Na konzoli PS2 již několik doomovek máme. Timesplitters (připravuje se druhý díl), Quake III či Unreal Tournament. U všech těchto her je nicméně jejich prioritní zaměření spíše na multiplayerová klání. Pakliže tedy hledáte něco, kde bude naopak silná singleplayerová část, která vás nota bene upoutá na hodně dlouho, nemusíte již déle čekat. Je tady Red Faction.
Co říci k jeho příběhu. Jste jedním z mnoha zaměstnanců těžební společnosti Ultor na Marsu. Stejně jako většinu ostatních vás sem nalákala vidina proklamovaného snadného zisku a zajímavého dobrodružství. Věci se však mají trochu jinak. Ultor je firma snažící se z minima získat maximum. Špatné ubytování? Špatné jídlo? Kruté zacházení od místního vojenského personálu, jenž tady bdí nad dodržováním pracovní kázně? Tvrdá práce? Navrch se k tomuhle všemu ještě objeví podivná epidemie, která citelně znetvořuje všechny postižené. Teror ze strany hlídajících vojáků se stupňuje. V řadách pracovníků vzniká velká nespokojenost a napětí, pročež se zformuje tajné hnutí vedené mysteriózní Eon, jež vyvolá rebelii proti nelidským podmínkám a proti Ultoru. Brzy se vy, jakožto ústřední postava jménem Parker, dostanete do centra veškerého dění. Nebudete mít ani jinou volbu. Buď zabijete, nebo budete zabiti sami. Tak takhle začíná Red Faction, klasická FPS akce, která má mimořádně poutavý začátek a bohužel stejně mimořádně hektický konec, ale o tom až později.
Zkraje si musíte zvyknout na ovládání. Kombo myš a klávesnici tady samozřejmě nenajdeme (ještě si nějakou chvíli budeme muset počkat, ale Red Faction stejně nedisponuje jejich podporou), nicméně s ohledem na možnosti Dual Shocku je ovládání vyřešeno výborně. Řekl bych, že o poznání lépe než u podobných akcí kupříkladu na N64.
Levým analogem se pohybujete a strafujete, pravým analogem se rozhlížíte. Pokud k tomu přidám funkci auto zacílení oponentů, vše se jeví ještě o poznání snadněji. Samozaměření, narozdíl od principu použitém v herní sérii Lary Croft, tady sice nefunguje. Nicméně hledáčkem se stačí alespoň trochu přiblížit vybrané oběti a po následném automatickém "přeskočení" zaměření na hledaný subjekt lze spustit kanonádu. Pro lepší povědomí můžete využít funkci zoomu, která má však překvapivě pro většinu zbraní shodný dosah - nebo si hledat cíl manuálně, což má jistou nevýhodu v současné nemožnosti jakékoliv pohybové akce.
Zbraňový potenciál nabízí standardní pistoli, která je dobrá tak na zvolna se rozbíhající začátek. Brokovnici, automatickou pušku, plamenomet, raketomet, ostřelovačku či jakousi energetickou zbraň, kde jediný výboj stačí na uzemnění jakéhokoliv protivníka - a samozřejmě naopak zrovna tak. Spousta zbraní má vedle primárního ataku také sekundární; takže třebas brokovnice standardně střílí každý náboj s nezbytným loadnutím další patrony (přičemž uvedená prodleva může být později ve hře naprosto fatální), zatímco sekundární útok "shotgunu" je smrtonosné a bleskurychlé vyprázdnění všech osmi nábojů do těla oběti, což přežije jenom malá hrstka vyvolených.
Pro časté střety s protivníky využíváte skákání či přikrčení a hlavně možnost strafování (škoda, že nelze vyhlížet zpoza rohu). Úkroky do stran umožňují používat obvyklý to princip, kdy se schováváte za zdí či za dveřmi, posléze rychle vyběhnete do strany, zahájíte střelbu a zase fofrem nazpět. Pokud tato varianta nevede ke kýženému úspěchu, pak je nutno stanovit trochu jiný postup - např. s brokovnicí rychle přikvačíte k potencionální oběti a salvou zblízka jí vystavíte letenku na onen svět!
