Úderem dnešního dne to máme již definitivně potvrzeno: Nintendo DS hardwarově na PSP od Sony nestačí. Cejchovacím měřidlem je totiž Ridge Racer, proslulá to značka závodních her od japonského Namca. Zatímco jsme vloni před Vánoci v sídle Studia London zmateně nasazovali čelisti po setkání s Ridge Racers vypadajícími snad i o něco lépe než Ridge Racer V z první vlny her pro PS2, na Nintendu DS vypadá Ridge Racer zhruba tak, jak by se po našem setkání s první závodní hrou pro NDS – Asphaltem – dalo víceméně očekávat. Neznamená to ovšem, že by Ridge Racer DS hrál nějaké druhé housle, minimálně tedy v rámci své platformy.
Celková nabídka by se ale mohla zdát poměrně chudá, ale pokud byste náhodou chtěli propadnout pocitu, že to máte za den kompletně za sebou, nechte se vyvést z omylu.
Srovnání s Asphaltem je v prvé řadě poněkud problematické, jelikož tato hra volí k danému tématu prakticky úplně jiný přístup, a jediným společným prvkem tam zůstává pravděpodobně jen skutečnost, že v obou případech se jedná o vyloženě arkádové závodění. Zatímco se ale Asphalt veze na módní vlně pouličních závodů za plného provozu, zatímco
Ridge Racer se stále poněkud tvrdošíjně „drží svého kopyta“, takže nabízí závody na prázdných fiktivních okruzích vytyčených ve fiktivním městě, ale i mimo něj. Na startu stojíte na konci dvanáctičlenného startovního pole a vaším úkolem je předjet je úplně všechny během několika málo kol. Na druhou stranu, osobně musím nostalgicky přiznat, že pokud by Ridge Racer někdy v budoucnu měl vypadat koncepčně nějak výrazně jinak, ztratil by pro mě ono jeho typické kouzlo.
Systém Ridge Raceru DS je podobně jako v jeho ostatních inkarnacích poměrně prostý. Vedle několika málo vedlejších režimů je zde jeden hlavní mód, v němž na vás čeká hrstka závodů, které musíte všechny samozřejmě vyhrávat, jinak
se nedostanete dál. Čeká tu na vás něco přes dvacítku hlavních závodů, jejichž hlavní chybou je víceméně to, že se odehrávají jen ve třech prostředích, přičemž v každém jsou vytyčeny tři tratě. Celkem tak dostáváme devět tratí a jejich průjezdem v
protisměru se dostáváme na dvojnásobek. Závody jsou rozděleny do kategorií po třech a po vítězství ve všech třech závodech dané série se vám odemkne nejen nová trojice, ale zejména další tři závody jeden na jednoho, v nichž samozřejmě bojujete o
nová auta. Těch je zde vcelku požehnaně a vzhledem k rostoucí obtížnosti bude motivace k odemykání nových modelů docela vysoká. A to ani ne tak proto, že byste si vždy odemkli auto, které je výkonnostně o třídu lepší, ale proto, že vzhledem k odlišným různým vlastnostem a různým potřebám různých tratí je prostě dobré mít výběr co nejširší. Celková nabídka by se ale mohla zdát jako poměrně chudá (a to ona docela i je), ale pokud byste náhodou chtěli propadnout pocitu, že to máte za den kompletně za sebou, nechte se vyvést z omylu.
Pokud někoho naprosto čistě předjedete a on vás za chvíli převálcuje zpátky ukrutným tempem, je to nanejvýš podivuhodné.
Hra na vás totiž vyrukuje se vcelku solidní obtížnosti, díky níž budete na úspěšné dokončování závodů stále více a více pokusů. Až na jisté výjimky to ovšem nepůsobí nijak frustrujícím dojmem, protože hra je navržena tak, abyste si po každém
dojetí do cíle pomysleli, že příště pojedete ještě o něco lépe a že to, že jste tentokrát nevyhráli, je vlastně jen dílem nešťastné
náhody. Hra zkrátka dokáže udržet i přes některé zcela evidentní a zbytečné chyby.
Máme jimi na mysli především totální debilitu soupeřů, kteří se závoděním mají společného akorát to, že jezdí hodně rychle, podivný kolizní model a místy ne úplně logické výjevy na vašem displeji. Přeci jen, pokud někoho naprosto čistě a bez problémů předjedete a on vás za chvíli převálcuje zpátky ukrutným tempem, aniž byste mezi těmito dvěma událostmi třeba jen lehce ťukli svodidla, je to nanejvýš podivuhodné. Rovněž by některé nervově labilnější jedince mohlo dostat do blázince to, že soupeři velmi rádi jezdí vedle sebe a nenechají vám moc místa k předjetí. Naštěstí vám při kolizích s nimi zase až tak neujedou, takže zas až tak moc neztratíte. Co se týče kolizního modelu, ten mohl být jednoznačně vyřešen lépe. Nikdo po RR
samozřejmě nechce, aby simuloval realistické odrazy od svodidel, ale pokud do vás narazí soupeř zezadu a poté vás okamžitě
předjede a začne se vám vzdalovat, asi to rovněž není úplně ideální stav.
Konkurovat svému bratříčkovi z PSP Ridge Racer DS zejména po grafické stránce rovnat nemůže, ale v rámci NDS předvádí dost slušné věci.
Všechny tyto chybky ale naštěstí kompenzuje skvělá akční hratelnost, která na vás neklade vůbec žádné nároky, co se týče přesného brzdění, hledání optimální stopy či uvážlivé práce s plynovým pedálem. Tady se zkrátka jezdí na plný kotel a pokud se náhodou objeví nějaká ostřejší zatáčka, projede se elegantně smykem, při němž prakticky vůbec nezpomalíte. Je tedy jasné, že i tentokrát je pro Ridge Racera fyzika naprosto neznámým pojmem, ale právě díky tomu se tak skvěle hraje.
Co se týče technické stránky hry, vše podstatné bylo již naznačeno. Konkurovat svému bratříčkovi z PSP Ridge Racer DS zejména po grafické stránce rovnat nemůže, ale v rámci toho, co je zatím k vidění na NDS, předvádí dost slušné věci. Zejména mimoměstské lokace vypadají dost živě a při projížďce mezi skálami vám nejednou uteče oko na povedenou texturu. Dění na obrazovce je navíc docela často oživováno nějakým tím zpravodajským vrtulníkem nebo volně prolétávajícím
práškovacím letadlem, až by to jednoho možné mohlo rozptylovat od soustředění na jízdu. Celkově tak sice nedokážeme a vlastně ani nechceme soudit, zdali je Ridge Racer DS lepší nežli Asphalt, protože oba dva tituly nabízejí slušnou přenosnou zábavu a záleží jen na vkusu jednotlivého hráče, zdali dá přednost módní záležitosti nebo nestárnoucí klasice.
| Ridge Racer DS | ||||
| ||||
| ||||
| ||||
|
