RECENZE: Persona 5 vám vezme přes sto hodin života, ale litovat nebudete

Nové a vylepšené vydání legendárního JRPG je ideální příležitostí, jak dohnat resty. Obrovské, mnohavrstevnaté dobrodružství o partě středoškoláků je náročné a extrémně upovídané, pokud však Personě 5 dáte šanci, odmění se vám nezapomenutelným zážitkem.

Přes veškerou snahu pokrýt vše důležité se občas stane, že nám nějaká zajímavá hra proklouzne mezi prsty. Když v roce 2017 poprvé vyšel pátý díl Persony, tak nějak jsme tušili, že to bude zajímavá hra, ostatně tato značka měla už tehdy v jistých kruzích kultovní status, jenže… japonské hry u nás davy čtenářů nelákají. Obzvlášť když mají zvláštně stylizovanou komiksovou grafiku a jejich herní doba přesahuje sto hodin. A tak jsme svůj čas věnovali něčemu jinému. Což se ovšem rychle ukázalo jako zásadní chyba. Recenzenti se tehdy předháněli, kdo Personu 5 vychválí víc, v Japonsku pak dokonce získala ocenění jako nejlepší RPG hra všech dob (viz náš článek).

Persona 5 je tak upovídaná, že má skoro blíž k vizuálním novelám.

Vydavatelství Atlus nám však naštěstí velkoryse nabídlo možnost chybu odčinit, když o pět let později hru vydává znovu, ve verzi pro nové konzole. A ta naštěstí neztratila vůbec nic ze svých kvalit.

Jak ti bystřejší z vás z pořadové číslovky v názvu hry jistě pochopili, jde o pátý díl série Persona, jejíž první díl se datuje až do roku 1996. Ani to přitom není její úplný počátek, ve skutečnosti jde o odbočku ze série Shin Megami Tensei, která sahá dokonce až do roku 1987. Nic z toho ovšem naštěstí vědět nepotřebujete, jde totiž o samostatný příběh, který sice zpracovává podobná témata jako předchozí díly, nabízí ovšem úplně nové postavy i nový svět.

Přídavek k opulentní hostině

Persona je poměrně originální směsicí sociálního simulátoru, vizuální novely a klasického RPG s tahovými souboji. Hlavní hrdinové jsou studenti, kteří disponují schopností vstupovat lidem do vědomí a s pomocí svých vnitřních démonů (to jsou ony titulní Persony) napravovat jejich pokřivené osobnosti.

Hra se odehrává ve dvou realitách, kromě školy tak budete navštěvovat i lidské duše.

Ústřední postavou příběhu, který je vyprávěn retrospektivní formou jakožto výslech na policejní stanici, je teenager přicházející na novou školu. Provází ho pověst problémového žáka, jelikož je v podmínce kvůli fyzickému napadení. Předsevzetí dát si život do pořádku se mu hroutí hned první den, když při cestě do školy omylem vstoupí do „kouzelného světa“ a… A víc vám neřeknu. Nejen kvůli tomu, abych vám nezkazil překvapení, ale i proto, že příběh je tak zamotaný a rozsáhlý, že bych ho musel zkazit přílišným zestručňováním.

V tradici japonských příběhů tu máme několik vrstev vyprávění, desítky zajímavých postav a obrovskou porci obsahu. Už původní hra zabrala nějakých sto hodin, ve vylepšené Royal edici jich přibylo dalších zhruba třicet. Je to obrovská porce, na dnešní uspěchanou dobu možná až příliš veliká, na druhou stranu to umožňuje autorům jít skutečně do hloubky. Na rozdíl od většiny jiných JRPG navíc netvoří podstatnou část této doby výplňová vata a vyprávění není neúměrně naředěno neustále se opakujícími souboji.

Japonský původ se nezapře, školačky v latexu bojující s démony sedícími na záchodě vás nesmí rozhodit.

Naopak, tok hry je nebývale intenzivní díky nepříliš často vídané mechanice omezeného času. Každý semestr (kapitola hry) má předem daný počet dnů, během nichž jednoduše musíte dosáhnout některých zásadních příběhových momentů. Vedle nich ovšem existuje i bezpočet nepovinných úkolů, které zásadním způsobem vylepšují vaše schopnosti, přičemž nikdy nemáte tolik času, abyste mohli stihnout všechny. Za jejich plnění pak samozřejmě dostáváte odměnu, ovšem ne jen prosté vylepšování statistik a silnější vybavení, jak je tomu běžně v ostatních hrách, ale spíš navazováním vztahů.

