Možná to je poněkud podivný přístup k věci, ale rozhodli jsme se vydat ještě druhou recenzi na hororový titul od Konami, který nabízí jiný, další a možná i trochu netradiční pohled na tohle dobrodružství. Seznamte se prosím tedy ještě jednou s městečkem Silent Hill a jeho hlavními aktéry…
Mrtví psát neumějí. A Mary je mrtvá. Tři roky. Kdo jiný by to měl vědět lépe, než já jako její manžel James. Tak proč? Proč stojím na rozcestí? Proč s podivným pocitem v žaludku sestupuji úzkou cestičkou zalitou nekonečnou, krémovitě hustou mlhou a na poplach křičícím tichem dolů, do Silent Hillu. Proč? Mrtví přeci psát neumějí. Je... je snad Mary skutečně živá? Plamínek naděje plápolá v té bezútěšné tmě mého života jasným světlem a stejně jako můra spalující se nakonec v jeho žáru nemám ani já na výběr... a vy, vy v momentě, kdy spustíte příběh Silent Hill 2 také ne.
SH2 není obyčejná hra. Vstupte do zdejšího dobrodružství a svět kolem vás se změní. Pohodlné křeslo a hřejivou útulnost domova nahradí černočerná bezútěšná tma plná bezejmenných stínů. Stínů, jež bude na tenké plátýnko vašeho vědomí promítat mihotavý plamínek zapáleného strachu, kolem něhož budete kroužit s neodraditelností noční můry. Nezmění se totiž jen svět kolem vás, změníte se i vy sami; narostou vám křídla a jediné, co budete s to vnímat, bude právě onen zapálený plamínek strachu uvnitř vás, kolem něhož bude vaše já do vyčerpání poletovat i navzdory vědomí obrovského spalujícího žáru, navzdory krůpějím potu na vašem čele, navzdory tísnivému pocitu svírajícímu váš žaludek, navzdory mrazení v zádech …
Vstupem do SH2 se strach ve vás posléze rozhoří tak jasným a svůdným světlem, jemuž nelze odolat a ani obraz hořící můry s tím nic nezmůže; virtuální původ strachu vám ale naštěstí propůjčí azbestová křídla a o to více svůdnější je jeho zkoumání.
SH2 není obyčejná hra s prioritami obyčejné hry. Středobodem není hratelnost, ale strach a hrůza. Tanec s ďáblem lidských emocí, který nezmění jeho, ale vás a jehož smyslem není pobavit, ale pokropit potem a navrch zalít nepříjemným mrazením v zádech. Ne chvilkovým, ale trvalým. To je priorita hry, které je podřízeno všechno ostatní (skoro) a to je třeba mít neustále na paměti, jinak se nám meritum věci ztratí ve tmě. SH2 je horor a účelem hororu není nic jiného, než vás vyděsit a to se této hře daří nezapomenutelným (pokud jste nehráli první díl tak i neopakovatelným) způsobem. Zapomeňte na laciné residentovské manýry, kdy strach jen tak obchází kolem vás a tu a tam na vás zpoza rohu vykoukne; způsoby v SH2 jsou mnohem rafinovanější a bezohlednější. Jejich koncentrovanému útoku na všechny vaše smysly, vmasírující strach hluboko pod kůži, se dá totiž vzdorovat jen stěží.
První vás začne zpracovávat grafika. Použití zrnitého filtru lehce deformujícího obraz na vaší televizi si všimnete okamžitě. "Znečišťuje" grafiku a působí rušivě, což je ostatně taky jeho úkol, který plní beze zbytku (po prvním dohrání jej lze vypnout). Vykreslení bezútěšného, chátrajícího městečka je esteticky zcela geniální a dokonale navozuje nepříjemnou, dusivou a depresivní atmosféru. Ulice, řadové domy, parčíky, němí to svědci událostí, jež vyprázdnily město, jsou
zalité nepropustnou mlhou, zabraňující vám vidět dál než na pár kroků před sebe, vyvolávajíce tak intenzivní pocit úzkosti, nejistoty a dezorientace - tak to je jedna tvář Silent Hillu. Ta "příjemnější". Druhou představují s obrovským citem pro detail vytvořené zatuchlé, hnijící a rozpadající se interiéry, tonoucí ve tmě, plné zlověstných náznaků a stínů, vyvolaných světlem vaší baterky. Přestože jsou provedeny zcela mimořádně, nezpronevěřují se nikdy samoúčelné líbivosti a pestrobarevné kýčovitosti Residenta a zůstávají vždy nepříjemně odpudivé a rozrušující. Stejně jako skoro všechna monstra, na něž narazíte. Jejich šíleným způsobem deformovaný lidský vzhled v krvavé latexové kůži spolehlivě nažene husí kůži každému hráči. Zde si však neodpustím drobnou noticku; jakkoliv jsou totiž originální, nechutná a skvěle prokreslená, žádné z nich vás psychicky nerozhodí natolik jako chichotající se děti ve školních lavicích s noži v rukou z prvního dílu. Navíc ne všechny kreatury v SH2 jsou natolik děsivé a nepříjemné, jak by mohly a měly být (nemůžu si pomoci, ale ty "lidské stoly" ke konci hry mi připadali jako slabý odvar ostatních). To ale na estetických kvalitách grafického ztvárnění nic nemění. Co se týče v podstatně méně důležité technické stránky věci, patří SH2 bezesporu k těm vizuálně nejlepším počinům, jaké jsou na PS2 k mání (lepší hru světla a stínů neuvidíte a skoro to samé platí o modelech postav a texturách). Byť by se tady dalo najít několik nedostatků (mizerná detekce kolizí polygonů, nic moc animace běhu a nulová interaktivita), jde víceméně o bezvýznamné prkotiny, které proti kladům nemají šanci. Nic z řečeného však ve své podstatě není důležité. Hlavní totiž je, že grafika vytváří dokonalé podhoubí pro další budování atmosféry a dělá to opravdu bezkonkurenčním způsobem.
