Synové slavných to nemají nikdy lehké. Na vlastní kůži to zkusí Armand Le Boeuf, hlavní hrdina strategie nečekaně příběhové kampaně hry Restaurant Empire. Jeho slavného strýce, posledního veleúspěšného člena tradiční kuchařské rodiny, vytlačil z trhu řetězec Omnifood, nabízející sice kvalitní jídlo, ale všude stejné, uniformní a navíc ve sterilním prostředí. Začínající kuchař Armand se rozhodne, že s monopolem dodavatele surovin a zároveň vlastníka restauračních zařízení skoncuje, vybudovat funkční síť luxusních hostinců nabízejících ta nejkvalitnější jídla v elitním prostředí (a pochopitelně též za elitní ceny) ale nebude snadné. Díky dobrým radám strýčka a finanční pomoci Dona Corleoneho by se to mohlo podařit, záležet bude však především na schopnostech samotného Armanda – hráče.
Restaurant Empire je po dlouhé době jedna z mála budovatelských strategií, která očekávání spíše předčila. Po sice pěkných, ale ne až tak výjimečných Jurassic Park: Operation Genesis a Atlantis Underwater Tycoonu, pak jde o první opravdu kvalitní tycoon v tomto roce,
což vzhledem k tomu, kolik jich bylo v uplynulých šesti měsících vydáno (na BW jsme jich recenzovali 8, řadě z nich se ale nepodařilo ani do této rubriky u nás prosadit…), zní jako opravdu tristní bilance. Na analyzování krize žánru se ale jistě najde prostor jindy, teď už k povedeným vlastnostem dnešní hry.
Restaurant Empire nabízí kampaň o osmnácti misích, jejichž doba hraní se pohybuje někde okolo hodiny (pozdější zaberou i více, naopak první dvě či tři jsou vyloženě tutoriálové). Tím ale zábava zdaleka nekončí, dalo by se říci, že spíše teprve začíná: mnohem více času lze strávit – a je i docela pravděpodobné, že se tak stane – ve volné hře, která nabízí možnost hrát až ve třech městech světa najednou (Paříž, Řím, Los Angeles), vlastnit celou síť restaurací a účastnit se nejrůznějších kuchařských soutěží. Vést takové impérium je těžká nestíhačka a velmi náročná záležitost, nejprve je ale potřeba se k němu propracovat. Skromné začátky bývají většinou podobné a vypadají asi takto…
První věcí, kterou ve volné hře musí každý udělat, je nákup pozemku či již postavené budovy.
Ta může mít různé rozměry a buď jedno nebo dvě patra. Dobře že se jedná o vcelku malé prostory, protože jinak by jejich správa byla již opravdu šílenou záležitostí. Prvním krokem v zaplňování holé podlahy a zdí je výstavba kuchyně, kam stačí umístit několik základních sporáků, grilů, mixérů, odkládacích ploch a v případě, že má hostinec i druhé patro, pak výtah na jídlo, čímž je veškeré práci učiněno zadost. Ještě jednodušší je to s toaletami, i když tam už je na výběr z několika druhů kabinek a umyvadel rozdělených podle úrovně dekorace a komfortu. Hlavní místnost je však mnohem těžším oříškem.
Základem restaurace jsou stoly, těch je několik desítek druhů, různě stylových a drahých, které ovlivňují estetický a praktický dojem zákazníků (v restauraci se jim musí líbit a musí se cítit pohodlně). Na každý stůl je možné umístit květiny, svíčky nebo lampy, vrcholem piplání je pak u posledních zmíněných nastavování intenzity světla, které ale také má své opodstatnější – krtkoidnější zákazníci při nízké hodnotě nepřečtou menu a dají to patřičně najevo svou rozmrzelostí, příliš zářivá lampa zase oslepuje a zážitek z jídla nezvedne nikomu.
|
Když jsou stoly rozestavěny tak, že číšníkům nepřakáží v pohybu a disponují dostatečným osvětlení, je čas dozdobit interiér restaurace nejrůznějšími koberci, stolečky s květinami, obrazy na zdech, gobelíny, paravány, dokonce fontánkami a dalšími z takřka nekonečné řady předmětů.
Nyní jsou hotovy samotné prostory restaurace. Přišel čas věnovat se personálnímu obsazení. Základem je kuchař – je možné jich mít i více, přitom každý má určitou úroveň dovedností ve vaření, která je dána zvlášť pro jednotlivé druhy kuchyní (francouzská, italská a americká) a dokonce i pro jednotlivé recepty, což hraje roli zejména v soutěžích (viz níže). V kuchyni se ještě pohybují pomocníci určení k mytí nádobí a obsluze výtahu na jídlo, pro přímý profit jsou ale důležitější recepční (nevrlá baba za pultem odradí spoustu hostů už na pohled) a číšníci. Management personálu je docela detailní, naštěstí to není takový opruz, jako v Casino Inc. Trénink ostatních povolání je možný a doporučuje se. Probíhá už hromadně pohým nastavením měsíčního obnosu pěněz jemu věnovaných. Důležitou roli ve skutečném výkonu zaměstnanců pak ještě hraje morálka, kterou ovlivňuje prakticky jediný faktor: plat. Ovšem zaměstnanci nejsou žádní velcí odboráři a pokud jim na začátku nastavíte rozumnou výši platu,
neprotestují a nehrozí generální stávkou.
