S tím, jak v populaci roste počet hráčů, roste i poptávka po sofistikovanějších titulech, ve kterých jde i o něco hlubšího než prosekat se davy nepřátel k závěrečnému bossovi. Bohužel nemalá část artových her se soustředí jen na audiovizuální zážitek a zcela opomíjí pro interaktivní dílo zásadní prvky jako jsou herní mechanismy, příběh nebo obecně zábavnost. Jak asi tušíte, Spirit of the North 2 je jedním z takových „simulátorů chůze“ (viz náš článek), odnikud nikam, který pod líbivou slupkou skrývá jen vyprázdněnost.
Největším rozdílem oproti prvnímu dílu je otevřený svět. Jestli je to ovšem změna k lepšímu, je sporné.
Už první díl z roku 2019 byl v podstatě o ničem a vzhledem k jeho vlažnému přijetí od recenzentů je překvapením, že pokračování vůbec vzniklo. Těch pět hodin, které jsem s kouzelnou liškou putoval mezi troskami vyhynulého severského národa, mi tehdy stačilo vrchovatě, vzhledem k absenci dějové linky si po letech dokážu vybavit jen pár zajímavých lokací a kýčovitý konec. Jenže dcera má slabost pro lišky a tak jsem uvěřil slibům vývojářů, že se poučili z předchozí kritiky a dal druhému dílu šanci. Bohužel, ani provedené změny nestačí k tomu, aby se z The Spirith of the North stala, když už ne zábavná, tak alespoň podnětná a naplňující hra.
Tou největší změnou oproti minulému dílu je, že už se nepohybujeme jen předpřipraveným koridorem, ale jde o regulérní otevřený svět, který si postupně „odemykáte“ získáváním nových schopností. Což zprvu vypadá jako dobrý nápad, protože je díky tomu okolí daleko pestřejší než dříve – kromě tundry se podíváme i na skalnaté pobřeží, do zasněžených hor, ale i na sluncem prozářené louky.
Vzhled lišky si můžete přizpůsobit, navíc máte po celou dobu k dispozici havraního pomocníka.
O poznání méně fajn je ovšem fakt, že zdejší svět je zcela prázdný a nenabízí vůbec nic, co by vybízelo k průzkumu. Naopak, jakmile se dostatečně pokocháte místními výhledy a roztomilostí titulní lišky, stane se z cestování po světě pořádný opruz, který jen zbytečně natahuje herní dobu.
Aktuální cíl se na mapě efektivně zobrazuje pomocí červených mraků, i tak se nevyhnete zdlouhavému bloudění. Zdejších teleportů, schopných vás přenést okamžitě do jiné části mapy, je poskrovnu a co hůř, šetřilo se i na ukládacích „checkpointech“. Opakovaně se mi stalo, že jsem někam pět minut běžel, netrefil skok na plošinku a musel si celou odyseu zase zopakovat. Celkově mi zdejší svět nejvíce připomněl klasiku Shadow of the Colossus, jen v budgetovém provedení, kdy místo soubojů s obřími monstry řešíte primitivní hádanky, většinově spočívající jen v přenesení předmětu z bodu A do bodu B.
Jediné, co kromě vstupu do koridorových bludišť, které posunují hru dál, můžete v otevřeném světě dělat, je hledání sběratelských předmětů a fragmentů vzpomínek, ze kterých se dozvíte, co se asi na místě dělo. O příběhu se ani tentokrát mluvit nedá, nalezené záznamy jsou typické spirituální banality, kvůli nimž se rozhodně nepřetrhnete prohledávat každý zapadlý kout mapy. To body zkušenosti, za něž si v klasickém stromovém menu můžete vylepšovat stávající schopnosti, jsou využitelnější, ale jednak je sbíráte tak nějak mimochodem, aniž by se na to bylo potřeba zaměřovat, jednak se nehodí k „artovému“ vyznění celé hry. Až na řídké výjimky vám zde nehrozí žádné nebezpečí, umírat budete nejčastěji vlastní nepozorností, když špatně odhadnete skok přes propast.
Grafika běžící na Unreal Enginu 5 je krásná, zážitek ovšem kazí technické problémy a nedostatek detailů.
Pokud hledáte pohodovou hru, u které si po těžkém dnu v práci vyčistíte mysl a uklidníte duši, podívejte se jinde. Spíše než relax je Spirit of the North 2 nuda, navíc ho i po takřka měsíci od vydání trápí mizerný technický stav. Výhledy do dáli jsou sice působivé, obzvláště s atmosférickým hudebním doprovodem, zblízka hra vypadá jako z minulé generace konzolí, občas i hůř. Například neustálé doskakování trsů trávy nebo jiných drobných objektů působí nesmírně rušivě, o tom že se liška čas od času někde zasekne a budete se muset teleportovat do pelíšku (což znamená další minuty běhání) ani nemluvě.
Celkově musím konstatovat, že jsem se během těch cca 25 hodin nutných k dohrání bavil jen sporadicky. Rozjímavá atmosféra sice celou dobu funguje na výbornou, ale sama od sebe hru neutáhne. Pokud se vám líbí Islandem inspirovaná krajina, sáhněte radši po Hellblade, pokud máte slabost pro lišky tak třeba po Seasons After Fall nebo Endling: Extinction is Forever a pokud chcete spirituálně abstraktní zážitek, nabízí se After Us nebo Abzû. Spirit of the North těmto hrám nesahá ani po kotníky.