Stejně tak i ozvučení, tedy přesněji řečeno OZVUČENÍ, protože to má na konečném výsledku obrovský podíl. Zapomeňte na jakékoliv tendenční, formální a líbivé zvuky, stejně tak zapomeňte na líbivou či podmanivou hudbu (snad až na pár úžasných hlavních melodií). To, co ze sebe vydávají monstra, je relativně dosti nechutné a děsivé samo o sobě a vzhledem k tomu, že se to často ozývá ze tmy okolo vás, skryto vašemu zraku... Do toho vám začne chrčet rádio a aby toho nebylo málo, spustí se něco, co připomíná vzdáleně hudbu, dá-li se ta šílená kakofonie pekelných tamtamů a skřipců alespoň vzdáleně hudbou nazvat. Nicméně připadá mi, že atak "hudby" na vaše smysly už není tak nekompromisní, brutální a neutuchající (to především) jako v prvním díle, kde vás v podstatě nenechal vystrčit hlavu z toho šílenství ani na minutku. Ticho je sice taky zvuk, ale s doprovodem je to daleko působivější, čehož důkazem budiž staré vězení dole pod Silent Hillem, které je díky dokonalému využití všech zvukových předností SH2 absolutně nejděsivějším a nejšílenějším místem, jež jste kdy ve hře navštívili (obzvláště popraviště je pak nezapomenutelné).
Výtky však směřují pouze k využití zvuku, nikoliv k jeho kvalitě, té se nedá vyčíst nic. Což platí i o namluvení, které dokonale vystihuje jak momentální emocionální rozpoložení postav, tak i charaktery samotné.
Postavy a příběh, to je poslední střípek mozaiky vytvářející ze SH2 nezapomenutelný zážitek. Příběh SH2 je v prvé řadě především normálním příběhem normálních lidí, tedy je příběhem uvěřitelným, pochopitelným. Je prost nějaké velké
epičnosti, pompézních scén, krkolomných zvratů. Je vyprávěn s takovou tou "schaymaylanovskou" neurčitostí, kdy v podstatě až do konce nevíte, co se to vlastně kolem vás děje, o co tady jde, co bude dál a jak to všechno skončí. I díky tomu si budete připadat tak trochu jako ve snu, ale v tom hodně zlém. K pocitu, že jde o váš vlastní sen, významně přispívá i pojetí charakterů jako obyčejných lidí. James není žádný superman, je to nešťastný a zmatený chlap, který ztratil víc než mohl unést. Vy jste James. Ostatní postavy jsou vykresleny obdobně; každý v sobě nese něco, co z něj dělá můru letící za světlem a jejich osud vám možná pomůže pochopit ten váš. Jejich rozebíráním bych vám zbytečně kazil zážitek, takže to si odpustím.
SH2 není obyčejná hra. Není to ani normální hra. Ostatně titul, který má jinou prioritu než hratelnost a jehož kvality nejsou vidět za denního světla, ani nemůže být normální hrou. Ale není to ani v prvé řadě skvělá hra a to jednoduše proto, že je to hlavně a především vynikající a úžasný zážitek. Zážitek, kterému lze jen těžko něco vyčíst, možná maximálně to, že není v celku tak silný a šílený, jako v případě prvního dílu, což je ale způsobeno patrně a jednoduše tím, že na rozdíl od jedničky v případě SH2 už všichni víme, co čekat a na co se eventuelně připravit. Jde pouze o subjektivní dojem a v případě, že jste SH nehráli pak navíc o zcela lichý dojem.
Se SH2 jako hrou to ovšem už tak jednoduché a jednoznačné není. V základě jde o osvědčené schéma žánru v podobě zabíjení nepřátel a řešení hádanek (u obojího jde nastavit obtížnost) se známým, byť ne právě příliš flexibilním ovládáním. Akční pasáže nic nového nepřinášejí,
hádanky jsou přinejmenším alespoň na úrovni, byť něco tak promyšleného, jako je všem známý "příběh ptáků bez hlasu" z jedničky tu nenajdete (ani na nejtěžší obtížnost rébusů). Ale jen (nebo spíše hlavně) o tom to naštěstí není. Důležitější a hlavní není to, co a jak budete DĚLAT, ale to, co a jak budete PROŽÍVAT. Zatímco se skvěle pobavíte u celé řady herních produktů, TOHLE zažijete pouze u dvou herních případů.
Stále se nemůžete zbavit otázky, jestli vás bude SH2 bavit? A bude vás vůbec bavit? Baví vás vaše noční můry ve světě za zavřenými víčky? A máte snad v momentě, kdy vás spánek odnese ve svém područí do země za zrcadlem jinou volbu, než si jí projít? Můžete snad dělat něco jiného, než se jí plně odevzdat a čekat na spásné probuzení? Se SH2 je to stejné, i jeho virtuální svět za zrcadlem má kliku jen z jedné strany...
| Silent Hill 2 | ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
|