Toto hlavní herní schéma je ještě dále okořeněno opravdu působivými herními prvky. Sem patří zejména kapitola o ovládání respektive řízení strojů. Zkraje budete moci nastoupit např. do důlního vozidla, s nímž jistě oceníte moment, kterak dokážete udělat velkou díru do zdi a posléze i dosti slušný tunel. Fascinující. A to navzdory skutečnosti, že tato technologie není prostoupena celou hrou a na místech, kde funguje, nedokážete poškodit např. vedle stojící budovu. Třebaže je povětšinou ovládání strojů (zmiňované důlní vozítko, jakási ponorka či vznášedlo) jen nepříliš dlouhou herní epizodou, určitě to lze ocenit jako příjemné herní zpestření. Já osobně jsem vděčně kvitoval jízdu v jeepu, v němž dle způsobu vašeho nasednutí buď řídíte auto nebo ovládáte kulomet na jeho zadní části. A pokud se tyhle alternativy spojí dohromady - máte svého řidiče, který navíc ve stylu Carmageddonu dokáže přejet otravující ozbrojené složky a vy přitom přispíváte svou troškou do mlýna vytrvalou palbou do jejich řad, lze říci, že tohle se tvůrcům opravdu povedlo (navzdory jisté nečitelnosti při zasahování vašich nepřátel).
Dalším zajímavým aspektem je vaše stálé rádiové propojení s jedním technikem napomáhajícím rebelům, jenž vám dává doprovodné informace k vašemu postupu vpřed. Nicméně příběhová kulisa (jež nabízí také něco nijak omračujících enginových animací) je tady spíše jen aby se neřeklo, a pakliže čekáte něco na způsob filmového Bonda, budete zklamáni. Vyjma střílení a příležitostného aktivování spínačů tady nic dalšího není. Dříve avizovaná "stealth" pasáž, která mohla vylepšit kredit Red Faction, se pohříchu brzy zvrhává v aplikování poněkud absurdních postupů a akceptování podivných herních mechanismů. Uvedu na příkladě. V převleku za člena zdravotnického personálu se snažíte dostat nepozorovaně na konec úrovně. Navzdory vašemu působivému zbrojnímu arzenálu k tomuto okamžiku se navlečením uvedeného převleku vaše výzbroj smrskne na jedinou pistoli s tlumičem. Sice je moc pěkné příležitostně odpravit nepozorného hlídače a následně odtáhnout (!) jeho tělo na méně frekventované místo. Jenomže pokud spustíte alarm, zbývá vám překvapivě jen ta ubohá pistolka a oči pro pláč. Východiskem z nouze (i když nevím, jestli to takhle tvůrci původně zamýšleli) je vykašlání se na doktorský plášť a cestu na konec si jednoduše prostřílet (neboť pokud si krycí oblek nenavléknete, vámi dosud získané zbraně zůstávají). Bude to skoro rychlejší a zajímavější.
Jinak akční sféra nabízí některé obvyklé herní momenty, které napovídají o nepříliš velké propracovanosti zdejšího světa.
Tím jsou tradiční spouštěcí mechanismy, kdy se vojáci pravidelně objevují po vašem překročení určité hranice, v horším případě vám je tvůrci s oblibou posílají do zad (a to klidně i z vyčištěných lokací). Abych však jenom nehanil. Inteligence vašich oponentů je slušná, třebaže na mnoha místech je díky jejich programovému chování můžete kosit po desítkách téměř bez ztráty kytičky, jejich případný kooperativní postup a snaha neudělat ze sebe snadný terč je příkladná. Schovávání se za objekty, jejich úprk v případě vystřílení nábojů a zoufalý křik žádající vás o slitování apod.
Každopádně, způsob zpracování pohybových aktivit se tady blíží hodně koncepci Quake III, nebo-li postavy působí spíše jako nějací divocí čertíci natažení na klíček než normální lidé a díky jejich bláznivému a nerealistickému pobíhání a přebíhání vůkol je práce s klasickou ostřelovačkou vesměs naprosto irelevantním doplňkem. Určitým východiskem z nouze může být "Precision Rifle", mající stejně zajímavý zoom jako výše uvedená ostřelovačka (z nějakého neznámého důvodu tu však máte toliko dvě zoomovací polohy - nepochopitelné), ale hlavně impresivní sílu a solidní kadenci střelby. Její použití tak rázem dostává daleko slibnější kontury. Jste kupříkladu svědkem bojů mezi elitní a těžce ozbrojenou vojenskou jednotkou a vzbouřenci. Než stačíte nějak výrazně pomoci, je konec a na místě zůstávají jenom dva protivníci. Zaměříte jednoho - headshot a je vymalováno. Druhý se však ztěžka rozbíhá vaším směrem. Díky avizované rychlosti střelby vaší pušky se nemusíte trápit přesným zacilováním na běžící terč a spustíte kanonádu. Je konec, dříve než uvedený subjekt stačil cokoliv vymyslet.
