Ačkoliv jsme se v redakci dostali k novince Resonance: A Plague Tale Legacy se zpožděním, jsme rádi, že jsme ji nevynechali úplně. Jak jsme se totiž sami během zhruba 11 hodin herního času přesvědčili, hra totiž stojí za pozornost, protože dělá spoustu věcí správně: hezky vypadá, dobře se hraje a příliš nenudí.
Předchozí hry série jsou postavené především na stealth mechanikách, které autoři kombinují s puzzly a v případě druhého dílu i trochou akce, byť i zde pořád hraje plížení prim.
Resonance: A Plague Tale Legacy se ale k žánrovému zasazení staví jinak a v podstatě jde o čistou akční adventuru, která by se dala přirovnat třeba ke hrám typu Uncharted. A tak i tady třeba chvíli sledujete cutscénu, pak řešíte puzzle, pak narazíte na arénu s nepřáteli a nakonec utíkáte před smrtící hrozbou.
RECENZE: A Plague Tale ukazuje drsný středověk: inkvizici, mor a krysy |
Sérii to ovšem prospívá, možná proto, že novinka je obecně trochu přístupnější mainstreamovému publiku, které možná stealth mechaniky nebaví. Celá hra na mne ve výsledku působila zkrátka jako taková jistota, kdy někdo ve francouzském Asobo Studio zavelel, že je čas na něco sice okoukaného, ale pořád zábavného. A taková sázka jim i vyšla.
Pokud jste skalní fanoušci prvních dvou dílů (Innocence a Requiem), musíte myslet na to, že hra stojí příběhově bokem od této dvojice a společný jmenovatel je v podstatě jen hlavní hrdinka Sophia. Tato postava se objevuje až ve druhém dílu, kde je ovšem výrazně starší, Resonance se totiž odehrává celých 15 let před prvním dílem a nejdříve sleduje Sophiino dětství a následně mladou dospělost.
V úvodu hry autoři trochu předvídatelně děj vystaví jako tragédii, kdy Sophia ztratí svého otce a následně i svou družinu banditů, se kterými vyrůstala. Jediné, co jí zbude, jsou zápisky jejího otce týkající se hledání pokladu na Krétě, kde má stát neprobádaný chrám plný nástrah. A Sophia se právě s pomocí deníku svého otce, doplněný o kresby svých vlastních vizí z minulosti, vydá poklad najít.
Ačkoliv hra poměrně hodně sází na příběhovou stránku, nedá se říci, že by mne většina příběhových zvratů nějak zasáhla (možná snad na jeden, ale schválně nebudu říkat který). Vyprávění se často snaží brnkat na city, je tu spousta smutných či dojemných scén a během hry se to trochu okouká. Jako asi nejslabší část pak hodnotím závěr, ve kterém to autoři trochu přehnali v počtu monologů hlavní hrdinky a u závěrečných titulků si nejspíš řeknete, jak jste rádi, že už nemusíte poslouchat Sophii a její neustálé komentáře všeho, co se děje okolo ní.
Tím ale nechci říci, že by příběh byl špatný, nudný nebo moc dlouhý. Ano místy mi dějové zvraty nestály ani za pozvednutí obočí, závěr se trochu vlekl a autoři se ani nevyhnuli pár jasným vyprávěcím klišé, ale zároveň musím uznat, že jsem pozornost udržel bez problémů do konce a byla zde i celá řada silných míst, především když Sophia zrovna má u sebe nějakého parťáka. To místy vyvolalo příjemné vzpomínky na třeba výborný Uncharted 4 a radost, že se takové hry pořád dělají.
Jako podobnou jistotu bych nazval i soubojový systém. Sophia má meč a dýku, které používá naráz, na jiné primární zbraně už nenarazíte. Kombinovat můžete výpady, kopy, krytí a úskoky, specialitou pak je ještě házení volně položených předmětů a lano s hákem, kterým si můžete nepřátele přitáhnout k sobě. Hra vám poměrně rychle vysvětlí všechny nezbytné mechaniky a pak už je nechá po zbytek doby beze změn.
