RECENZE: Sifu je náročný kung-fu akčňák, připomene filmové osmdesátky

Sifu se inspiruje filmy z osmdesátých let. Hra láká na špičkově zpracované kung-fu souboje, užijí si ji ovšem jen ti, kteří se nezaleknou výzvy.

(Ondřej) Sifu je náročná kung-fu akce, která se opírá o styl roguelite. Když hlavní hrdina zemře, hráč naštěstí nemusí restartovat celou úroveň. Díky starobylému amuletu se totiž hned postaví znovu na nohy, dokonce silnější, ale zároveň starší a s menším počtem životů. Doopravdy zemře až v okamžiku, kdy se z dvacetiletého mladíka stane stařec. Dokonce i potom si lze skrze opakované průchody trvale odemknout schopnosti, díky kterým se vám bude hrát lépe.

Nejsem vyloženě fanoušek tohoto žánru, nicméně pořádných her s tematikou bojových umění, v tomto případě kung-fu, je jako šafránu. To je také důvod, proč jsem dal Sifu šanci a nakonec jsem zjistil, že mě opakované průchody, během nichž se vždy o trochu zlepším, případně objevím něco nového, vlastně docela dost baví. Vlastní boj je totiž neuvěřitelně zábavný a postupně si otevřete různé zkratky. Měl jsem vždy slabost pro kung-fu filmy a hrát Sifu je jako sledovat kung-fu film z osmdesátých let. Hlavním motivem je samozřejmě pomsta, i to sedí. Jak to máš ty, Honzo?

(Honza, dále text kurzívou) Skvělý loňský Returnal mě zbavil strachu z roguelite žánru, Sifu je navíc mnohem přístupnější. Délka jednotlivých „runů“ se počítá v desítkách minut, nikoliv hodinách, zdejší systém je navíc mnohem tolerantnější k hráčovým chybám. A co je vůbec nejlepší, mapy se negenerují náhodně, ale jsou předem dané, včetně rozmístění nepřátel. Sice to snižuje znovuhratelnost, ale to vzhledem k nižší cenně hry nevnímám jako větší problém, alespoň se dá hra „naučit“ a každým opakováním se dostanete zase o něco dál než dříve.

Každá berlička se navíc hodí, hra je opravdu pekelně tuhá. Zatímco se základní variantou nepřátel si poradíte snadno, pozdější vyžadují individuální přístup. Přiznám se, že mi prstová ekvilibristika nutná k úspěšnému hraní třeba takového Mortal Kombatu dává nesmírně zabrat, tady si naštěstí vystačíte jen s pár tlačítky (silný a slabý útok, kryt a úhyb) a důležitá je především rytmika a správné načasování. I s tímto minimem prostředků se vám občas podaří vyčarovat nesmírně efektní krvavý balet. Jen mě tedy překvapilo, že je zde poměrně málo prostoru pro efektní kopy.

Sifu

Sifu

Je to přesně jak říkáš, když se mi podaří dostat se do rytmu, je to neskutečná podívaná. Nejvíc cool jsou asi bitky proti přesile, v nichž efektně blokujete, případně uhýbáte, abyste následně zasadili zdrcující úder. A znovu a znovu. Místo kopů jsou efektivnější různé tyče a klacky, postupně jsem se naučil, kde se jaký předmět ukrývá. Například dva tlouštíci v druhém levelu mi nejdříve dali zabrat, pak jsem ovšem omylem proběhl zástěnou, po níž zůstal kus dřeva, se kterým jsem oba vyřídil prakticky okamžitě. Jejich pokusům o chycení se lze samozřejmě také vyhýbat. A nakonec jsem objevil přístupovou kartu, díky níž můžu při opakovaném runu velkou část úrovně obejít jinudy.

U mini-bossů a bossů je důležité podívat se na vzorec útoků. Jistě, občas překvapí sadou, kterou obvykle nepoužívají. Většinou si ovšem můžete v duchu počítat raz, dva tři, prostor pro reakci. Nic krkolomného. Nebo si naopak řeknete, teď pozor, teď se musím držet dál. Hra je poměrně chytře vymyšlená, takže ačkoliv můžete spoustu útoků vyblokovat, bývá lepší uhýbat. Pokud bych jen blokoval, naplňuje se ukazatel, který indikuje, kdy protivník prorazí obranu. 

Hraji na PlayStationu 4 Pro, potěší celkem slušné nahrávací časy a hlavně dobře vymyšlené ovládání, které mi hned sedlo. Většina runů u mě končí tak, že jedu celou dobu víceméně v pohodě, pak na nějakém místě zemřu třeba třikrát po sobě, vypadnu z rytmu a už se do něj zpátky nedostanu. Co ty?

To je klasická vlastnost rogue her, člověk se nesmí nechat ukolébat a do každého střetu musí jít naplno. Což je tedy po nějaké době až únavné, nějaké klidnější pasáže by hře rozhodně prospěly. Takto se jde jen z bitky do bitky a vyprávění příběhu je maximálně upozaděno. Jestli opravdu vyjde patch snižující obtížnost, jak se tvůrci již nechali slyšet, podle mě to hře velice ublíží, moc jiných věcí než výzvu totiž nenabízí. Sifu je sice obtížný, ale férový, kdo chce nějaký filmový zážitek, měl by se podívat jinam.

Sifu

Sifu

Hrál jsem na PS5 a přiznám se, že mě silně stylizovaná grafika dopředu moc nepřitahovala, v pohybu ovšem vypadá parádně a to, jak na sebe jednotlivé bojové animace plynule navazují, je vskutku úchvatné. O tom, jaké kombo hlavní postava provede rozhoduje i okolí arény, někdy protivníka prohodíte zavřenými dveřmi, jindy mu rozmlátíte hlavu o blízký stůl nebo ho třeba skopnete z balkónu. To se mi neomrzelo ani po x hodinách, které jsem se hrou strávil… a ještě mám v úmyslu strávit.

Navzdory pouhé pětici úrovní totiž hra vydrží na dlouho, obzvláště když se budete chtít naučit všechny dostupná komba. Celkově hru hodnotím jako velmi příjemné překvapení a jednu z nejlepších bojovek posledních let, která má potenciál zaujmout každého fanouška akčních her. Osobně bych dal tedy přednost i nějaké té příběhové omáčce okolo, ale to je spíše můj problém než hry. Hodnocení: 75 procent. 

Souhlasím, že se co se týče připravované volby obtížnosti, u easy módu si budou muset autoři dobře rozmyslet, co ulehčí. Vyšší obtížnost je zkrátka součástí zážitku a ke hře pasuje. Na druhou stranu, pokud hlavní hrdina vydrží o pár ran navíc, než se skácí k zemi, případně mírně zlevní některé skilly, nebude to nic proti ničemu. Co se minimalistické prezentace příběhu týče, to mi naopak vyhovuje, zejména u hry, která je založená na tom, že ji hraji dokola. Celkově jsem velmi spokojen a myslím, že pokud máte slabost kung-fu akčňáky, tuto stylovou herní podobu si také užijete. Hodnocení: 85 procent.