Obrovské peripetie ve hře jsou s recepty a jídelním lístkem, kde už dojde i k troše kritiky. K dispozici je ohromné množství receptů, které jsou detailně popsány, je možné nastavit úroveň kvality používaných surovin a tím ovlivnit kvalitu, ale i nákupní cenu jídla, prodejní cena se dá ale ovlivnit jen v jiném menu, menu jídelníčku. Listování v menu receptů je špatně udělané – nelze přidat do jídelního lístku více než jeden recept najednou a člověk marně hledá tlačítka pro hromadné snižování či zvyšování kvality surovin, což v praxi způsobuje, že s recepty si člověk hraje mnohem méně, neboť se mu nechce kvůli jedné blbé polévce čtyřicetkrát kliknout.
Když je hotov jídelní lístek, je možné po nastavení několika základních strategických položek (otevírací a zavírací doba, částka věnovaná tréninku zaměstnanců a reklamě…) restauraci otevřít. A hned se to začne valit. Zákazníci nebudou spokojeni s rychlostí doručení jídla, recepční jim přijde nepříjemný, číšníci hloupí a slepí, židle málo pohodlné, interiér nevzhledný, záchodky zaplivané, jídlo bez chuti a připálené –
zkrátka, stížnosti se začnou kupit, jak už to v každém tycoonu bývá. Zákazníci jsou osobití, každý má jiné chutě a dokonce čas od času i poradí, jak nějaké jídlo vařit lépe, či dokonce prozradí zbrusu nový recept (byť hodně nerealisticky za několikatisícovou úplatu). Martyrium uspokojování přání zákazníků je tu ale přece jen zvládnutelné – lidsky řečeno, prudiči to jsou, ale ještě docela umírnění…
Po vybudování restaurace se rozjede měsíc po měsíci stereotypní herní systém, který zpestřují RPG prvky (rostou zkušenosti pracovníků), vylepšování interiéru a exteriéru restaurace, honba za dosažením vyššího a vyššího zisku (každý měsíc je ve hře zpracován jako jeden den, jehož výtěžek se vynásobí počtem dnů daného měsíce), v kampani plnění rozmanitých a leckdy až lehce adventurních úkolů, které zahrnují rozhovory s postavami a honbu za recepty, ale hlavně občasná účast v kuchařských soutěžích. Ty se vždy týkají jednoho druhu kuchyně, takže je třeba do nich přihlásit kuchaře, který právě s ní má velké zkušenosti. Pak si ještě musí vybrat recept (pokud možno ten, v jehož přípravě je nejlepší), který komisi předvede, načež začne celá legrace.
|
Ve 3D pohledu je vidět, jak skáče od sporáku ke grilu a snaží se dotáhnout jídlo do vítězného konce, zatímco dole běží časomíra. Hráč mu může pomoci či uškodit, to podle toho, jak si povede v několika druzích volitelných miniher zaměřených na postřeh, organizační schopnosti či rychlost. Na konci se pak vyhodnotí úspěšnost a vítěz soutěže získá nemalý finanční bonus.
Časem se nashromáždí dostatek peněz k otevření nového podniku, který je potřeba pěkně od začátku nadesignovat, obsadit novými zaměstnanci a celý kolotoč začne znovu – přitom je ale nutné starat se zároveň i o původní restauraci, což prakticky znemožňuje zřízení většího pohostinského impéria. Jeho správa jednoduše již nejde stíhat - a hrát v nejpomalejším módu také není to pravé ořechové.
Grafické zpracování Restaurant Empire není nepodobné Casinu Inc., nabízí dva módy – pohled z výšky na město a detailní 3D pohled na celou restauraci s možnostmi zoomu a volné rotace. Jídla, tedy to, oč jde především, jsou zpracována opravdu realisticky a nejednomu labužníkovi málem hlady přeskočí,
až uvidí parádní mísu s vepřovým či smažené škeble, zatímco vlastní lednička je již dávno beznadějně vyluxovaná. Bohužel, objekty interiéru a postavy dopadly o poznání hůře – ačkoliv animace nejsou špatné, samotné modely jsou dost kostrbaté a zasloužily by si větší detail. Hudba oproti tomu nemá chybu, je pohodová a příjemně hru doplňuje, obzvláště jazzová melodie z menu je perfektní. Chválit je třeba i český dabing, hlas, který hráče provází hrou, je příjemný a intonací vždy na správném místě, nepřehrává, ale není ani monotónní. Škoda, že namluvena není řada dialogů přímo ve hře.
Zatím byl Restaurant Empire víceméně chválen. Přestože jde o výrazný kvalitativní skok od doby nevýrazného Hotel Giantu, má i tento tycoon své chyby. Stereotyp autoři variabilními misemi, orientací na příběh a velkým množstvím možností odvrátili na dost dlouho, problémem je ale často interface, který nutí k přílišnému množství kliků. Řada možností je ve hře takříkajíc navíc – změna designu jídelníčku nemá na jeho funkčnost vliv, ale zabírá místo mezi důležitějšími tlačítky a skutečně podstatné možnosti se leckdy ztrácí. Naopak někdy se stává, že člověk ví, co by rád změnil, ale příslušná funkce ve hře není,
nebo není k nalezení. Hratelnost je tak někdy vynikající, jindy ale trochu upadá a hra působí nevyváženě.
I tak lze ale Restaurant Empire vřele doporučit. Perfektní český překlad a dabing usnadní orientaci mezi stovkami předmětů a receptů, klasická tycoonovská hratelnost chytí a pustí až za pořádně dlouhou dobu díky velké řadě možností, meziher a vedlejších zábav, netradičně silně příběhová kampaň také sehraje svou roli. Restaurant Empire není převratem mezi tycoony, je ale pěkně provedenou luxusní hrou z této budovatelské škatulky, a to je víc, než lze říci o všech ostatních letos vydaných pokusech…
| ||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|