Sedmý díl civky je na jednu stranu příjemný závan nostalgie, na druhou designerský horečnatý sen. Nepamatuji si, kdy jsem naposledy viděl tak pěkné úvodní CGI intro. Opravdu to dá vzpomenout na dávné doby, kdy animačky byly stejně důležité jako hratelnost a byly nepsanou odměnou každého s CD mechanikou.
Civilization VII je dokonalým příkladem toho, že inovace za každou cenu nemá smysl. Studio Firaxis Games udělalo v Civilization VII hodně kontroverzních rozhodnutí, která nejsou ku prospěchu. Změny jsou cítit už na startu. Vůdce není vázán na svou historickou civilizaci a můžete si zvolit, co chcete. Tento nešvar se mi nelíbil v Ara History Untold a nelíbí se mi ani tady. Je to, jako by se každý pokoušel okopírovat myšlenku Humankind, ale nedošlo mu, v čem byla její síla.
 |
Protože mám rád historickou autenticitu, zvolil jsem si Xerxése a jeho Perskou říši. Pak mě přivítal již typický pohled na moderní grand strategii. Pokud jste hráli Humankind, Ara History Untold či Total War, nebudete tápat. To přijde, až narazíte na hrou špatně vysvětlené novinky.
Ne že by všechny novinky byly špatné. Tou nejzajímavější je rozdělení na města (Cities) a městečka (Towns). Města fungují normálně, jak jste zvyklí. Městečka jsou ovšem jiná. Nelze v nich budovat za pomoci fronty, pouze nárazově za zlato. Mimo to mají omezené možnosti, třeba mnoho staveb vůbec v městečkách nepostavíte. Pokud se u městeček přehoupne velikost populace přes jistou mez, lze je specializovat. Například máte městečko v krásné, úrodné krajině plné farem, polí a jezer. Pomocí specializace ho zkonvertujete na farmářské a zvýšíte tak výnos z odvětví.
Podívejte se na nejočekávanější strategie letošního roku, vybere si každý |
Naopak městečko, které úrodnou půdu nevidí ani dalekohledem, zato má velké množství nerostného bohatství, má smysl specializovat směrem k těžkému průmyslu. Lze si tak vytvořit satelity, které se snáze spravují než města, generují vám slušné zisky a podporují okolní velká města. Pokud se vám vyplatí přetvořit městečko v plnohodnotné město, lze tak učinit za ranec zlata. Ekonomicky silná říše může bez problému rozvíjet městečka za zlato a plnohodnotných měst s pokročilejšími budovami mít poskrovnu.
Zajímavý je i systém postupu v několika disciplínách. V každém ze tří věků si vyberete směr, technologický, kulturní, ekonomický, vojenský a tak dál, chybí náboženský, což přinejmenším zvedá obočí. Nejspíš obsah budoucího DLC. Podle zvolených aspirací máte řadu podúkolů, které při splnění dodají bonusy pro další věk. Nejste vázáni jen na jeden směr, můžete klidně plnit v jednom věku hned několik výzev a střádat body. Pro Xerxésovu říši jsem zvolil nemalý cíl – vydat se ke hvězdám. A tak ještě před vynálezem kola, zavlažování i písma moje civilizace hleděla na nebe a snila o raketovém pohonu.
Na začátku vše vypadalo dobře. Hra krásně odsýpala a já se těšil, jak všechny technologicky předeženu a nastolím věk osvícenství v jinak zaostalém světě. S arabskou stranou a Římem jsem vytvořil pevné obchodní spojenectví a spolu jsme začali odrážet útoky nezávislých kmenů. Díky exportu a importu se naše tři říše rozšiřovaly a prosperovaly.
Všem městům i městečkům lze delegovat zboží a tím upravovat jeho statistiky – mechanismus podobný Ara. Pokud máte zboží, které zvyšuje štěstí, je dobrý nápad ho importovat tam, kde vaše populace zrovna nehýří optimismem, nebo podpořit určitým zbožím produkci města a urychlit výrobu, nebo jídlem navíc popohnat růst. Takto lze slušně bojovat proti nepříznivým číslům i rozdělovat zdroje podle aktuálních potřeb. Nezávislá města nemusí být osina v pozadí, naopak. Lze se spřátelit a za pomocí vlivu dokonce integrovat město pod sebe, nebo ho jen využívat podle jeho specializace.
