Náraz torpéda do boku lodi je oznámen ohlušujícím výbuchem. Do rozervaného trupu se valí tuny vody. Na spuštění člunů není čas a námořníci opásaní plovacími vestami se vrhají do mrazivých vln severního Atlantiku. Mají ještě dvacet minut života.
Operace německých ponorek v Atlantiku jsou oblíbeným námětem filmů i her. Stačí nechat téma pár měsíců či let vystydnout a vrhnout na trh nový snímek nebo simulátor. Pozornost milovníky U-bootů je zaručena. Tvůrci nejnovějšího ponorkového simulátoru Silent Hunter 2 však měli rozhodně větší ambice než stvořit hru pro zapálené fanoušky tohoto žánru. Jak se při prezentaci loni na jaře svěřil herním novinářům Shawn Storc, šéf vývojového týmu, Silent Hunter 2 má mířit na „cílovku“ hráčů všech druhů simulací, tedy i např. leteckých, a dále na konzumenty, kteří sice normálně hry nekupují, zajímají se však o vojenskou historii. Argumentem pro „simulátormaniaky“ je detailní propracovanost jednotlivých typů ponorek a jejich ovládání, zájemce o vojenskou historii má přesvědčit, velmi podrobný manuál zahrnující podrobnou historii ponorkové války, rozsáhlý sortiment historických misí,
a interview s nefalšovaným velitelem U-bootu Erichem Toppem. Na výkonu vysloužilého mořského vlka, který mimochodem po válce stihl udělat slušnou kariéru ve strukturách NATO, se však podepsal věk i mizerná angličtina.
První, s čím se hráč po spuštění hry seznámí, je úvodní menu. To v Silent Hunterovi 2 je až neobvyklým způsobem odpuzující a připomíná časy, kdy grafický standard EGA byl hitem sezóny. Hráč v něm nicméně nalezne všechny potřebné položky, ze kterých ho bude zajímat zejména kampaň. V ní tkví jeden ze základních problémů hry: Zatímco v SH 1 byla kampaň dynamická, zde je velmi přesně nalinkována. Bohužel až příliš přesně. Skládá se z valné části z historických misí, v nichž musí hráč splnit pevně dané cíle. Dovedeno ad absurdum, je jedno, jestli hráč potopí Britům půlku metropolitní flotily, pokud nepošle ke dnu právě ten křižník, který měl v dotyčném střetnutí ke dnu jít. Je paradox, že historické mise vlastně historii neodpovídají, neboť kapitán U-bootu rozhodně nebyl v situaci, kdy si mohl říci „Při téhle misi pošlu ke dnu jednu letadlovku a tři muniční lodě“. Naopak byl rád za každou tunu tonáže, o kterou Spojence připravil, pokud přitom ve zdraví přežil on i jeho loď.
Absenci dynamické kampaně tvůrci zdůvodňují svými finančními možnostmi a nedostatkem času. Budiž, hráč však má významný důvod, proč SH 2 po prvním dohrání navždy strčit do šuplíku. Koncept pevného scénáře má totiž i své klady: Těžko by se programoval generátor misí, který by byl schopen vytvořit kupříkladu situaci, v níž britská eskadra zaútočí na německé hladinové tankery právě v okamžiku, kdy se u-booty chystají tankovat (zde se jedná o skutečnou událost z roku 1940).
Jak vidno, pevný scénář kampaně je úskalí relativní. Relativním je i u úskalí druhé - herní styl. SH 2 je hra pro trpělivé jedince, kteří se drží přísloví „dočkej času, jako husa klasu“ a „dvakrát měř, jednou řež“. Většina misí se skládá z několika rutinních fází: Nejprve hráč dlouhou dobu hledá cílový objekt - loď, konvoj atp. Podle etapy války je při tomto bohulibém podnikání více či méně obtěžován nepřátelským letectvem. Pak musí opatrně zaujmout ideální pozici k útoku (sleduje budíky a občas na pár sekund vysune periskopovou rouru). Následuje vypálení salvy torpéd. První výbuch torpéda u lodního boku odstartuje brutální hon na viníka. Hráč se potopí do maximální hloubky a počne kličkovat mezi hlubinnými pumami. Pokud lov své ubohé maličkosti úspěšně přežil,
mise končí a další v podobném duchu začíná. Za tento stereotyp nemůžou vývojáři, taktika ponorkové války prostě přílišnou kreativitu neumožňuje. Situaci ulehčuje časová akcelerace, bez níž by se jednalo o nehratelný titul.
Jednoznačným pozitivem hry je možnost přizpůsobit obtížnost nárokům každého hráče. Virtuální kapitán ponorky může konat jednotlivé operace při obsluze plavidla osobně z jednotlivých, graficky velmi kvalitně zpracovaných stanovišť. Pokud akceptuje tuto variantu, stane se zároveň kormidelníkem, radistou, obsluhou sonaru, odpalovačem torpéd atd. Ať už dlí v kterémkoliv oddělení, může nechat otevřené vedlejší grafické okno se základními údaji. Druhou možností je nechat všechno na umělé inteligenci, která už se o ponor torpéd a jiné detaily postará sama. V extrému vlastně nastává situace, že „ono se to hraje samo“. Mezi těmito dvěma póly však existuje libovolný kompromis. Stejně se dá nastavit třeba i zranitelnost ponorky. Začátečník tak může ze svého U-bootu XVII udělat nepotopitelnou podmořskou příšeru.
Pár slov k multiplayeru: Je nasnadě, že tvůrci se snaží nalákat hráče na kooperativní hru, kdy několik ponorek dá dohromady vlčí smečku, která v nepřátelském konvoji začne rozsévat smrt. Velkým lákadlem však je, že SH 2 je při hře více hráčů kompatibilní s příbuzným simulátorem Destroyer´s Command. Na síti se tedy můžou střetnout kapitáni torpédoborců s kapitány ponorek.
Sečteno a podtrženo, jedná se o kvalitní ponorkový simulátor, který je však i přes snahu tvůrců určen spíše fanouškům žánru než širší skupině hráčů. Překvapení, dynamiku a akci od ponorkového simulátoru rozhodně načekejte. Silent Hunter 2 se vlastně podobá hře s podobným názvem Deer Hunter, kde se pro změnu loví lesní zvěř: Hodiny vyčkáváte, pak se ukáže paroháč, jeden výstřel a je po všem. Na rozdíl od Silent Huntera však nebudete muset kličkovat po lese se stádem načuřených lichokopytníků v zádech.
| Silent Hunter 2 | ||||||||||
| ||||||||||
| ||||||||||
| ||||||||||
|
