Rhythm Paradise – dohladka oholená rytmická akce

Ať už si o sbírkách miniher, a nejen pro NDS, myslíme, co chceme, zjevně jdou na odbyt. Ta dnešní je ve znamení rytmu.

Rhythm Paradise | foto: pro iDNES.cz

„Kuřecí ráj“ asi znáte: takové to místo, kde se mrtvá oškubaná kuřata opékají na rožni. Lidský ráj je pravděpodobně něco podobného, nicméně zaživa si to neověříme. Zato „Rytmický ráj“ (v Americe se hra jmenuje Rhythm Heaven) se tomu kuřecímu opravdu podobá jako vejce vejci a ověřit to lze. Už v tomto životě, ba dokonce už dnes.

Za další kolekcí příležitostných hříček stojí výrobce s příznačným jménem Software Planning & Development Group No.1. Kdo by snad tápal, jde o součást vývojářské divize Nintenda, jež sestává ze čtyř „grup“. No a dnešní taškařici má na svědomí právě grupa číslo jedna. A rozhodně není bez zajímavosti, že vloni na podzim byla tato hra v době konání Tokyo Game Show v tokijských herních obchodech jasným bestsellerem.

Hraje se s handheldem postaveným nastojato jako knížka.

Kolekcí miniher je na NDS opravdu požehnaně, je však třeba uznat, že s nimi Rhythm Paradise jen tak nezaměníte. Rytmus v názvu tu totiž není pro ozdobu. Ale bohužel pro mnohé ani pro zábavu. Pokud nehrajete na žádný hudební nástroj, ideálně na bicí, a nemáte rytmický talent, čeká vás tedy místo křupavého kuřete spíš ona nevábná pozice na rožni.

Jednotlivé hříčky se odemykají pěkně jedna po druhé, s výjimkou vzácných případů, kdy se přes obtížný kousek přenesete „zdarma“, přesněji za odměnu za mimořádný výkon v jiném kousku. Takže pokud vám hned zkraje nějaká disciplína vysloveně nesedne, máte vysloveně smůlu.

S tím souvisí i systém obtížnosti, o níž až na tzv. „remixy“, uzavírající vždy sérii několika hříček, v zásadě nelze říci, že by výrazněji rostla. Obtížnost jednotlivých kousků je totiž spíše závislá na tom, jak vám ten který rytmický úkol sedne nebo ne. Takže není nic vzácného, že „pokročilou“ úroveň zvládnete bez chyby, zatímco „začátečnickou“ jen tak tak.

Hraje se s handheldem postaveným nastojato jako knížka, což je řešení vhodné zejména proto, že při tradiční pozici by byl nedotykový displej v permanentním ohrožení. Hra se totiž kompletně ovládá stylusem a kromě ťukání a přejíždění ze strany na stranu je jím dost často třeba energicky „škrtat“ směrem vzhůru.

A teď si konečně povíme, jak vlastní hříčky vypadají. Graficky máme co do činění s minimalismem nejhrubšího zrna. Jde spíše o schémata, zcela minimální obrazový podklad pro jednotlivá rytmická zadání. Takže třeba hned první kousek, „Built to Scale“, spočívá v tom, že hákujete v jakési továrně, kde zprava i zleva přijíždějí čtverce materiálu s dírou uprostřed a v okamžiku, kdy se kryjí, máte do díry zarazit čep a tak oba díly spojit. Díly přijíždějí různou rychlostí a k tomu hraje hudba, jež má svým rytmem napomáhat vystižení správného okamžiku.

Rytmické hračky spadají do kategorie produktů, nad nimiž zůstává rozum stát.

Okamžikem je ovšem míněn skutečně jen zlomek vteřiny, což platí pro všechny zdejší mini-, ba často spíše mikro-hry obecně. Nebudeme zde vyjmenovávat a líčit veškerou nabídku, ať z toho také něco máte, neboť objevovat nové kousky – je jich přes pět desítek – představuje vlastně hlavní odměnu za vaši námahu. Takže jen namátkou:

Fillbots – plnění robotů palivem. Zleva přijíždějí roboti, do kterých je třeba v pravý okamžik zarazit tankovací zařízení a naplnit je palivem od bot až po špičku hlavy. Přelít nebo nedolít je chyba, přesně jako v naší pohádce o Zlatovlásce.

Freeze Frame – jste sportovním fotoreportérem a máte za úkol fotit automobilové závodníky. Vidíte jen úzkou výseč dráhy a musíte odhadnout, kdy tudy závodník prosviští. Oči tu moc nepomohou, musíte se orientovat jedině rytmickými zvuky.