Lidí ve vašem okolí je spousta a je potřeba pečlivě vybírat, jestli nočním studiem uspokojíte své učitele, nebo budete raději trávit čas s přáteli. Obojí má své výhody a nevýhody. I když je hra typicky japonsky ujetá a tak v ní najdeme mluvící kočky, bojujeme s démony sedícími na záchodě nebo pomáháme roztomilým holčičkám s culíčky (a to zdaleka nejsou ty nejbizarnější věci, které při hraní uvidíte), řešíme v podstatě známé problémy balancování času mezi pracovními povinnostmi a zábavou.

Nejde stihnout vše

Tato vlastnost hry, která vám během jednoho průchodu neumožní splnit vše, může být trochu stresující pro hráče západních her, které zneužívají kompulzivně obsedantní potřeby odškrtat si každý neprozkoumaný otazníček na mapě světa, ve skutečnosti ale vytváří příjemné napětí i ve chvílích, kdy se na obrazovce zdánlivě nic vypjatého neděje. Bohužel, hra vám nijak neporadí, které osoby jsou důležité a pomůžou vám dosáhnout „správného“ konce hry, tato nejistota ovšem k tématu dospívání tak nějak patří. Ostatně celým příběhem se vine linka konfliktu mládí versus stáří, které nemá pro zdánlivě banální trable teenagerů žádné pochopení.

Grafika se určitě nebude líbit každému, navíc celkovému dojmu ubírá zbytečně veliké uživatelské rozhraní.

Hra je v podstatě rovnoměrně rozdělena do dvou světů. Zatímco v tom reálném se hraje jako konverzační adventura, kvůli mizivé možnosti měnit tok rozhovorů možná dokonce i vizuální novela, v těch snových jde o poměrně klasické RPG, kdy s partou hrdinů pobíháte v koridorech a řešíte hádanky i souboje s nepřáteli. Je tu sice několik specifik, jako je třeba důraz na stealth, možnost verbovat nepřátele na svou stranu a jednoduché hádanky, na druhou stranu nic, co bychom už v mírných variacích neviděli mnohokrát.

To samé ovšem nejde říct o tahových soubojích, které jsou všechno jen ne klasické. Kromě obligátních útoků, obrany a používání speciálních schopností tu můžete všechny vaše postavy přepínat mezi několika Personami, vzájemně je propojovat a tak vytvářet smrtící komba. Souboje jsou kvůli tomu poměrně náročné a na poměry žánru až nezvykle rychlé, žádné dlouhé „opižlávání“, jaké známe třeba z Final Fantasy nebo Tales of Arise. Většinou je tak za dvě tři rundy hotovo, což je reálně tak jedna dvě minuty času.To je dobré, když se vám daří, ale v opačném případě nebudete mít příliš času zareagovat a změnit taktiku. V případě smrti se pak vracíme i dlouhé úseky, což je poměrně opruz. Obecně tedy platí, že do dungeonů se můžete pouštět, až když se v reálném světě pořádně posílíte.

Grafické zpracování je velmi osobité a určitě nesedne každému. Hra je výrazně stylizovaná, což je fajn třeba u použitých „punkových“ fontů, trochu méně už ve snových světech, kdy často ani není poznat, na co se člověk vlastně dívá. Na ulicích a školních chodbách potkáváme spoustu počítačem ovládaných postaviček, které jsou si však vzájemně příliš podobné a často se jen tak nahodile objevují a mizí. Výslednému dojmu nepomáhá ani přebytek informačních panelů, které neustále zabírají podstatnou část výhledu a nejdou vypnout. Po pravdě řečeno nevím, proč bych musel mít na obrazovce přilepenou informaci o tom, jaký je právě den, natož o tom, jak se hra ovládá. Osobně mi grafický styl vůbec nesedl, ale není to nic, co by mě vyloženě odrazovalo a dá se na to poměrně rychle zvyknout. A aspoň se to na nových konzolích pěkně hýbe ve 4K a 60 snímcích za sekundu.

Popsal jsem už dvě stránky a stejně jen kloužu po povrchu, na druhou stranu vycucnout takto propracovanou hru do klasické recenze je nadlidský úkol. Její obrovská rozloha může být pro mnohé lidi až demotivační, na druhou stranu to vývojářům dalo prostor k vyprávění příběhu, který nemá v herním světě obdoby. Navzdory své komiksově stylizované grafice je Persona 5 neobvykle temná, a pokud jí dáte pořádnou šanci, odmění se vám nezapomenutelným zážitkem. Své přednosti ovšem neodhalí hned ani každému, na hráče navyklé na západní mainstream klade mimořádné nároky. Ale tak to je správně, ty nejlepší hry se totiž nepotřebují podbízet.