Shaun White Snowboarding – lavina zklamání

První sníh je tady, a tak je na čase vyrazit na svahy. Raději ale spíše na ty opravdové.

Shaun White Snowboarding

Snowboarding je jeden z nejpopulárnějších a nejstylovějších zimních sportů vůbec, tudíž se není čemu divit, že i ten virtuální má své příznivce.

Většina z vás si určitě právě vybavila sérii SSX, jejíž revoluční stylizace a pestrá paleta druhů závodů si získala kvanta fanoušků a všem ukázala, že EA ještě pořád umí dělat dobré hry.

Po příchodu next-genu nebylo však o této sérii ani vidu, ani slechu, čehož využil UbiSoft a představil svůj připravovaný snowboarding nesoucí jméno Shauna Whita a využívající engine známý ze hry Assassin’s Creed. Masy hráčů tedy vložily své naděje právě do tohoto titulu, jenž sliboval rozmanitost prostředí, krkolomnost triků a hlavně volnost na svahu.

Po delší době laťka padá a hratelnost se sesypává jako domeček z karet.

Na začátku hry si klasicky zvolíte pohlaví, typ obličeje a druh prkna, poté už si jen vyberete bundu, kalhoty, brýle a další vychytávky a objevujete se u lanovky ve smyšleném Park City.

Okamžitě se vás ujme několik snowboarďáků, kteří vám vysvětlí, co a jak, a zadají vám první úkol – dělat, cokoliv se vám zachce. Máte hned několik možností, můžete se totiž okamžitě dostat pryč z Park City a navštívit Japonsko, Evropu či Aljašku.

Také si může začít vydělávat peníze vyhráváním soutěží a koupit si nové oblečení nebo lepší snowboard. Anebo se prostě jen tak poflakovat, nechat se vynést vrtulníkem až na samotný hřeben hory a strhnout lavinu. Jednoduše věci, které obyčejní prknaři dělají.

Co by to bylo ale za snowboardovou hru, kdyby v ní nebyly různorodé závody a turnaje? Na svahu můžete narazit na jakési přerostlé levitující batohy s cedulí, na níž je napsáno, do jakého druhu soutěže se skrz jeho aktivaci dostanete.

V každé lokaci samozřejmě najdete rozličné druhy turnajů, mezi něž patří například klasický „time-attack“, v kterém musíte dojet z místa na místo za určitý čas, k nalezení je tu rovněž zábavný „big air“, v němž zase skáčete z můstku a předvádíte triky. Ke každé této variantě soutěže potřebujete pořádnou zásobu triků a hlavně umět nabrat rychlost, jelikož jinak se s vámi hra mazlit nebude.

Motivací k plnění úkolů jsou samozřejmě peníze, které se dají utratit ve snowboardovém obchodě – dokoupit si můžete i nové vázání, rukavice, batoh, helmu či čepici. Prioritou pro každého zkušenějšího hráče bude však zajisté vylepšování prkna a jeho šesti atributů: tedy rychlosti, šířky, hran, manévrování, ustávání dopadů a rovnováhy. To vám posléze pomůže postoupit na vyšší příčky a uchytit se mezi lepšími jezdci i v rámci online hraní.

To všechno je ještě na začátku vcelku zábavné, avšak po delší době hraní nastavená laťka padá a hratelnost se sesypává jako domeček z karet. Mohutnější triky kvůli komplikovanosti ovládání skoro nejde fyzicky provést, protože to bychom museli mít místo rukou chapadla, abychom zvládli předvést aspoň dobře vypadající fintu.

Bohužel, všechno naráží na ovládání – a není to ani tak o zvyku, jako spíše o totálně neintuitivním rozvržení tlačítek. Za komplikovanost ovládání samozřejmě může částečně i rozsáhlý seznam triků, jež můžete provádět, což ale není omluva.

Engine známý z Jeruzaléma úplně nesedl Aljašce.

