Silent Hill: Origins – noční můra je zpět, rohypnol nerohypnol

Dveře mají panty z kůže, okna nejsou zasklený, kojoti se plíží hladoví: vracíme se do svý chajdy silenthillový.

Silent Hill Origins

A je to zase tady, noční můra je zpět, rohypnol nerohypnol. Místo, ze kterého naprostá většina obyvatel utekla před smogem, pochmurná vize nejen Pražáka, vrací úder. No dobře, není to smog, ale mysteriózní mlha. Ale ať je to, co je to, viditelnost nepřesahuje pár kroků. A co hůř: ze zlověstné bílé polívky se cosi vynořuje, cosi strašného, neurčitého. Bratříčku, nevzlykej, to nejsou bubáci, vždyť už jsi velikej, to jsou jen ropáci. Ale klid! U.S. Vidlákov tentokrát přichází srovnat do latě netradiční hrdina: pokud tipujete Chucka Norrise, jste vedle, ale ne o moc – je to řidič tiráku jménem Travis Grady.

O tvrdohlavého oponenta se vám zlomilo kovářské kladivo? Stačí líně zalovit v texaskách a vytáhnout další.

VIDEO

Jo řidič, ten tvrdej chleba má a tenhle má navrch i grády. I když na první pohled vypadá, že spolknul zeměměřickou tyč a jeho tajným koníčkem je hladovění. Nicméně když do něj potvory kamenem, on do nich tím svým tvrdým chlebem. A kromě toho i spoustou dalšího náčiní. Bohužel se stává špatným zvykem, že se bicí nástroje po několika ranách rozpadnou – hej a co dvouletá záruka, neznáte, vývojářští trhovci? Nelosumět češky. Naštěstí je věcí, jimiž lze potvory přičísnout, bohatá nabídka. Dokonce tak bohatá, že se „naštěstí“ pomalu ale jistě mění v „naneštěstí“. O tvrdohlavého oponenta se vám zlomilo kovářské kladivo? Stačí líně zalovit v texaskách a vytáhnout další – máte jich tam fůru, co jste posbírali cestou. Rovněž lze útočníka zblízka i na dálku „ošetřit“ něčím hygienickým na jednorázové použití – od láhve po televizor. Nemluvě o nějakém tom stříleníčku. Jo, stříleníčko, to je moje potěšeníčko, nikoli však u hry, která má ticho v názvu - atmosféra místa, kde hlas uvíznul v hrdle, bere hromadnou palbou, ke všemu s možností jednoduše zaměřit cíle, poněkud za své.

Nechceme odměny zadarmo

Na konci vám hra spočítá statistiky a na jejich základě se vám dostane níže uvedených poct. Aby to mělo patřičnou váhu, je s tím spojen i zisk nejrůznějších předmětů, ulehčujících život při další „rundě“.

Ambassador: dohrajte hru s koncem UFO – k tomu je potřeba otevřít pokoj č. 502 v motelu - získáte Tesla Rifle s neomezenou municí

Brawler: 50% nepřátel zabijte holýma rukama

Butcher: po dohrání hry si ji zahrajte znovu a zabijte alespoň 200 nepřátel – tentokrát uvidíte špatný konec

Cartographer: nahlédněte do mapy nanejvýše 25krát

Codebreaker: po dohrání hry zadejte při dalším otevření herní obrazovky Konami Code: dvakrát nahoru, dvakrát dolů, doleva, doprava, doleva, doprava, X, O.

Ale žádný strach, strach bude. Grafika je prostě skvělá – při vší úctě ke šmidlání stylusem, tohle je vážně jiná liga. A kdyby všechno ve hře bylo na úrovni grafiky, mohla by rtuť hodnocení natrhnout teploměr. Bohužel je tu pár věcí, které výsledek srážejí. Například inovované střídání dimenzí. Stěží někdy zapomenu na mráz, který mi proběhl páteří, když se v legendárním titulu pro starou dobrou PlayStation už tak dost děsivý svět poprvé zlomil do své démonické podoby. To se blížilo stavům po pozření podezřelých hub, které jsme s kamarády – eh, kdysi před lety omylem nasbírali na vandru v domnění, že jde o špičky. Takže s tím je konec. Autoři se inspirovali u Lewise Carolla a dimenze se střídají prostým stisknutím tlačítka X v blízkosti libovolného zrcadla – nezbývá než doufat, že sušší už to v budoucnu nebude.

Dimenze se střídají prostým stisknutím tlačítka X v blízkosti libovolného zrcadla.

