RECENZE: Sekiro je nekompromisní samurajský trenažér

  0:01aktualizováno  0:01
Legendární tvůrci z japonského studia From Software tentokrát namíchali koktejl, který potrápí i veterány proslulé série Dark Souls. Zašli s obtížností příliš daleko?
85

Sekiro: Shadows Die Twice

Platforma: PC, XboxOne, PlayStation 4
Výrobce: From Software

  • Propracovaný svět
  • Zajímavý příběh
  • Bojový systém
  • Hudba a dabing
  • Znovuhratelnost
  • Místy brutální obtížnost
  • Recyklace některých bossů
  • Relativní omezenost stealthu

Herní karta

Po dlouhé noční seanci se samuraji a démony v Sekiro jsem ležel na zádech ve své posteli, zíral do stropu a v duchu si znovu přehrával záblesky souboje s bossem, který mě trápil už třetí den. Do zornic jsem měl vypálen jeho postoj před širokým rozmachem, tempo jeho rychlé série bodnutí a výšku, do které vyskočil při útoku shora. 

Sekiro: Shadows Die Twice

Sekiro: Shadows Die Twice

Před očima se mi vynořovaly obrysy arény, kde jsme bojovali a v duchu jsem posuzoval bezpečnost jednotlivých kvadrantů či různé vzdálenosti vůči agresorovi. Když jsem oči zavřel, stále jsem slyšel a dokonale rozeznal jednotlivé zvuky řinčení našich mečů podle toho, kdo útočil a jak zdařile druhá strana útok vykryla nebo dokonce odrazila. A stále více jsem si uvědomoval, že zvuk a rytmika boje jsou stejně důležité jako samotný pohyb: že ten tanec smrti má jasné tempo a strukturu. Vzpomněl jsem si přitom na film Whiplash. Byl jsem se svým tempem lehce dopředu, nebo lehce pozadu?

Jakkoliv sérii soulsborne i miluji, od šokující originality Demon´s Souls po tematickou hloubku Bloodborne, musím uznat, že žádná z těchto her se mi nedostala pod kůži a nelezla tolik na nervy jako Sekiro. Je to z velké míry díky nepopiratelně vyšší obtížnosti, která prakticky každého hráče donutila sáhnout si o něco hlouběji do sebe a na dno, než jsme byli doposud zvyklí. 

Sekiro: Shadows Die Twice

Sekiro: Shadows Die Twice

Pryč jsou berličky jako plošná možnost „pře-levelovat“ svoji postavu nebo si dokonce zavolat na pomoc zkušenější a lépe vybavené hráče. Sekiro postaví vaši jasně definovanou postavu zcela samotnou proti nepřátelům, kteří se každičkou sekundu souboje budou soustředit pouze na vás. A na vaši co nejrychlejší smrt. 

Nebyla by to přitom hra od From Software, kdyby k tomu protivníci občas neměli nějaké ty nesportovní výhody navíc. Leckterý z nich je navíc tak obrovský, rychlý a hlučný, že když se na mě poprvé vyřítil, zemřel jsem prostě paralyzován leknutím a související neschopností se soustředit.

Nové jádro

Ačkoliv celá řada dílčích aspektů hry výrazně připomíná starší díla tvůrců (od depresivní atmosféry prokleté říše nesmrtelných přes různé kosmetické drobnosti až třeba po mechaniku meditačních „ohňů“), jádrem hry je bojový systém, který prošel několika změnami natolik radikálními, že se prostě musíte odnaučit případné staré zlozvyky a trénovat úplně nový přístup k boji. 

Souls hry vás učily, že je dobré držet si odstup a pozorovat protivníka. Tady vás za to buď okamžitě potrestají, nebo prostě vyčkávají, stejně jako vy. Bloodborne nás učila, že je potřeba se hlavně spoléhat na rychlé uskakování. Tady to jednak není zdaleka tak rychlé jako někteří protivníci a hlavně s tím prakticky není spojená chvilková nezranitelnost v podobě tzv. „i-frames“.

Sekiro: Shadows Die Twice

Sekiro: Shadows Die Twice

Jedinou opravdu účinnou bojovou metodou v Sekiro (když pominu možnost se občas pro silnou první ránu připlížit nepozorovaně díky lehkým stealth mechanikám) je konstantní tlak na protivníka. Doslova se mu postavit čelem a opřít svoji čepel o jeho, naplno se soustředit na plynulé rytmické mačkání tlačítka pro krytí/úder/protiúder a případně nadskočit nebo kontrovat speciální kombo, pokud uvidíte varovný symbol a odpovídající pohyb soupeře. 

