V retro recenzi se však titul snažíme posoudit z dnešního pohledu. Nakolik jsou principy a triky hry ještě ohromující a nakolik fungovaly především před deseti lety?
Na to se pokusím odpovědět z pozice neposkvrněného hráče. Před dekádou jsem holdoval výhradně zápolení po síti a trávil stovky hodin s Counter-Strikem, Warcraftem 3 a Enemy Territory.
Half-Life 2 mánie mne tak v době vydání zcela minula a o několik let později jsem si zahrál jen část hry. Titul byl poutavý, kvůli zákysu jsem ho však nedokončil.
Hraní on-line bylo zkrátka větším zdrojem adrenalinu a na čtení návodů jsem byl příliš hrdý. Závěr legendárního projektu jsem proto viděl letos vůbec poprvé.
Vítejte v City 17
Není těžké pochopit, proč Half-Life 2 v době vydání vyrážel dech. Vývojáři věnovali pozornost každému zákoutí, a svět je tak stále velmi živoucí. Hráč si navíc od začátku připadá jako filmový hrdina, kterého čekají veliké věci.
Velkolepý pocit z postupu hrou též umocňuje ohromná Citadela, jež se od začátku hry tyčí v pozadí a její vzdálenost průběžně naznačuje, jak dlouhá cesta ke konci hry vám ještě zbývá.
Ze všech stran na vás dýchá dystopická atmosféra města, se kterým něco není v pořádku. Chcete odhalit jeho tajemství, prozkoumat vzdálená prostředí a postoupit dál v příběhu. Nic zpočátku nedává smysl a v patách jsou vám futurističtí vojáci náležící k intergalaktické organizaci Combine.
Akce je zpočátku střídmá a jednotlivé pasáže obzvláštňuje úctyhodné množství rébusů v prostředí. Někdy jsou založené na fyzice, jindy na pohybu a často vyžadují důvtip. Právě v takřka nevídané pestrosti hry se projevuje rukopis vývojářů z Valve. Je vskutku znát, že titul vznikal pět let a některé pasáže tvůrci upravovali a vylepšovali až ad absurdum.
Dodnes je obtížné hledat hry, které jsou srovnatelně propracované a příklady by nejspíše bylo možné spočítat na prstech obou rukou. Předností titulu je také úcta k návrhářskému pravidlu "ukazuj, neříkej". Cílem je zavádět nové herní prvky názornou ukázkou. Na speciální výukové sekce proto zapomeňte.
Zatímco některé náznaky v prostředí byly v prvním dílu nepřehlédnutelné, pokračování mnohdy sází na větší nenápadnost. Narazíte tak například na zamčený dům posprejovaný varovnou značkou. Dveře i rozličná okna jsou zabarikádovaná a dovnitř lze vniknout pouze rozmlácením dřevěných panelů.
Jenže v domě je zaražená mimozemská raketa plná mozkokrabů, kteří na vás při návštěvě vyskáčou. Jsou to nenápadné detaily, které však pomáhají dokreslovat atmosféru a slouží k vyprávění děje skrze prostředí. A přesně takových prvků je hra plná.
Při zběsilém průběhu hrou tak lehce minete řadu drobností, které však pomáhají vytvářet onen výjimečný pocit. Valve se ostatně nijak netajilo cílem vytvořit nejlepší hru všech dob. Interní tlak na podání výkonu tak byl nesmírný.
Možná i proto jako jedna z mála společností dokázalo Valve správně pracovat s vloženými filmovými sekvencemi. Na rozdíl od většiny her totiž titul hráči ovládání nikdy nevytrhne z rukou, aby se mohl kochat velkolepými animacemi.
Vývojáři jednoduše sází na ohromnou poutavost obsahu, kvůli které nebudete chtít hledět jiným směrem. Pokud však během klíčových momentů přece jen toužíte sledovat třeba podlahu, můžete.
Ten co definoval budoucnost
Dojem z Half-Lifu 2 významně pomáhají utvářet technologie, které byly v době vydání hry o světelné roky napřed. V roce 2014 je však všechny velkorozpočtové hry bezezbytku překonaly, a kouzlo tak částečně pomíjí.
