru) a hra přitom mnohdy vykresluje i velmi vzdálené objekty. Hra kypí typickou sonicovskou pestrobarevností, což na širokoúhlém displeji PSP skvěle vyniká. Neméně dobře je na tom i zvuková stránka. Zvuk je sytý a použity byly ty nejlepší efekty z celé série, nejvíce ale ze Sonic Adventure. A hudba také plní svůj účel na sto procent.
Všechny 3D verze Sonica sužovala celá řada bugů. Nic takového vás ovšem v Sonic Rivals nečeká, byť i zde jsme na jeden
|
Super kombinace 3D a 2D
Závodní část (berte jako 3 mínus)
Kombinace 3D grafiky a 2D hratelnosti tedy dopadla na jedničku. Hopsačková část hry je bombastická, ta závodní již o mnoho méně. Přesto jde o jednu z nejlepších sonicovských her za poslední roky.
| Sonic Rivals | ||||
| ||||
| ||||
| ||||
|
