Silent Hill 4 - budeme se bát

Pokračování legendární hororové ságy vyšlo poměrně brzy. Není moc uspěchané? Jak se hraje? Vyděsí nás? Na všechny tyto a ještě mnohem více otázek vám odpovíme v podrobné recenzi.

Od vydání třetího dílu legendární série Silent Hill uplynul sotva rok a již se setkáváme s jejím pokračováním, které vychází zároveň pro PC i konzole. Je pravdou, že na PC není Silent Hill zase až tak silnou značkou, jako například na PS 2, kde patří tradičně mezi nejprodávanější a nejoblíbenější hry. Ovšem i PC hráči začínají po dvou dílech, přes výraznou japonskou mentalitu hry, přicházet sérii od takřka uměleckých mágů Konami na chuť. Není však její čtvrté pokračování pouhým taháním peněz z kapes koupěchtivých zákazníků, které utrpělo překotně rychlým vývojem? O tom si popovídáme na následujících řádkách, které vám napoví, zda do titulu investovat či raději počkat až na další díl, který je podle všeho již v přípravě.

Silent Hill je naprosto specifická záležitost, k níž by se psychicky slabší jedinci neměli vůbec přibližovat, a to myslíme smrtelně vážně. Znám lidi, kteří k němu přes nesporné kvality cítí slušný odpor, protože prostě neunesou ten duševní nápor, který hra již od prvního dílu neustále vytváří. Je to psychedelický survival horor, takže žádný DOOM 3 nebo Aliens vs. Predator. Silent Hill vás nepřivede jen k několika laciným úlekům, ale po celém těle vyvolá (ne)příjemný pocit mrazení, který si ponesete ještě chvíli poté, co ze hry vystoupíte. Takové byly alespoň první tři díly. A jak je na tom čtvrtý? Naštěstí velice podobně, ovšem přeci jen je vidět, že okouzlení prakticky tím samým je po čtvrté již tak trochu omšelé.

A to i přesto, že i v aktuálním počinu vystupuje zcela nový hlavní hrdina a má co do činění se zdánlivě úplně odlišnou zápletkou, než minule. Samozřejmě si v tom zahraje svou roli i mýtický Silent Hill a s ním spojená sekta uctívající tajemné božstvo. K tomuto zjištění však nepřijdete hned, ba právě naopak, dostanete se k němu až po mnoha hrůzných krocích. Samozřejmě, tohle je jen ten nejhrubější nástin zápletky, jaký jsme mohli vymyslet a děláme to tak záměrně, protože, pokud si nějaký příběh opravdu nezaslouží překvapení kazící spoilery, je to ten silenthillský. Každopádně všem těm, kteří si libují v naprosto realistických prostředích a všechno si potřebují racionálně odůvodnit, hru doporučit nemohu, protože bujná fantazie je zde vřele vítaná. Na druhou stranu zase získáte velice podnětné náměty k přemýšlení, na které byste bez pomoci japonských designérů zřejmě nikdy nepřišli.

V Silent Hill 4 se zhostíte role chlapíka jménem Henry Townsend, který je na první pohled ničím nevybočujícím týpkem, jenž se přestěhoval do nového bytu, jehož předchozí majitel naprosto neopodstatněně zmizel. Henry však na pavlačové povídačky moc nedá a je rád, že má konečně, kde bydlet. Noční můry, které se mu v noci začínají zdát sice nepovažuje za zrovna příjemné společníky, zvláště když se nepříjemně pojí s jeho novým bydlištěm a staví ho do situace, kdy svůj bejvák nebude moci opustit. Dveře jsou zevnitř naprosto dokonale svázány řetězem, okna se nedají otevřít, nábytek není na svém místě, telefonu kdosi odstřihl šňůru a do toho všeho ta strašná zrůda. Henry se však dosud ze svého snu vždy probudil, ale tentokrát se mu všední realita až nehezky podobá, navíc nalézáme i pár neutěšených vzkazů, které nedávají tušit nic dobrého. Henry je uvězněn ve svém bytě! Sice je možná až trochu moc klidný, ale asi ví, že se v koupelně záhy ozve rána, která vyhloubí prostor kamsi do neznáma.

V té chvíli začíná tajemné dobrodružství nabírat na obrátkách, jelikož je jasné, že v bytě bychom si moc nevyhráli, zvláště při pohledu z první osoby, takže Henry využije nabízené možnosti a tunelem se protáhne. Nemusíte se však bát, že byste svůj domov opustili nadobro. Poměrně často se sem vrátíte za účelem uložení pozice, které je možné vykonat právě jen zde, uložíte si přebytečné předměty do truhly, jelikož inventář rozhodně není nafukovací a povětšinou budete děj odkrývat právě tady. Jistě se také naučíte využívat obnovy zdraví, která v bytě probíhá.

Konami – japonští umělci

Konami, to není jen Silent Hill, ale hotová kopa her, především pro Playstation 2. Nám nejznámější je především série Metal Gear Solid, která má bezmála dvacet dílů na všechny možné platformy, od SNES, přes GameBoye až po PC. Na monitory našich počítačů se dostala až v roce 200 prostřednictvím molochu Microsoft a hráči byli u vytržení. V hodnocení padala často absolutoria a jediným vytýkaným bodem bylo nepříliš komfortní ovládání, což bylo způsobeno konverzí. Následoval druhý díl Substance a opět byla herní scéna na nohou. Nyní se chystá díl třetí Snake Enter souběžně snad pro všechny platformy. Na E3 však Konami potkal kuriózní problém. Prezentovali tam demo právě tohoto projektu a nějací výtečníci rozbili skříňku s PS2 a vyndali si právě DVD s touto ukázkou. Dost možná způsobili, že japonský gigant již nebude své hry takto s předstihem ukazovat široké veřejnosti, takže vychytralým kloučkům musíme „poděkovat“. Další legendou od Konami je nejlepší fotbálek naskrz všemi platformami – Pro Evolution Soccer. První dva díly vyšly jen pro PS, ale u třetího se nad námi mágové konečně smilovali a konkurenční FIFě doslova vypálili rybník na poslední frontě, jíž vládla, tedy PC. Nyní už je v přípravě čtvrtý díl a ještě mnoho dalších originálních her a vzhledem k tomu, že Konami poslední dobou na PC rozhodně nezapomíná, máme se na co těšit.