Znát je to například v otevřených pasážích, u kterých člověk i dnes cítí jejich tehdejší sílu. Třeba v rozlehlých úrovních, v nichž se v dálce majestátně tyčí panelové domy. Mapy tak naznačují, že je tam někde "skutečný svět" a právě v Half-Lifu 2 se takové výjevy objevily asi vůbec poprvé.
První průchod v době vydání se tak hráčům musel navždy zapsat do paměti a tyto vzpomínky v nich dodnes nejspíše vyvolávají nostalgické vrnění.
Half-Life 2 je i po všech těch letech dobrou hrou. Jeho problém paradoxně spočívá v ohromné míře inovace, kterou pak dalších dekádu téměř všechna vývojářská studia kopírovala.
Ve Valve tehdy určili nové standardy, které však při pozdějším průchodu přestávají překvapovat. Hráč totiž řadu triků a překvapivých momentů viděl využitou tolikrát, že ani jejich původní zdroj již nedokáže ohromit.
Dodnes však jako plus působí lehce futuristické prostředí, které hře umožňuje nabídnout pestrý výběr nepřátel s odlišným chováním. Válečné hry jsou proti tomu ubíjející, většina protivníků je totiž jen variací téhož.
Naopak kdysi opěvovaná umělá inteligence již notně zrezavěla. U nepřátel si lze všímat, jak se pohybují po předem vytyčených drahách. Obzvláště patrné to je, když chybí prolínání animací.
Voják se třeba zastaví, nepřirozeně otočí a teprve poté pokračuje dál. A vzájemná komunikace nepřátel, či hození granátu zpět, dnes již také neohromí.
I Gordon Freeman stárne
Titul vyšel v době, kdy ještě kvalitní příběh ve střílečkách působil jako zjevení. Úroveň vyprávění ve hrách se však v mezičase značně posunula a lze objevit projekty s excelentním dějem.
Ačkoliv je tedy příběhová linka v Half-Lifu 2 solidní, dech již nebere. Některé zvraty jsou klišé a lze objevit i tituly s lépe napsaným dějem.
Co naopak hře přidává na kouzlu, jsou "zastaralé" principy v podobě lékárniček místo regenerace zdraví, možnost nosit u sebe více jak dvě zbraně a chybějící míření přes hledí.
Ve Valve také vznikl důmyslný systém lékárniček, které se objevují dynamicky v závislosti na hráčově zdraví. Tak aby v něm hra vyvolávala stísněný pocit, ale zároveň měl ještě šanci úroveň dokončit.
Zdá se však, že dlouhá vývojová doba se na některých místech podepsala. Zatímco větší část hry je prošpikovaná výjimečnými nápady a plná různých oživení, ke konci jako by už vývojáři chtěli titul prostě dokončit, a herní čas tak nahání nekonečné vlny primitivních nepřátel.
Sekce s asistencí odbojářů jsou dnes již vyloženě ubíjející. To však vykupuje úplný závěr, který vás za dosavadní trpělivost bohatě odmění.
Jak tedy Half-Life 2 působí dnes? V některých ohledech až překvapivě zastaral. Určité předem naprogramované události jsou až příliš okaté. Jindy okolo vás prkenně pobíhají postavy, které opakují tu samou větu neustále dokola. Snaží se vám napovědět a posunout vás v příběhu dále, hra za to však platí krvavou daň.
Ale v jiných ohledech je to titul, který zůstává vzorovou ukázkou výtečného herního návrhu. Hororové pasáže v Ravenholmu, kde je zombíky možné likvidovat všemožnými pastmi, jsou zřejmě jednou z nejlepších herních úrovní vůbec.
Obrovská síla hry také vyvěrá ze schopnosti využívat prostředí jako nástroj pro vyprávění děje. Half-Life 2 tak dodnes zůstává pozoruhodným dílem. Zub času se na něm sice podepsal nepřehlédnutelným způsobem, i přesto však kvalitativně překonává většinu dnešní produkce.