Jsou tu tak pouze dva způsoby, jakými můžete ovlivnit váš herní styl, a to pomocí několika schopností, které si můžete odemknout, a také pomocí různých mečů, které v průběhu hry najdete. Každý vám v boji totiž přidá jinou výhodu.
Souboje jsou většinou izolované na pár skupinek nepřátel roztroušených po levelu a dá se říci, že po pár skupinkách už přesně víte, jak na ně a to se už do konce hry víceméně nezmění, tedy až na jeden typ nepřítele, který se objeví až v závěru. Ano, je tu i pár soubojů s bossy, které však neoplývají výjimečností a ani nejsou bůhvíjak těžcí.
Hra nicméně umí vystřídat tempo a jsou tu i pasáže, kde se spíš musíte schovávat před monstrem, které vás nesmí vidět. Není to úplně klasický stealth a ani ho ve hře není tolik jako v předchozích dílech, ale budou tu jisté momenty, kdy se budete krčit za překážkou a čekat, až nebezpečí pomine. To se dál bude mísit i s úprkem a současným řešením hádanek, které vám příšeru pomohou zastavit.
Právě hádanky jsou další prvek Resonance: A Plague Tale Legacy, který sice není špatný, ale ani vysloveně geniální. Je tu docela okoukané směrování zrcadel tak, aby paprsek světla dopadal na správné místo, je zde hledání správných pořadí symbolů, které odemknou zámek a také směrování barevných světel pomocí hranolu, které se musí přesně trefit na vytyčená barevná místa. Puzzly vás i přes nižší míru originality nudit nebudou, na můj vkus jich ve hře bylo tak akorát.
Jako jednu z nejsilnějších stránek hry pak volím grafiku, která je místy opravdu parádně detailní. Ať už se procházíte ulicemi Benátek, prozkoumáváte pobřeží Kréty nebo se proplétáte jeskyněmi pod ostrovem, pořád je na co koukat. Některá místa ve hře si vyloženě říkají o to se zastavit a prostě jen chvíli nasávat atmosféru. Za pochvalu stojí také hudbení doprovod i herecké výkony.
Resonance: A Plague Tale Legacy jsem hrál na PC a jelikož šlo už o verzi po vydání hry, nenašel jsem v ní v podstatě žádné chyby, glitche ani problémy s výkonem. Hru jsem testoval na PC s procesorem Ryzen 7 9700X, grafickou kartou Nvidia RTX 5070Ti a 32 GB DDR5 paměti v rozlišení 1440p. Na maximální detaily s technologií DLSS na stupeň Quality jsem dosáhl okolo 140 FPS, takže už dále nebylo potřeba snímkům pomáhat například technologií Nvidia Frame Gen, která je zde ovšem také dostupná, pokud by ji bylo potřeba.
Vzhledem k tomu, že je Resonance: A Plague Tale Legacy součástí knihovny Xbox Game Pass, vyloženě se nabízí hru vyzkoušet, pokud předplatné využíváte, protože toto je přesně ta hra, kterou chcete, aby vám Xbox naservíroval hned v první den dostupnosti. Upřímně si ale myslím, že neuděláte chybu, když si titul koupíte i mimo předplatné, protože za pozornost opravdu stojí. A to i v takto silné druhé polovině letošního roku.
Ano, není to vyloženě mistrovský herní kousek, spíše taková bezpečně zábavná hra, která nedělá velké experimenty a drží se toho, co funguje. Stejně tak je tu riziko, že začne být po pár hodinách trochu repetitivní, ale naštěstí to není žádný 50hodinový epos ale vlastně tak akorát dlouhý zážitek. Upřímně je asi největší chyba hry to, že nevyšla třeba v červnu, kdy by jí herní svět věnoval daleko více pozornosti. Ale i tak si myslím, že ti, co se ji rozhodnou třeba i stejně jako já až zpětně vyhledat, nebudou zklamaní.