Fan Club – jedna z nejpovedenějších hříček. Jste členem opičího fanklubu zjevně nezletilé zpěvačky. Holčička docela poslouchatelně vyzpěvuje, že chce být vaše, ale stydí se, a opice na správných místech buď tleskají nebo vyskakují do výšky. Úchylně zábavné.

Shoot - ´Em – Up – kosmická střílečka, kde zasáhnete zjevující se Marťany jedině tehdy, když klepnete stylusem přesně v tomtéž rytmu, v jakém vlna nepřátel naběhla na obrazovku. Nejde tedy o míření, ale opět – jak překvapivé – o rytmus.

Deník Modrého Ptáka aneb Resident Debil

Abyste si udělali představu, jak vypadá „dárek“ za perfektní splnění úkolu, podíváme se na odměnu za dokonalé provedení čapí hříčky „Blue Bird“. Onou odměnou je takzvaný „Blue Bird Diary“, Deník Modrého Ptáka. Ještě než se do něj pustíte, dozvíte se, že deník „učiní všechny scény ve hře smysluplnými“ – žel, jsou tím myšleny jen scény v Modrém Ptákovi, ne surrealistické scény celého titulu. No a konečně následuje vlastní deník, překvapivě ve stylu herních hororů – začíná radostí hrdiny z přijetí do Brigády Modrých Ptáků, ale nadšení rychle opadává s povinností létat ve šlapacích letadlech nebo skákat s padáky. Čáp protestuje, že má vlastní křídla – leč marně. Deník končí přiznáním, že už pisatel zapomíná létat a že ho to celé děsí: „Děsí mě to víc a víc. ÁÁÁ, je to příliš děsivé!“ Chápeme, nás to děsí taky.

A konečně Blue Birds – jste modrozeleným ptačím vojákem, až na ty barvy připomínajícím čápa, a na povely nadřízeného musíte buď klepat zobákem do země nebo roztahovat křídla. O tomto kousku si ještě povíme v infoboxu.

Tak to by snad pro ukázku stačilo. Každému je asi jasné, že jde o samé variace na několik málo základních principů. MIDI muzika se většinou dá jakžtakž poslouchat, alespoň svou herní funkci plní dobře. Jinak jde o zpravidla o něco mezi Míšou Davidem a asijským „electro-flower-popem“, takže pokud si na tento druh hudby potrpíte, užijete si. V opačném případě si potrpíte.

Jednotlivé úkoly lze buď nesplnit, nebo splnit ve třech různých stupních splněnosti. Zaprvé jednoduše splnit – tím se myslí s odřenýma ušima, ale otevře vám to další hříčku. Zadruhé splnit s medailí – to znamená skoro bez chyby. A konečně zatřetí splnit perfektně – bez chyby. V posledně jmenovaném případě dostanete diplom a „dárek“; možnost zkusit o to bojovat se ale otevírá jen občas – abyste se víc potili.

Za medaile pak odemykáte další speciální taškařice, například „Nekonečnou hru“ nebo „Rytmické hračky“. Nekonečnou hrou se myslí jak hra, která je nekonečná, tak hra, běžící ve standardním režimu s určitým omezeným životem. Některé takové bonusové hry nejsou úplně marné, dokonce do značné míry zábavnější než jejich předlohy v hlavním režimu.

Zato „Rytmické hračky“ spíše spadají do kategorie produktů, nad nimiž zůstává rozum stát – a že jich titul nenabízí málo. No řekněte sami, co si myslet třeba o „hračce“ zvané Business Card, neboli Vizitka. Jde o vizitku v krabičce a jediné, co s ní lze dělat, je chytit ji stylusem a rachtat s ní v krabičce. Ano, vydává to zvuky. Vhodné pro děti od jednoho roku života.

Hra ale nabízí i jiné věci než hraní. Například můžete zajít do baru a pokecat s barmanem. Toho zaprvé nevidíte a zadruhé většinou nemá čas, ale když čas má, formou textovky na displeji vám může dát nějaký ten užitečný tip. V baru si rovněž můžete pustit odemykatelné hudební tracky ze hry, potrénovat základní škrtání stylusem, nebo přečíst dopisy. Ty mohou být i součástí odměn, o nichž už byla řeč.

Shrnuto podtrženo, odvoláváme vše, co se nám kdy nezdálo na Pataponech pro PSP. Tahle rytmická akce od Nintenda nám připadá už opravdu trochu moc oholená – řadu hříček úspěšně zdoláte se zavřenýma očima, jen na základě sluchu. Dočasnou návykovost ale „Rytmickému ráji“ upřít nelze. Rozhodovat o obchodním úspěchu či fiasku titulu tak bude nepochybně cena.