RECENZE: Hry jako Stalker 2 se už neudělají. Potrápí i nadchne

Vymodlené pokračování legendární značky Stalker je přesně takové, jaké jsme očekávali. Náročný vývoj ovlivněný válkou na Ukrajině se podepsal na problematickém technologickém zpracování, ani hromady bugů ovšem nedokážou zamaskovat, že tu máme osobité dílo, které trpělivé hráče bohatě odmění nevšedním a intenzivním zážitkem.

Pokračování kultovní série Stalker se nerodilo snadno a snadné není ani jeho hraní. I když jde o technologicky strhující projekt, který musel být na výrobu ukrutně drahý, zároveň přináší velmi náročnou zábavu příčící se většinovému vkusu. Na hráče klade veliké nároky, pokud však přistoupíte na jeho krutá pravidla, bohatě se vám odvděčí zážitkem, jaký nemá obdoby. Musíte mu ovšem jít naproti…

Stalker 2 se totiž nepodbízí a bude vás týrat. V mnohém připomíná třeba české RPG Kingdom Come, když některé mechaniky existují snad jen proto, aby hráče iritovaly, na druhou stranu dohromady to celé nějak zázračně funguje a překonávání zdejších překážek je nesmírně odměňující. Vezměme to ale od začátku…

Podle obrázků může Stalker vypadat jako klasická střílečka ve stylu Far Cry, ve skutečnosti se ale samotnému střílení budete snažit co nejvíce vyhýbat. Hlavní hrdina je totiž křehký a v nehostinném světě Zóny jsou náboje vzácnost. Více než co jiného jde o simulátor přežívání, kdy se místo páchání hrdinských skutků budete spíše snažit alespoň vydržet do dalšího rána.

Povinná nalejvárna

První Stalker vyšel už před 17 lety (naše recenze) a za tu dobu nám tu dorostla nová generace hráčů, není proto na škodu připomenout základní fakta. I za druhým dílem stojí ukrajinské studio GSC Game World, které se ovšem během vývoje muselo vyrovnat s nepředstavitelným množstvím překážek, co by méně odhodlaným vývojářům zlomilo vaz. Kromě války s Ruskem, které se mnozí členové týmu účastní i z první linie (viz náš článek), museli řešit i požár v kancelářích, hackerské útoky nebo bojkot ruských fanoušků.

Příběh je volně inspirovaný románem Piknik u cesty od bratrů Strugackých a odehrává se v okolí bývalé jaderné elektrárny Černobyl. Její zkáza zde nevyvolala jen radiační znečištění, ale nabořila hranice časoprostoru. V zasaženém pásmu, tzv. Zóně, se od té doby objevují různé anomálie, které z hlediska svých vlastností nemají daleko k magii.

V Zóně, od zbytku světa oddělené vysokou zdí, se objevují bizarní příšery, pasti s nepředvídatelnými účinky, ale i vzácné artefakty, které svým nositelům přináší unikátní schopnosti. A jako takové jsou samozřejmě velmi cenné, proto Zóna láká dobrodruhy, kteří na jejich prodeji hodlají zbohatnout. Anebo u toho zemřít.

Smrt na každém rohu

Život Stalkera je náročný a smrt čeká na každém rohu. Přesvědčil jsem se o tom už během tutorialu, kdy hra sice vysvětluje zdejší specifika, ale nevede za ručičku. Tou nejtvrdší cestou jsem se naučil, že při prolézání inventáře se okolní svět nepozastaví, že kromě lékárniček musím řešit i obvazy zastavující krvácení nebo že skrze silnou radiaci nelze jen tak rychle proběhnout. Po první půl hodině mi na počítadle smrtí svítila hodnota 5 a to jsem vlastně ještě nezačal.

Vysoká obtížnost a jistá nepřístupnost není manýrou vývojářů, ale naprosto klíčovou vlastností, kolem které je postavena celá hra. Pokud jste měli v plánu si jen tak zastřílet v hezké grafice, máte smůlu, i na tu nejjednodušší obtížnost se budete muset snažit, plánovat a zbytečně neriskovat.

Hra neobsahuje žádné RPG systémy, nezlepšuje se virtuální avatar, ale jen samotný hráč – tím, jak se učí o chování okolního světa. Zní to jako fráze, ale je tomu skutečně tak. Vzorce chování naučené z ostatních her tu jednoduše nefungují. Stalker sice vyloženě vybízí k průzkumu okolního svět, rychle se však naučíte, že ne každá překonaná překážka přináší adekvátní odměnu. Obzvláště zpočátku, kdy máte veliký nedostatek surovin a zásob, si jednoduše musíte většinu okolních zajímavostí nechat na později.