Hratelnost naštěstí docela zachraňuje implementace trofejí, díky níž má hráč motivaci snažit se plnit všechny úkoly a vyhrávat v soutěžích. Je zde i systém sbírání mincí roztroušených po celém svahu, a pokud je chce hráč získat všechny, musí využívat i možnost vyzutí prkna. Vyzouvání boardu pomáhá i v situacích, kdy se kupříkladu zaseknete mezi skalami nebo za nějakým statickým předmětem, který zázračně nejde obejít, což se ve hře stává dost často.

Mnozí určitě ocení i mechanismus respawn bodů, na které se můžete přemístit kdykoliv chcete, například když se snažíte udělat nějaký složitější trik na „big airu“ a nechce se vám pořád šlapat nahoru. Nicméně slibované lavinové nebezpečí na vrcholcích hor ve výsledku působí jako jakási zbytečná blbůstka, která více frustruje, než baví.

Kdo je Shaun White?

Shaun začal pronikat do sportovního světa už ve svých osmi letech, kdy prováděl ty nejbláznivější kousky jak na skateboardu, tak na snowboardu. Ve dvaceti se zúčastnil Olympiády v Turíně a z disciplíny Superpipe si odnesl zlato, což byl jeho životní sen.
Pro firmu Burton navrhnul svou vlastní kolekci a nově se přidal do týmu skateboardisty Tonyho Hawka, Birdhouse. Odmalička také miloval hry a obzvláště si liboval v těch závodních, protože miluje adrenalin a extrémní sporty.
Trpí nicméně poruchou srdce, nedomykavostí chlopně, jež mu ale nebrání v ježdění – a když se mu na svahu něco stane, mávne rukou a řekne, že když jsme jednou tady, máme si to tu pořádně užívat. Podle svého životního motta se tedy vážně řídí.

Vizualizace je nemastná neslaná. Je vidět, že engine známý z Jeruzaléma úplně nesedl Aljašce a co je hlavní, kvůli grafickému provedení nemá hráč vůbec žádný požitek z jízdy.

Zvuk svištění a vibrace v ovladači sice nějaký ten dojem vytváří, nicméně fakt, že ačkoliv se řítíte rychlostí řidičů našich politiků, žádné rozmazání se nedostaví. Obraz je stejně klidný, jako byste jeli lanovkou, jen stromy kolem se rychleji míhají a ostatní snowboarďáci jsou pomalejší.

Na druhou stranu je tu ale celkem rozsáhlý výběr pohledu kamery, jenž sahá od typického pohledu za ramenem, přes vzdálenou kameru, až po FPS, tedy k pohledu první osoby.

Soundtrack stejně jako grafické provedení není nic moc, jde spíš o mix žánrů – k mání je například skladba od kapely Living Colour, Cult of Personality, a hned vedle ní Faint od Linkin Parku. Takový kontrast je jako pěst na oko a postarší songy se vlastně ani ke snowboardingu nehodí. Každopádně taková Nirvana dělá v tracklistu rozhodně jenom dobrotu.

Dalším kladem hry měl být multiplayer po síti, jenž sice v Shaun White Snowboarding zakomponovaný je, ale režimů je zoufale málo a ani jedna lokace není stavěna na to, aby se do ní vlezlo 14 hráčů, kteří by spolu navzájem interagovali.

I přesto, že můžete všem prknařům na svahu poslat pozvánku do nějaké zrovna probíhající soutěže, online mód za chvíli přestane bavit.

Mnozí hráči v tomto titulu viděli poslední záchranu a jejich očekávání, neustále živená novými a skvěle vypadajícími screenshoty ze hry, byla dost velká. Je smutné, že právě tak nadějný a z poslední doby vlastně jediný snowboarding na next-gen platformách (Amped 3 je přeci jen již poněkud staršího data) spadne během předvánočního nášupu do kategorie „jo, celkem to jde“.

V samotném konceptu chyba není, spíše bychom ji viděli v provedení, špatném upravení grafického enginu a přílišné komplikovanosti ovládání. Kdo má rád snowboarding a mermomocí nechce čekat na další SSX, pak je Shaun White Snowboarding právě pro něj. Ti, kteří ale zimní sporty zase až tak nepotřebují, by měli dát rozhodně ruce pryč.