Není to tak dlouho, co jsme recenzovali jiný díl rozsáhlé a v Japonsku oblíbené série - Shin Megami Tensei: Digital Devil Saga 2. Solidní RPG dungeonového typu na nás svým pochmurným stylem udělalo dojem, třebaže fantasmagoričnost příběhu zjevně patřila do jiných oblastí zeměkoule než do naší střízlivé a skeptické Evropy. Rádi jsme proto zařadili další přírůstek do sbírky a plni očekávání se pustili do hraní.
Mezi hubiteli démonů je Raidou muší váha.
Intro je opět pohledné a zachovává styl předchozích dílů, byť není tak temně efektní jako u DDS2 s jejím černým sluncem a zkamenělými lidmi. Následuje tutoriál, celkem smysluplně zarámovaný skládáním zkoušek mladého vyvolávače démonů: uspějeme-li, staneme se Raidouem Kuzunohou XIV., v opačném případě rozmnožíme řady těch, kdo zkoušku nepřežili, bububu. Dlužno říci, že zkouška je extrémně jednoduchá, ale co nás překvapuje víc, v rozporu s očekáváním nejde o
tahové souboje, nýbrž o akční mávání katanou. Podobné koncepce sice občas vídáme, avšak rozhodně ne každý den: jakmile se objeví nepřítel, obrazovka se
rozpadne jako u klasických tahových „erpégéček“, ale scéna se vzápětí změní ve čtvercovou arénu, v níž Raidou umí běhat, krýt se, sekat, bodat a otočit se s mečem dokola, plus také občas vystřelit z pistole. Střelba má hlavně tu přednost, že může nepříteli přivodit přechodnou slabost, během níž ho lze přesvědčit, aby se k vám přidal. Na to ale musíte nejprve vybrat správnou munici, jinak démona možná zastřelíte, ale nepřesvědčíte.
Vzpomínáte si, jak jste v DDS zaskočili například ohnivého protivníka mrazivým kouzlem? Tak právě o tom to je. Navíc uvidíte mnoho démonů z DDS důvěrně známých, takže kdo některý z předchozích dílů hrál, bude jako doma. Protivník zaskočený patřičnou municí se pak přesvědčuje usilovným mačkáním tlačítka a na vodorovném „teploměru“ sledujete, jak přetahovaná probíhá. Neuspějete-li, démon se vám vysměje, v opačném případě zloduch souhlasí, že se
tedy přidá do party. Náročnost přetahování je závislá na okamžitém stavu HP soupeře, takže si ho nejprve trochu zpracujte mečem, ale rovněž na fázi měsíce, který
má v levém rohu obrazovky svůj ukazatel, podobný ukazateli černého slunce v DDS: za úplňku tedy na nějaké přesvědčování zcela zapomeňte. Pokud
v přetahované uspějete, můžete nového pomocníka nacpat do něčeho mezi kovovým plnicím perem a zkumavkou na vzorek moči.
Vzorkovnici démonů s sebou samozřejmě netaháte jen tak pro okrasu: v případě ohrožení otevřete menu a vyberete si, který tvor z jiné dimenze vám tentokrát bude krýt hřbet. Každý démon má vlastní unikátní schopnosti a bojem si podobně jako Raidou zvyšuje statistiky a level, akorát že automaticky, na rozdíl od hlavního hrdiny, kterému můžete dle vlastního uvážení rozvíjet sílu, magii, vitalitu nebo štěstí. Dále pravidelným bojovým nasazováním démona paradoxně roste jeho oddanost, což vám posléze umožní použít proti nepřátelům speciální útok, bohužel ne příliš elegantně spouštěný současným stiskem dvou sousedících tlačítek. Pokud vyhráváte, spřátelení démoni vám hezky mažou med kolem huby, což je překvapivě příjemné – asi nás v reálném životě málo chválí. Když si ale
necháte démona zabít, můžete se od něj naopak dozvědět, jak vás nenávidí. To se dá ovšem snadno napravit tím, že navštívíte laboratoř Gouma-Den v podzemí
obchodu Konnou-Ya a necháte si démona oživit od Dr. Victora.
Po technické stránce hra poněkud „plave“.