Nevšední procházka

Právě okolní svět je asi tím největším tahákem, kvůli němuž jsem hře ochotný mnohé odpustit. Zdejší mapa má rozlohu 60 kilometrů čtverečních a byla vytvořena podle skutečných topologických dat z okolí Černobylu. Ano, v rámci potřebné dramatizace se tvůrci nedrželi reality úplně stoprocentně, některé významné budovy více „nahňácali“ blíže k sobě, některé přidali, jiné vypustili, ale celkově prostředí působí vskutku uvěřitelně. Je poznat, že vše je vytvořeno „ručně“, protože zdejší míra detailů úplně jinde, než známe třeba z her od Ubisoftu.

Svět je obří a budete se po něm pohybovat pouze pěšky, mezi navštívenými místy se naštěstí můžete přesunovat rychlým cestováním na mapě.

V příručce vývojáři doporučovali, aby si recenzenti na hru udělali alespoň 40 hodin, pokud se nebudete hnát jen po hlavní dějové lince, bude to klidně dvoj nebo trojnásobek, záleží na stylu hraní. A to prosím mluvím jen o jednom průchodu, je zde totiž mnoho příběhových zlomů, které zásadně ovlivňují rozuzlení děje. Hra nenabízí jednoznačně dobrá a špatná rozhodnutí, příběh se rozjíždí velmi pomalu, nakonec se ale ale nabídne i několik nečekaných zvratů. V tomto kontextu se rozhodně hodí zmínit povedenou českou lokalizaci ve formě titulků. Různá rozhodnutí vám otevřou nějaké lokace zatímco jiné zase znemožní, celkem jsou k dispozici čtyři různé konce, takže tu máme opravdový herní kolos.

Starosti kam se podíváš

Jedinou možností, jak si hraní výrazně usnadnit, je poctivě se starat o své vybavení. Existuje zde spousta zbraní nejrůznějších vlastností, které se navíc používáním postupně opotřebovávají. Není nic horšího, než když se vám v půli přestřelky zasekne náboj v komoře a vy jste proti útočícím skupinám nepřátel najednou prakticky bezbranní. Z lovce se rychle stane kořist a tak je potřeba naučit se ve správný moment vzít nohy na ramena.

Lidští nepřátelé jsou vcelku chytří a umí spolupracovat, proti větší přesile většinou nemáte šanci. To s různými mutanty je situace ještě složitější, někdy jde o primitivní zvířata, kteří na vás bezhlavě útočí, jsou tu však i sofistikovanější druhy umějící se dočasně zneviditelnit a napadnout vás ze zálohy. Zdejší svět funguje sám o sobě bez hráčova přičinění, plynule se mění denní doba a tak se budete stávat svědky mnoha nahodilých střetnutí. Nejlepší v těchto situacích je někam se schovat a počkat si na výsledek, občas se ovšem vyplatí jedné z bojujících stran pomoci.

Ale pozor, zdejší obyvatelé se neřídí žádnými morálními principy a nijak se nerozpakují vás zradit a tak si nikdy nemůžete být jistí. Vznikají tak kouzelné situace, kdy třeba proti sobě stojí dva bojem ostřílení stalkeři a než aby jeden z nich sklonil hlaveň a ukázal jako první přátelské gesto, raději se s nedůvěrou rozejdou. A pak se ještě dlouho ohlíží přes rameno, jestli jim náhodou ten druhý nevpadne do zad.

Asi nemusím zdůrazňovat, že hra tohoto střihu nedělá žádné drahoty při zobrazení násilí. Obzvláště některé anomální pasti jsou velmi brutální a neopatrné návštěvníky dokážou doslova a do písmene rozprsknout po okolí.

Velmi důležitou roli hraje správa inventáře. Na první pohled se do něj vejde hodně, jste ale omezeni celkovou nosností a nemůžete tedy s sebou brát vše. Na větší mise je nutné se pořádně připravit, zvolit správné zbraně, dokoupit dostatek lékárniček, obvazů, jídla, vodky (léčí radiaci) a další nezbytné vybavení.

Bugy

Pokud jste doufali, že patronace Microsoftu, který ze Stalkera 2 udělal exkluzivitu pro své platformy, bude znamenat, že se hra obejde bez bugů, tak vás musíme zklamat. Dlouhý a náročný vývoj se na Stalkerovi negativně podepsal, ani více než roční odklady nepomohly a hra vyšla v poněkud syrovém stavu. Což je možná nemístný eufemismus – prostě je rozbitá. Rozbitá na úrovni Kingdom Come: Deliverance nebo Cyberpunku 2077.

