Skate 2 – podruhé na stejném skejtu nos si rozbiješ

Některé tituly se inovují obtížněji než jiné, zvlášť když minule vpadly do tlejícího rybníčku jako hodně čerstvá štika.

Skate 2

Návrat z basy je ve videohrách poměrně oblíbeným úvodem, a tak na něj sází i pokračování úspěšného „Skejtu“. Stejně jako minule nás vítá hraný filmeček a s hrdinou tentokrát putujeme z temnice přes propouštěcí rituál až ven před bránu věznice. Přitom zhlédneme řadu humorných výjevů typu dozorce, obřadně navlékajícího gumovou rukavici před – eh, prostě před jistým úředním úkonem.

Což navnadí chuť na uvolněnou atmosféru hry a v tom titul rozhodně nezklame. Skate je o pohodě – tím opravdu nemyslím gumovou rukavici ani náplň úkolů – a nezapomenutelná atmosféra slunného odpoledne a úsměvné existence bez reálných životních povinností nedoznala šrámů.

Nová je manipulace s objekty.

Kromě toho, že je návrat z basy oblíbeným úvodem filmů i her, přírodní katastrofy jsou zase oblíbeným námětem médií obecně. My v Česku dobře víme, že nemají s činností člověka nic společného a kdo tvrdí něco jiného, chce mít, syčák, planetu zelenou a nikoli modrou.

Nicméně v San Vaneloně je za přírodní katastrofou, již hrdina pohodově za katrem proseděl, přece jen ta ruka lidská, totiž designérů z Black Boxu, kteří moudře usoudili, že stejná hratelnost ve stejném městě už by se někomu mohla i krapet zajídat.

Takže valná část starého velkoměsta byla nemilosrdně srovnána se zemí zmíněnou hekatombou a následně znova vybudována jako New San Vanelona. Stihlo se to všechno za pět let a za tím stavebním zázrakem stojí zlotřilá developerská korporace Mongocorp, jíž jsou skejtaři trnem v oku. Tudíž podle hesla „mladé Americe to osladíme“ dokonce navařila na zábradlí zarážky, bránící v grindování.

Úkolem hráčovy Kariéry je tedy vzkřísit zašlou slávu místní skejtařské scény, což je cíl o to překvapivější, že město stejně vypadá jako jeden velký skejtařský ráj – těch pár mimochodem odstranitelných překážek a centrem se ploužící sbor strážců pořádku opravdu neznamenají závažné obtíže.

Nepříliš objevný koncept úkolu vrátit nějaké „komunitě“ zašlou slávu a moc nicméně drží příběh pohromadě a dobře slepuje hledání příležitostí k soupeření v ovládání prkna, jež jinak vždy hrozí určitou monotónností. Kořením je pak tradiční vydělávání peněz, boj o fotky na obálkách Thrasheru a The Skateboard Magu, investice ježděním nabytého oběživa do oblečení, značkového vybavení i neznačkového tetování a tak dále.

Než se ale pustíme do samotného hraní, jakož i kdykoli poté, je možné si hrdinu trochu upravit. Osobně vítám změnu a pro tentokrát volím holku. Hra je samozřejmě viděna z pohledu třetí osoby, a tak si trošku opepřím plnění obtížných zadání lascivním pohledem na spoře oděnou „-náctku“. K dispozici je dokonce pár babek do začátku, takže automaticky ruším ty základní íránské gatě a kupuji co nejkratší šortky.

Slečna je kluk jak buk.

Mikiny, košile a trika zavrhuji úplně, černá podprsenka bude na skejt stylová. Postavě je možné vybrat i typická gesta, žel nudně unisex – patriarchální Japonci by to zvládli lépe. A v neposlední řadě nechybí ani dost štědrý grafický editor, díky němuž si lze vyzdobit oblečení i vybavení vlastní invencí.