Silent Hill je klasifikován jako akční adventura a minulé díly byly mezi tyto dva póly rozděleny poměrně fifty fifty, ovšem poznávacím znamením čtvrtého pokračování je výraznější příklon k akci. Je tak trochu vidět, že i Japonci podlehli mainstreamu a snaží se hru po stránce myšlenkové co možná nejvíce zjednodušit. Zpočátku sice najdete nějaké ty hádanky a i později se jich pár vynoří, na druhou stranu nejsou oproti minule příliš nápadité a fungují na bázi hledání klíčů a podobně profláklých schématů. Větší eliminace adventurních prvků se však neprojevuje jen na hádankách, ale i v oblasti NPC postav, které již nejsou tak výrazné, abyste je obdivovali či nenáviděli. Rozhovorů ubylo, prim hraje akce.

Což ve spojení s typicky konzolovým ovládáním není tak úplně ideální kombinace. Vřele doporučují gamepad, jelikož oproti „trojce“ se z neznámých důvodů spolupráce klávesnice a myši výrazně zhoršila. Dá se na to zvyknout, ale zpočátku bude designový horor podpořen ještě tím ovládacím a nezřídka přijde na řadu frustrace, zvláště, když se budete pokoušet s Henrym utíkat před nepřáteli, na něž zpočátku moc mít nebudete a útěk se tak stane vaší nejsilnější zbraní. Kamera si samozřejmě švenkuje, jak se jí zlíbí, není tedy výjimkou zásek o prostředí či vběhnutí přímo do náruče nechutným monstrům.

Japonci opět prokázali neuvěřitelné dimenze své fantazie a vyplivli nepředstavitelné zrůdy, z nichž budou mít méně otrlí jedinci strach, i když je uvidí. A co teprve v případě, že jejich zrakům zůstanou skryty. Lidská fantazie je nesilnějším pomocníkem tvůrců, jelikož si představuje ještě větší hrůzy, než na jaké skutečně narazíte. Časem jsem se sice víceméně přestal lekat, ovšem onen nepopsatelný pocit ve mně zůstal až do konce. Nebudu zde popisovat bizarnosti, na něž narazíte, protože by z toho vznikly hodně komické slovní obraty, ale ve hře vás samozřejmě smích přejde. Zřejmě nejdotěrnějšími protivníky, až na samotné bosssy, jsou duchové, kteří nejdou zabít a jakous takous zbraň proti nim získáte až prostřednictvím magického meče v pozdější části hry.

Zbraně se jako obvykle děli na chladné a střelné. První skupinu si oblíbíte dost možná víc, protože takové kousky jako golfová hůl, baseballka, trubka či rozbitá láhev se jen tak nevidí, navíc nespotřebovávají nedostatkové zboží – munici do palných kvérů, která se vskutku vyplatí šetřit na těžší situace, jichž také není zrovna málo. Na druhou stranu se používáním chladných zbraní hodně lehce unavíte a v jisté fázi zběsilého mlácení promáchnete, což je hozená rukavice nepřátelům, kteří této vaší indispozice briskně využijí.

Skvělou atmosféru dotváří i vynikající design prostředí celkem dvanácti misí. Jde o takové kousky jako ještě poměrně konvenční metro, hustý silenthillský les, vodní vězení, skladiště, komplexy budov a samozřejmě nemocnice, kde čekají přívětivé sestřičky. Říkáte si, že výčet není kompletní? Ne tak docela – ve hře skutečně narazíme jen na těchto šest prostředí, ale po jistém zvratu v ději se sem ještě jednou vydáme znovu. Konami si tím tak trochu ušetřilo práci, na druhou stranu je třeba říci, že oproti jiným hrám je Silent Hill 4 příjemně dlouhý a jeho dokončení zabere zhruba pěkných dvacet hodin.

Graficky jde pořád o starý dobrý standard, který běží na postarším enginu a tak trochu už to je vidět. Svůj účel ale pořád plní a všechno, co je třeba zvládá solidně vykreslit. Samostatnou kapitolou je pak hudba, jež je sice méně výrazná než minule, to však neznamená, že by byla horší. Vynikající atmosféře hodně pomáhá a některé motivy si určitě zamilujete.

Shrnutí a hlavně zhodnocení není vůbec jednoduché. Atmosféra je jasně silenthillovská, tudíž bezvadná, hratelnost se však tak trochu změnila a ubralo se na adventurních prvcích, které hru ještě více odlišovaly od konkurence a zčásti tvořily její výraznou tvář. Jejich úplnou absenci by autoři asi neobhájili, tudíž na ně narazíte i zde, ale jsou prostě okleštěné, o čemž svědčí i nemožnost nastavit si jejich obtížnost zvlášť, jak tomu bylo ve třetím dílu. Přesto je SH 4 pro všechny fandy série jasnou povinností. Kdo ještě žádný Silent Hill nehrál, možná udělá lépe, když si koupí zlevněného předchůdce, který je pořád vynikající. Pětka by měla být již větším a revolučnějším skokem, doufejme, že tím správným směrem.