Sid Meier’s Civilization VII
Aliance byla stabilní a jediný, kdo byl trochu pozadu, byla Čína. Měla jen kapitol a pár menších městeček. Můj cíl předehnat všechny technicky se dařil. Do pokroku jsem investoval většinu úsilí a tak se konečně blížil konec prvního věku.
Konec věku je v Civilization VII ve znamení krize. Kromě nespočtu přírodních katastrof dochází i k různým pandemiím, ale i ekonomickým průšvihům, které postupně demolují města a jedinou obranou je možnost vydávat nová bezpečnostní nařízení a sprintovat do finiše věku. A pak na konci věku přijde největší hovadina v historii série.
Nový věk, nový začátek?
Při přechodu do nového věku si připadáte, jako by někdo přišel a vaše snažení rozdupal do země, a ještě chtěl, abyste mu za to poděkovali. Nelze pokračovat s vámi zvolenou civilizací, ale musíte si vybrat jinou. Pokud jste si pomocí výzev neodemkli nové kultury, bude váš výběr značně omezený. I tak ale chcete nejspíš hrát za vámi zvolenou civilizaci a ne nuceně skočit někam úplně jinam. Naštěstí aspoň hra sdělí, že Xerxés měl jakýsi dopad na tu a tu kulturu a tak jsem pokračoval „historickou“ cestou za Abbásovce. To však nebyl jediný políček od tvůrců.
Hra zresetuje kde co. Vezme vám vaše obchodní trasy, eliminuje obchodníky, které musíte znovu vyzkoumat, redukuje diplomatické vztahy, a tak vaše ekonomika trpí. Armádu vám přerozdělí a zredukuje a města předělá zpět na městečka. Vy pak nemáte tušení, proč se vám rozpadá v druhém tahu ekonomika a strmě padá spokojenost obyvatel. Vaše vypiplaná hegemonie je v troskách, a to se děje i při přechodu do třetího, moderního věku. Místo pocitu postupu se dostaví pocit doby temna. Jste na tom hůř než při morové ráně a chuť pokračovat je značně pošlapána. To, že dostanete značné bonusy a výhody, pokud si vedete dobře v předešlém věku a dosáhnete zlatého věku, je jen malá satisfakce.
Autoři rozhodnutí ospravedlňují tak, že ne každý má čas sedět u partie desítky hodin, a tak hru rozdělili na tři etapy. Každá kolem 200 tahů ve standardním nastavení. Upřímně neznám nikoho, kdo by chtěl hru roztrhlou na tři na sebe skoro nenavazující celky. Tříštit postup, to je úplně proti principům série, kdy hlavní zábavou bylo sledovat technologický vzestup i pád ostatních národů v jednom nerušeném celku.
Opravdu by mě zajímal myšlenkový proces, který ve Firaxis tuhle kardinální blbost vynesl na světlo, a ještě víc by mě zajímalo, kdo to s vážnou tváří odsouhlasil jako dobrý nápad. Také by bylo dobré autorům připomenout, že existuje už od dřevních dob počítačů možnost ukládat postup. Hráči nemusí sedět u hry třicet hodin v kuse, a tudíž si mohou hru „rozdělit“ podle vlastních potřeb.
Problémy jsou ale i s hratelností, kdy mapy nejsou nijak velké a civilizace se tlačí jedna na druhou velmi záhy. Díky tomu lze zcela zlikvidovat protivníka jednoduše tak, že postavíte několik měst kolem dokola a zamezíte mu kompletně v přístupu k moři. Pokud vám totiž nevyhlásí válku nebo neuzavře alianci, nemá šanci překročit hranice vašeho území.
Druhý věk je ve znamení objevování vzdálených zemí. Mapa se rozšíří o nový kontinent a vy můžete vyrazit na průzkum a zakládat kolonie, zkoumat cizí kultury a hledat poklady. Prakticky ANNO 1800. Kromě technologického postupu také probíhá postup kulturní, kdy se zkoumají nové filosofie i systémy vládnutí. A tam nastává zlom, kdy se dlouho budovaná přátelství rychle mění v globální svár.