Ke své velké lítosti si hadích očí své zrzky užiji hlavně ve videosekvencích, jinak samozřejmě vidím skejtařku převážně zezadu. Tlačítko s trojúhelníkem nově umožňuje popadnout prkno do ruky a proběhnout se městem po svých. A raší první uhry na kráse.

Hra sice je o ježdění na prkně, leč pohyb po vlastních určitě takhle prkenný být neměl. Jde o typický začátečnický přesun pěšmo ve hře, jež tuto možnost dříve nenabízela, a nedostatek zkušeností je hrubě znát. Kolizní model je navíc trochu zvláštní, takže se vám může stát, že se poválíte po zemi i při snaze pouze odněkud VYJÍT.

Zadruhé: za volbu ženského pohlaví je sice trofej Gender Bender, ale když se slečna rozběhne, je to KLUK jak buk. Což vypadá vážně divně. A pohodlnost autorů v tomto směru je ještě umocněna tím, že hrdince stejně všichni říkají „chlape“. „Rád tě poznávám, chlape.“ „Neudělal sis něco, chlape?“ A tak dále. S holkami na skejtu se prostě nepočítá, yeah.

Nemyslíš, propotíš

Při hýbání s věcmi se vyplatí trochu používat hlavu. Malý příklad. Úkol zněl jasně: přeskočit dva kontejnery. Hned je zřejmé, že bez rampy to nepůjde, už proto, že snaha rozjet se z pořádné dálky ústí do peskování, že vyjíždíte z hranic úkolu. Nevadí, tamhle se příhodný kus dřeva povaluje, asi tři metry daleko. Ovšem ani s rampou se nedaří, i na třetí pokus dopadám tak do půlky druhého kontejneru. Nové přemýšlení o zadání: přeskoč dva kontejnery. Je tam něco o tom, že se musí přeskočit tak, jak jsou na začátku umístěny, tedy NA DÉLKU? Není! Hubená postavička smýká velikými kovovými kontejnery jako děcko kačerem. A hop! Úkol splněn, video natočeno. Ne že by tedy ten chlápek s kamerou nemohl hned zkraje místo „nevadí, zkus to znova“, říci „stačí na šířku, kámo“. Screw you, dude, jedeme dál.

S chůzí po vlastních souvisí i zbrusu nová vychytávka, jíž je manipulace s objekty. Máte třeba za úkol někam vyskočit, ale místo je moc vysoko. V takovém případě se stačí trochu rozhlédnout: příhodná nájezdová rampa nebude daleko. Byť jde často o objekty už na první pohled nemálo hmotné, při přemisťování se chovají jako z polystyrénu, ale nebuďme hnidopichy.

Druhů předmětů, s nimiž lze hýbat, je ke stovce a s jejich pomocí lze vybudovat plac podle vlastních představ. Ten pak můžete uploadovat na internet a ti, kdo si ho stáhnou, mají možnost zapojit se do boje o nejvyšší skóre dosažené na daném místě. Když už jsme u toho internetu, k dispozici jsou módy Best Trick, Deathrace, Freeskate, sebepoškozovací Hall of Meat, Jam, S.K.A.T.E. a Spot Battle. Vedle soupeření je nyní v nabídce i řada příležitostí ke kooperaci a plnit náročné úkoly ještě navíc společně opravdu není nic jednoduchého.

Kromě nevyhnutelných srážek při těch disciplínách, v nichž jede více hráčů současně na malém prostoru, čímž trpěl už minulý díl, ale není vážnějších námitek. Rovněž lze na internet uploadovat ve hře pořízené fotografie a videa. Bez připojení je v nabídce party mód, kde se u jednoho ovladače mohou vystřídat až čtyři hráči, a to v disciplínách Hall of Meat, S.K.A.T.E a Spot Battle.