Najdeme tu prakticky kompletní menu všech možných průšvihů, které nedostatečné otestování přináší – pády do systému, poklesy snímkování, grafické glitche, haprující umělou inteligenci, občasné nespuštění skriptu, bez kterého nejde pokračovat dál, nepřátele teleportující se vám do zad a takto bych mohl pokračovat dlouho. Během recenzování sice přišla obří 140 GB veliká záplata, která spoustu problémů odstranila, ale jiné zase přinesla. Počítá se i s Day 0 patchem ale na rovinu – nevěřím, že by ani pak hra byla v ideálním stavu, jaký si platící zákazníci za své peníze zaslouží. Stojím tak před dilematem – co s tím?

Rozhodl jsem se technický stav do číselného hodnocení výrazněji nepromítat, aby recenze byla relevantní i po letech, ne jen v prvních dnech po skončení embarga. Jistá neopracovanost ke Stalkerovi jednoduše vždy patřila a dříve nebo později se vše opraví. Hra je to natolik specifická a osobitá, že od hráčů vyžaduje zvýšenou míru tolerance a trpělivosti. I přes obrovské množství bugů je evidentní, jak obrovský potenciál má a stejně jako ve výše zmíněných případech jde o nadčasové dílo, které nemá obdoby. Abyste si ho ale mohli vychutnat naplno, doporučuji ještě alespoň jeden měsíc počkat. Anebo se obrnit trpělivostí.

Máte na to být Stalkerem?

Stejně jako jeho stařičký předchůdce i Stalker 2 bude herní publikum rozdělovat. Pro lidi, kteří vnímají videohry jen jako formu relaxace, ke které si chodí odpočinout (a na tom samozřejmě není vůbec nic špatného!) bude asi příliš obtížný. Vyžaduje totiž veliké množství času, trpělivosti, snahy a přemýšlení, za které vlastně nepřináší dostatečnou odměnu v podobě epických scén nebo dechberoucího příběhu.

Náročnějšímu publiku, kterému se nelíbí směřování současného průmyslu s jeho důrazem na filmovost a blbuvzdorností, ovšem nabídne nevšední zážitek. Asi budou občas nadávat, vztekat se a trpět, celkově ale dostanou hru, na kterou budou vzpomínat do konce života.

Druhý pohled Ondřeje Martinů z PC verze

Spousta her chybuje v docela základním konceptu, a to schopnosti přikovat hráče k obrazovce od prvních minut. „Počkej pár hodin, ono se to snad rozjede“ je riskování, které se nemusí vyplatit. Druhý Stalker je z mého pohledu bohužel přesně ten případ. Hra nepopiratelně má atmosféru, zajímavý svět i povedenou grafiku, ale neudělala nic pro to, aby mne během prvních několika hodin vtáhla do sebe. Místo toho autoři zvolili nekomfortně dlouhý řetěz pobíhání sem a tam, aniž by nějak vytvářela napětí nebo zahušťovala zápletku. Fajn, našel jsem pana X, ten mi řekl že mám jít za panem Y, ten mi vysvětlil že musím nejdřív najít pana Z a Z mě odkázal na hledání pana Q. Stalker samozřejmě není jen o bezhlavém plnění jednoho příběhového úkolu za druhým a souhlasím s tím, že hra se musí spíš vstřebávat pomalu, nikam se nehnat a raději prozkoumávat každý kout mapy, spravovat posbíranou výbavu a nasávat atmosféru Zóny. V tomto ohledu jsem si téměř jistý, že hra funguje, ale pokud takový herní styl není pro vás, tak Stalker 2 nejspíš nepotěší.

Od celkového hodnocení hry tu ovšem nejsem, o tom je text recenze kolegy Honzy Srpa. Já jsem hru primárně testoval v PC verzi, abych zjistil, jak je na tom s optimalizací, výkonem a bugy na PC. Brzy se vše podstatné dozvíte v samostatném článku, ale ve zkratce se PC hráči musí připravit na to, že hra je pořádný žrout výkonu a bugů není málo. I pár let stará sestava s hardwarem střední třídy bude mít co dělat, aby hru utáhla alespoň na střední detaily v nějakých 40 FPS. Stabilních 60 FPS a víc pak už radši na ty nízké a ještě se zapnutým DLSS. Další věc jsou bugy a různé herní nesmysly, jako třeba NPC, které jsou očividně na špatném místě, neustálý rachot kolizí pohyblivých objektů, když procházíte v jejich blízkosti a také jsem zaznamenal několik pádů hry. Během testování ovšem přišly hned dvě velké aktualizace, takže je dost možné, že v GSC dělají všechno pro to, aby situaci zlepšili. Alespoň doufám.