Souboje jsou díky tomu mnohem, mnohem osobnější, intenzivnější a riskantnější. Obzvláště když k tomu přidáte fakt, že řada větších nepřátel (hra má dohromady přes 50 pojmenovaných bossů a „mini-bossů“) dokáže zabít jednou-dvěma ranami. To je těžiště nové hratelnosti a zároveň jeden z klíčových důvodů, proč se zde mnohem více než v ostatních podobných hrách cítíte jako samuraj, smířený s blízkostí smrti.

Spletitá cesta

Pro mě osobně je nejpřitažlivější vlastností soulsborne her jejich svět: od jeho mystiky a všemožně naznačované historie přes jeho vizuální pestrost a nádheru až po geniální funkčnost, kdy neustále objevujete nové zkratky a propojení, které jste měli celou dobu před očima, ale neviděli jste, dokud jste se nepodívali z druhé strany. K tomu samozřejmě patří také plejáda tajemných odboček a skrýší. Zkrátka a dobře, zkoumat tyto světy patří k tomu nejlepšímu v level designu a world designu ve hrách. 

Sekiro navzdory větší mobilitě a vertikalitě (lano s kotvou, skákání, plavání) zpočátku působí jako poněkud nudnější variace na tuhle myšlenku, jelikož se pohybujete v barevně i tematicky podobných kulisách japonského venkova.

Sekiro: Shadows Die Twice

Sekiro: Shadows Die Twice

Jakmile se ale vydáte hlouběji do přírody, vyšplháte na první posvátnou horu nebo sestoupíte do prvního jeskynního labyrintu, čeká na vás přesně ta divoká fantazie, kterou máme u soulsborne her tak rádi. To vše navíc protkáno místy povznášející architekturou a ikonografií na téma Buddhy, jinde zase vášnivě opresivními symboly a rekvizitami všemožných démonů. To vše samozřejmě obývají plejády roztodivných bytostí, od přerostlých zvířat po více abstraktní entity. 

Velká část nepřátel sice bude „lidského typu“ s meči a tréninkem jako vy, nicméně nedostatek pestrosti hře vyčítat nelze. Vše je přitom elegantně propojeno dohromady a navíc zastřešeno mnohem čitelnějším, „filmovějším“ příběhem, než jsme u těchto autorů zvyklí. Příběh je to navíc nelineární, takže můžete učinit pár radikálních rozhodnutí a podle toho se dočkat jiných bossů a jiného finále. Samozřejmě nechybí možnost několikanásobné „new game plus“.

Shromažďování síly

Sekiro: Shadows Die Twice

Sekiro: Shadows Die Twice

Ačkoliv zde nelze „jednoduše“ nasbírat extra porce zkušeností a „přelevelovat“ daný úsek hry hrubou sílou čísel, pořád v tomto směru existují výrazné pomůcky, o které se můžete opřít. Způsob, jakým tvůrci vystavěli obtížnost a rozmístění bossů, je stejně brilantní a diamantově vybroušený jako design světa a zkratek v něm. 

První (mini)boss po prologu není povinný, ale pokud se s ním poperete, naučí vás všechny základní prvky výše popsaného bojového systému + vám dá jeden z užitečných předmětů pro zvýšení vaší životnosti. Druhý (mini)boss a první velký boss zase disponují takovou silou, že vás víceméně donutí zkoumat svět kolem nich, dokud neodposloucháte nápovědy NPC ohledně jejich slabin a nesestavíte si odpovídající zbraně/vybavení.

To hlavní se ale děje v rozsáhlém prostředku hry, kdy máte možnost jít doslova kamkoliv v herním světě a vybrat si tak, v jakém pořadí chcete bossy řešit. Každý z nich vám přitom za svoji porážku zvedne statistiky včetně vaší útočné síly. Kromě toho můžete ve světě posbírat všemožně schované předměty, které vám přidají množství života a náplní do léčivého nápoje. 

V praxi tak vlastně pořád platí, že můžete obtížný úsek hry ovlivnit svojí přípravou a víceméně ho „přelevelovat“, byť je to proces poněkud střídmější a pečlivěji dávkovaný. Tím úplně největším zdrojem vaší síly však samozřejmě bude vaše mentální rozpoložení, odpočatost a soustředění při hře.