Velkým kladem a pravým skromným hrdinou titulu je stejně jako posledně otevřené Město. Kdo zná ze staré San Vanelony každý obrubník, má zaděláno na požitkový bonus, plynoucí ze srovnávání přestavby s originálem. Že by jinak došlo k nějaké zásadní viditelné změně ve smyslu leštění grafiky, se ani nedá říci, ale vzhledem k jejím známým kvalitám to ke stížnostem asi nepovede. Na zvolená místa s aktivitami se lze nově teleportovat pomocí přehledné mapy, což hodně šetří čas, ale kazí atmosféru, takže se člověk dost dlouho ovládá, než ztratí skrupule.

Ztraceno v překladu

Kapitola sama pro sebe je tentokrát manuál, myšlen tedy ten papírový. Hemží se prapodivnými hláškami, smíchanými z jazyka učebnic češtiny a něčeho, co asi mělo být „cool“, leč výsledek spíš cuká koutky. Posuďte sami třeba toto: „Nutno však podotknout, že město bylo na totál.“ Jinde pobaví sebekritická poznámka: „No dobře, chodit možná není tak zábavné jako jezdit.“ Ale úplně nejvíc zvedá obočí: „Víš co je ještě hustý? Když zrovna nejedeš na skejtu, ale blízko něj vyskočíš, skočíš přímo na něj!“ Tak to je hustý.

Opravdu je na čem zálibně okem spočinout. Především textury stavebních materiálů jsou přímo fascinující – třeba lepší keramické kachle či kamínkové mozaiky jsem nikdy neviděl a tvůrci jsou na ně patřičně hrdí, takže některým místům může závidět i Buchara. Architektura překypuje invencí a jistým velkorysým duchem, což plyne i ze známého nízkého úhlu kamery.

O dost horší je to ale s vegetací, kde takový živý plot je od kamenné hmoty skoro k nerozeznání. Nicméně, kdo si kupuje hru o skejtu, aby ryl nosem v keřích? Správný skejtař ryje nosem o vozovku.

Perfektní je i naprostá svoboda našeho konání. Jakmile se nedaří, hned je tu lákavý, byť naši ješitnost drtící návrh, ať se na úkol vybodneme a jdeme jinam, přičemž toto „jinam“ skrývá znatelně širší obsah než minule.

Ale my se stejně moříme a moříme, protože zadání přece nezní tak hrozně: ten manual přes celé schodiště by měl být hračka. Ne, nejde o hračku, dokonce i spojení „extrémní vopruz“ je na to málo, i když už člověk ví, že to chce jen cit v pravém analogu. Od doby jedničky totiž prošlo rukama dost jiných her a cit se kamsi vytratil. Zatr… a znova!

Základní ovládání triků především pravým analogem tedy zůstalo, plus přibyla spousta nových kousků. Asi tak jednou tolik co posledně, s pár poměrně překvapivými novinkami, včetně jízdy za autem. Nový je i celý výše zmíněný režim Hall of Meat, spočívající v dokonce penězi oceňované snaze zlámat si „nepovedeným“ trikem co nejvíc kostí v těle. To asi drsnou frakturou realismu, na němž série stojí, každého nezaujme, nicméně zábavnost to nepostrádá.

K ježdění vyhrává dvaapadesát dobře vybraných tracků dosti pestré směsky, namátkou Black Sabbath, ELO, Motorhead, Public Enemy, Rage Against The Machine, Sam & Dave, či Wu-Tang Clan. I zde funguje návaznost na minulý díl a to bezmála dvacítkou shodných skladeb, takže například Cut Chemist, Judas Priest, Gang Starr, LL Cool J, Sly & The Family Stone, Suicidal Tendencies nebo The Clash už týmiž „fláky“ doprovázeli naše snažení v jedničce.

Celkově je tedy nový Skate znatelně větší porcí minulého dílu. Nic jednou osvědčeného se nepokazilo a s výjimkou transportu po vlastních jsou i novinky spíše zdařilé. Kdo dosud jedničku nehrál, má tu nejlepší příležitost, jak si se sérií začít. A fanoušci úvodního počinu naopak nemají zásadní důvod váhat s novou investicí.