RECENZE: Age of Mythology: Retold je slušný remake legendární strategie |
V třetím, moderním věku se z arabských sousedů stali komouši, ze zámořských afrických civilizací fašisti a Řím zůstal monarchií. Jen já jsem šel cestou demokracie, což vytvořilo obří terč na zádech. Asi dva tahy po slavnostním přechodu na demokracii mi vyhlásili válku komouši i monarchie. Fašisti zůstali pouze planoucí nenávistí a raději se drželi stranou. Jediný, kdo mi nešel po krku, byli učenci ostatních zemí. Ti vedli svou vlastní „indianajonesovskou“ pacifistickou válku o archeologické artefakty. Jak lov pokladů, tak i archeologické expedice jsou zábavnou součástí a líbí se mi, že hra soustředí nálezy na místa největších bitev předešlých věků. To je ta správná kontinuita.
Bojůvky jsou docela promyšlené. Nejdůležitější jednotkou je vojevůdce, který pod sebou shromažďuje jednotky, získává zkušenosti a odemyká si nové schopnosti. Ty dokážou hodně zamávat s šancemi.
Ačkoli se poslední věk jmenuje moderní, vývoj bojové techniky se zasekl na úrovni druhé světové války. I když vyzkoumáte nadzvuková letadla, tak pořád budete bojovat vrtuláky a pokročilý výzkum slouží jen pro dosažení hvězd. Každá aspirace má v poslední fázi svůj nelehký úkol, a pokud dosáhnete daného cíle, zvítězíte.
Roku 1890 Xerxés a jeho tisíce let trvající sen konečně dosáhl naplnění. Raketa s lidskou posádkou úspěšně vyletěla do kosmu. Sice všude kolem zuřila válka, kdy postupně jak koumouši, tak monarchie přicházeli o veškeré území, ale kampaň skončila triumfem, ještě před totálním podmaněním zbytku světa. Partie skončila a nešlo pokračovat dál. Po dokončení kampaně vám zůstanou mementa, bonusy, které lze aktivovat pro další hru, a vše můžete začít nanovo.
Na první pohled pěkné
Hra nevypadá zle. Není tak vizuálně atraktivní jako Ara, ale určitě ostudu nedělá. Problém je v nepřehlednosti UI a často špatné komunikaci, jak se co dělá. Třeba změna zaměření městečka se dělá přes menu focus. Kde najdete menu Focus, vám hra neřekne, a i když by mělo být doslova na očích, tak ho snadno přehlédnete, protože hledáte menu, ne obrovské tlačítko, které spíš vypadá jako informační panel. Podobný problém je se stavbou železnic nebo přidělováním specialistů.
Při prvním hraní nebudete moc moudří, jak se co dělá, ani po přečtení integrované encyklopedie. Přitom specialisté jsou nesmírně užiteční, mohou za jisté postihy posilovat konkrétní části měst. Nemusíte město či městečko při růstu expandovat na další pole, místo toho přidělíte specialistu. Hra mi ale některé specialisty vůbec nechtěla detekovat a tak jsem v druhém věku nesplnil technologickou výzvu.
S čím si autoři vyhráli, je stavba monumentů. Ty vypadají pěkně a po jejich dokončení se přehraje krátká time-lapse animace z jejich stavby. Takové milníky, jako je test nadzvukového letadla nebo vyslání první družice do vesmíru, však neuvidíte. To vše jsou jen anonymní tahy v jednom z vašich měst. Moc se nepovedla ani přehlednost jednotek na mapě, jsou totiž na tak detailní mapě špatně viditelné.
Hudba se povedla, připomněla mi tvorbu Justina E. Bella – Pillars of Eternity či Tilmana Sillescu – ANNO 1800. Dabing je také dobrý, vypravěčka má příjemný hlas a autoři si dali tu práci, že každý ze zvolených vůdců mluví svým historickým jazykem.
Okleštěná Civilizace
Civilizace jako by za těch devět let zapomněla, o čem série byla a má být. Hloupý systém věků, který tříští hru na tři skoro nenavazující celky, a nemožnost hrát celou dobu za zvolenou civilizaci, to je jen část problému. Další jsou nedomyšlené mechanismy a nepřehlednost. Ne, kultovní Civilizace si zaslouží lepší péči. Snad se Firaxis poučí a příští díl bude dělat čest svému jménu. Měnit to, co funguje, je jen málokdy dobrý nápad.