Střídání polopevných kamer je občas matoucí, ale zase mapa je tradičně skvělá a byť si do ní nemůžete čmárat stylusem poznámky, pro orientaci nemá chybu. Horší je, co už jsem výše naznačil, že totiž „díky“ bohatství dostupného vercajku pocit vlastní zranitelnosti a bezbrannosti zdaleka není ten, co býval. A co hůř, ani scénář není bůhvíjaký zázrak. Vezměme si jen úvod a ponechme stranou, že samotný příjezd autem není motiv z nejvynalézavějších. Ale co si má člověk myslet o následujícím: Travis si zkracuje cestu nocí právě přes Silent Hill jen proto, že je utahaný a chce být co nejdříve v cíli – přitom se mu do cesty připlete dítě, takže dupne na brzdy, aniž by ale něco nasvědčovalo tomu, že dítě nabral. Ono také vzápětí v pohodě odběhne. Co byste v takové situaci udělali vy? Ať tak či onak, Travis se vydá pěšmo noční slotou do neznáma – mimochodem se ani neobtěžuje zamknout kamión, vždyť na americkém venkově se zabíjí, ale nekrade – s tím, že musí zjistit, zda se dítěti něco nestalo. Za okamžik už ovšem pro změnu plní roli záchranáře v hořícím domě a tak dále.

Jsou dvě možnosti. Ta první je, že se autoři snaží navodit atmosféru snu a jeho bažinaté logiky. To se moc nedaří. Druhá možnost je, že hře chybí dotyk génia, který by jí vtisknul skutečnou životní jiskru, lhostejno zda v surrealistické nebo reálné rovině. Výsledkem je, že tu máme opravdu pěknou a vizuálně strhující akční adventuru, jíž ovšem hráč pobíhá tak nějak rutinně, až vlažně. Neříkám, že bez zájmu – zábavné to je, ale pro toho, kdo zná předlohu, jde o zábavu víceméně technickou a emocemi neobvykle málo dotčenou. Mnohé napoví i seznam odměn v infoboxu, byť třeba zlikvidovat tři čtvrtiny nepřátel střelbou se vám nejspíš povede až s neomezenou municí při opakovaném hraní. Jak vidíte, lze hru zdolat i v čase kratším, než dvě hodiny a na internetu se dokonce vyskytují borci, holedbající se, že to zvládli za něco málo přes hodinku. To ovšem platí jen v případě, že přesně víte, co máte dělat. Pokud to nevíte, může se hra výrazně protáhnout, protože komplikované hádanky k Silent Hillu patří jako k PSP dýchavičná baterie. Doporučuji samozřejmě bedlivé rozhlížení, čemuž Travis sám napomáhá tím, že za zajímavými předměty a místy stáčí hlavu. Některé předměty, naštěstí ne ty klíčové, bývají ale opravdu hodně malé, bezmála na hranici pixel-huntingu. Dále je vhodné nalezené dokumenty mechanicky neodklikávat, ale pozorně číst, neboť je v nich spousta vodítek k puzzlům. Klavírní šílenost se sice tentokrát nekoná, ale to považuji vůči původní hře výjimečně za přednost. Kromě v infoboxu vyjmenovaných accolades, neboli poct, provázených odměnami, vás pak čekají tři různé konce, což dohromady tvoří slušnou základnu pro opakované hraní.

Nechceme odměny zadarmo II

Collector: najděte víc než 300 předmětů

Daredevil: neukládejte hru

Explorer: zdolejte víc než 22,5 km

Fireman: v úvodu zachraňte dívku z plamenů v čase pod 80 vteřin – odpočítávání začne, jakmile ji zvednete

Mystic: nepodívejte se do žádného návodu, na internetu ani jinde

Savior: jednoduše dohrajte hru

Sharpshooter: víc než 75% nepřátel zastřelte

Sprinter: dohrajte hru v čase pod 2 hodiny

Stalker: nesviťte baterkou déle než 3 hodiny – získáte brýle pro noční vidění

Weaponsmith: víc než 75% nepřátel zabijte chladnými zbraněmi

Pokud tedy se starými Silent Hilly nemáte moc zkušeností, budete se bavit výborně. Chybějící HUD jen posiluje filmový zážitek – divím se, že se toto řešení stále neujalo masově. Pokud jste ostřílení harcovníci, čeká vás zábava o něco slabší, ale skřípat zuby byste také neměli. Ostatně na handheldech jsou strašidelné historky silně nedostatkovým žánrem a SH: Origins není na rozdíl od konkurenčního Resident Evilu: Deadly Silence hrou neportovanou, nýbrž původní - byť hrubě povědomou. Připočtěte si skutečnost, že vývoj tohoto titulu byl hororem svého druhu a vyjde vám, že to nakonec vůbec nedopadlo špatně. Jo a pocta Mystic v infoboxu byl samozřejmě vtip.