Kromě oživování a léčení démonů vám Victor nabízí i démonickou fúzi. Ta má tři základní typy: prosté sloučení dvou démonů, čímž vznikne třetí, dále oběť, což znamená, že obětováním jednoho démona posílíte jiného, a konečně tzv. kovárnu, kdy opět o jednoho pomocníka přijdete, ale vylepšíte si tím meč a profil. K tomu, aby se démon propůjčil k takto pochybným hrátkám, musí být jeho oddanost na maximu a rovněž vás to bude něco stát – v tomto případě magnetit. Vedle magnetitu získáváte od přemožených protivníků i z dalších zdrojů také obyčejné peníze - snadno jich ubývá, ale nesnadno přibývá, pravidelně máte na účtu jen pár stovek a když uvážíte, že jeden náboj stojí třeba tři pětky a plýtvavý Raidou střílí zásadně tři rány za sebou, máte představu o tom, jak moc si ve hře můžete
vyhazovat z kopýtka. Prostě mezi hubiteli démonů je Raidou muší váha, což je znát i při sekání mečem, kdy “díky“ zdaleka ne optimální vibrační
odezvě máte spíš pocit, že tlučete do polštáře.
Bohužel se dá říci, že po technické stránce hra poněkud „plave“ jako celek. Prostředí, v němž se Raidou coby novopečený pomocník trochu lenivého privátního detektiva Narumiho pohybuje, sestává z průměrně renderovaných pozadí s pevnou kamerou. Zkracovat cestu si můžete pomocí jakési letecké mapy, kdy se ale nelze pohybovat libovolně, ale pouze spojitě po předkreslených kolejích. Jako perličku zmíníme, že i v mapě občas potkáte někoho, s kým lze zapříst rozhovor. Smutnější ale je, že po ulicích „Capitalu“, neboli Tokia dvacátých let minulého století, proudí lidé, o nichž lze jen stěží říci, že chodí - působí spíš dojmem bruslařů nebo figurek na staročeské střelnici. Ke všemu se vynořují odnikud a do nikam opět mizí, takže se od démonů, které vidí jen vyvolení, zase až tolik neliší. S některými můžete – občas dokonce musíte – dát řeč, která není nadabovaná, ale pouze čtete titulky, což spolu s „kreslenou“, byť stylovou grafikou, místy vypadá, jako by šlo o port z handheldu.
Na druhou stranu je příběh atmosférický, plný překvapení a obsahuje slušné množství adventurních prvků, takže nudou nezíváte. Při rozhovorech míváte k dispozici několik volitelných variant otázek a odpovědí a potřebnou informaci můžete získat také úplatkem nebo, nechce-li se vám utrácet, semtam kuriózně i pouhým zlověstným pohledem. K postupu ve hře čas od času potřebujete nějaký předmět, k jehož nalezení jsou jen vágní vodítka, ale zároveň ani dostupné lokace neoplývají prostorem, takže se neobávejte přehnaného bloudění. Co ovšem důrazně doporučujeme, je mít vždy nějakou uloženou pozici, jíž mechanicky nepřepisujete, jinak vám hrozí, že se dostanete do neřešitelné situace a budete hrát neblbovzdornou hru znova od začátku.
|
Krajní omezenost zdrojů nutí hráče k větší dávce taktického myšlení, než je obvyklé, což trochu vyvažuje skutečnost, že tahové díly série namáhaly mozek víc než
akční souboje aktuálního titulu. Na obhajobu hry ale jedním dechem dodáváme, že démoni jsou hezky rozanimovaní, občas na rozdíl od lidí i něco roztomilého
pronesou a i když souboje mají k ideálu daleko, otravné rozhodně nejsou.
Lokace doporučujeme pečlivě prolézat, třebaže po každých devíti, deseti krocích dojde k souboji. Zvýšíte sobě i svým svěřencům level, potkáte spoustu bizarních postaviček, ale co je nejdůležitější, objevíte i řadu užitečných předmětů, jež mají při vaší permanentní chudobě cenu zlata. Přitom stále využíváte svých spojenců, protože některé předměty jsou například pro člověka neviditelné, jiné umístěné příliš vysoko, anebo dokonce za dveřmi, kam vy vstoupit nemůžete, ale démon ano. V posledně jmenovaném případě se démon stává hratelnou postavou, což bezesporu oživuje hratelnost. Mnohé nehratelné postavy také nebudou trčet na svém místě věčně a přitom se vám třeba chtějí za maličkost štědře odvděčit, takže se trochu toho toulání vyplatí.
|
Tak vypadá neotřelost
Akčním soubojům něco chybí| Shin Megami Tensei: Devil Summoner | ||||||
| ||||||
| ||||||
| ||||||
|