Cena obtížnosti

U některých bossů Sekiro tlačí na pilu způsobem, jakým jsme to ještě nikdy neviděli. Mají příliš mnoho fází, zabíjejí jednou ranou nebo jedním kombem, jsou neskutečně rychlí a agresivní nebo natolik velcí, že se jim těžko uhýbá. Také kombinují mnoho různých pohybů a útoků příliš nepředvídatelně a tak dále. 

Fotogalerie

Jediné řešení těchto momentů spočívá v tréninku. Podobně jako když jste se snažili proletět nesmyslně hektickou úroveň ve stařičké střílečce s raketkou, museli jste se přesně naučit časování a pozice všech nepřátel. Stejně tak budete muset zde nastudovat každičký pohyb, zvuk a signál vašeho protivníka, často včetně odzkoušení všemožných protiútoků a nástrojů z vašeho arzenálu. Pokud se začnete vztekat, je nejlepší hru odložit a vrátit se jindy, protože tady není nic zadarmo a hra trestá omyly mnohem rychleji a drsněji, než jste kdy viděli.

Výsledkem je tedy nepříjemná zkušenost, že opakovaně narazíte na protivníky, kteří budou automaticky znamenat, „tady budu muset trénovat alespoň tři hodiny, než se to naučím“. Upřímně věřím, že kdokoliv může zvládnout se to naučit. Ale jsem si zcela jistý (a opakovaně jsem to viděl u kolegů a přátel), že většina to prostě vzdá a hru odloží navždycky. Je to velká škoda, protože zajímavý příběh a jedinečný svět Sekiro by se určitě líbil i jim. 

Chápu proto komentáře některých lidí z branže, že hra mohla obsahovat nějaký speciální režim pro méně odolné hráče. Ti tvrdší by o nic nepřišli a hru by si díky tomu užilo více lidí. Na druhou stranu je ovšem pravda, že bez oné extra možnosti hra funguje jako intenzivní trenažér vaší trpělivosti a dodá o to silnější adrenalinové momenty i záplavy totálního nadšení, když překonáte další brutální zkoušku.

 

Hodnocení hry

Redakce

85 %

Čtenáři

84 %

Vaše hodnocení

Doposud hodnotilo 207 čtenářů

Témata: software

Nejčtenější

Začalo to jako vtip, teď kanál o hlazení psů mění počítačové hry

Far Cry Primal

Když byl minulý měsíc založen twitterový účet Can You Pet the Dog?, vypadalo to jako povedený vtip. Jeho autoři si dali...

Nadměrné hraní her nepřináší potíže hned, říká odborník na závislosti

Jiří Koreš

U mladistvých, nejde v případě hraní her ještě o závislost, ale spíše o nastavení míry, hranic a pravidel v rodinném...

Ubisoft vyjadřuje podporu Notre-Dame a rozdává Assassin’s Creed Unity

Assassin’s Creed: Unity

Francouzská videoherní společnost Ubisoft se připojila ke stále rostoucímu počtu dárců, kteří se rozhodli přispět...

Vymodelovat virtuální Notre-Dame pro Assassin’s Creed trvalo dva roky

Assassin's Creed: Unity

Stejně jako ve skutečnosti i v počítačové hře Assassin’s Creed Unity byla katedrála Notre-Dam hlavní dominantou Paříže....

KVÍZ: Vyznáte se v nejslavnějších zbraních z počítačových her?

Quake Champions

Herní historie je dlouhá a krvavá, přitom jen málokterá hra dokázala nabídnout skutečně originální a zapamatování hodné...

Další z rubriky

RECENZE: F1 2013 jsou parádní formule, ale doplácejí na roční vydávání

F1 2013

Nejenže je to jediná hra s oficiální licenci F1, ale navíc je opravdu dobrá. Jenže když vychází každý rok, je těžké to...

RECENZE: Kniha Zaklínač a jeho svět zaujme především fanoušky hry

Zaklínač a jeho svět

Nakladatelství Crew vydává ve spolupráci se společností Fantom Print knihu, která potěší fanoušky herní série o...

RECENZE: Legenda z roku 1984 nepokračuje. Moderní Karateka je odpad

Karateka

Původní Karateku naprogramoval v roce 1984 student univerzity Yale Jordan Mechner, který později přivedl na svět herní...

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!

Najdete na iDNES.cz