Uvedená causa boje na planině má ještě pokračování. Postupujete tady dále, na pláních oberete mrtvá těla o střelivo, zbraně, eventuelně využijete jednorázové uzdravovačky a už musíte dávat pozor na nedaleko se aktivující střelecké věže. Schování se za obrovitým balvanem není tak zcela ideálním nápadem a jenom fakt, že věžím za chvíli dojde těžká munice vás ušetří před jistou smrtí. Když totiž oběhnete váš kryt, uvidíte naprosto jedinečné dílo zkázy. Zmiňovaný balvan je nechutně okousaný a sotva metr kamene vás dělil od poslední rozhodující salvy, jež by vám způsobila Game Over. Ale gala představení ještě pokračuje. Vstup na blízkou základnu totiž nabízí dvě alternativní cesty (a to nejenom v tomto případě), přičemž jedna je ve formě prvotně vysoké a tudíž nepřekonatelné platformy. Co naplat, položíte výbušninu a uděláte si tak stylové schody nahoru. Skvělé. Ono těch výborných momentů tady je více. Nezapomenu na nahánění obrovitého bitevního robota, jehož jsem musel vlákat do místnosti a otevřít poklop, na němž právě stál, vedoucí do jeho záhuby. Asi nemusím zdůrazňovat, že uvedená bojová mašina disponovala nepříjemným raketovým atakem a buňka, v níž jsem aktivoval spínač pro otevření poklopu, byla poté zkrášlena vytlučeným skleněným oknem a ohořelým interiérem.
Maximálně vás tu potěší možnost uložení pozice na kterémkoliv místě hry - tedy kdykoliv a kdekoliv. Závěrem Red Faction to budete sakra potřebovat. Vše se totiž mění v naprosto hektické orgie, kdy je váš postup o každý metr vpřed vykoupen enormním množstvím prolité krve a to na obou stranách.
Díky tomu se finále proměňuje na útrpný systém pokus - omyl a zapisujete se téměř po každém zlikvidovaném oponentovi. Velká škoda. A upřímně řečeno, pokud vběhnu do místnosti plné maximálně opancéřovaných nepřátel, kterých je navíc fakticky hodně a potom na vás chrlí proud kulek ze sakra průrazných zbraní, začínám mít pocit, že tvůrcům přeskočilo. Pokud ne, tak ať mi k závěrečnému akčnímu maratónu dají klávesnici a myš. Ať je to fér.
Grafická podoba hry vás sice ze židle nezvedne, ale pro účely této akce je to plně dostačující. Na jednu stranu potěší kompaktnost zdejšího herního světa, jenž není rozdělený do úrovní, ale plynule procházíte z jedné lokace do druhé. I když plynule - musíte se smířit s loadováním každé další oblasti, které vám posléze zabere i 10-20 sekund načítání dat...
Grafická kulisa je tedy "jenom" slušná a ta hudební, vyjma několika hodně podařených songů, zrovna tak. Ale hratelnost, pominu-li značně nevydařený závěr, v němž to značně ztrácí spád, je nesmírně chytlavá. Byť se tady nejedná o něco, co bychom mohli srovnávat s Half-Life či proboha snad s Deus Ex (obé se připravuje pro PS2). Neboť navzdory prvnímu dojmu a snaze tvůrců takto zapůsobit se jedná spíše o čistokrevnou střílečku, nic více a nic méně. V tomto žánru je však Red Faction v režimu singleplayer to nejlepší, co v současnosti pro PS2 na trhu existuje. Bez diskuse. Navrch ještě nabízí decentní multiplayerový mód (pro dva hráče), jenž je sice takovým obvyklým standardem tohoto typu her, ale vždy se musí ocenit. Takže přeji dobrou mušku.
| Red Faction | ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
|
