RECENZE: Pokračování kultovního Outcastu zaspalo dobu, ale pobavit zvládne

Na konci minulého tisíciletí působil obrovský sci-fi svět hry Outcast jako zjevení. Nedávno vydané pokračování sází na stejné trumfy, proti dnešním hitům už působí nemístně zastarale. Pokud ovšem máte rádi retro, stojí za vyzkoušení.

Když v roce 1999 vyšel první Outcast, jeho kvality mohli ocenit jen majitelé těch nejvýkonnějších počítačů. Hra totiž využívala specifický voxelový engine, který sice vypadal krásně na pohled, měl však spoustu nevýhod – neuměl využít sílu tehdy nastupujících grafických akcelerátorů a podporoval rozlišení maximálně 512 × 384 pixelů.

Pohled na Adelphu je krásný, její záchrana už ovšem tolik ne.

I tak se Outcastu dostalo až kultovního statutu, šlo totiž o jednu z prvních akčních adventur s otevřeným světem, tak jak tento žánr známe dodnes. Jakožto americký astronaut s krutopřísným jménem Cutter Slade jsme dostali možnost navštívit planetu Adelpha obývanou rasou Talanů. Autoři si dali tu práci a vytvořili uvěřitelnou civilizaci s vlastní kulturou i politickým systémem, kterou byla radost objevovat.

V roce 2017 vyšel remake, který už tehdy působil jako obrovské retro (viz naše recenze). Přeci jen série jako Assassin’s Creed, Horizon New Dawn nebo Red Dead Redemption už tou dobou nastavily laťku kvality daleko výše, a i když svět Adelphy neztratil nic ze svého kouzla, většinová náplň sestávající se z neustálého pobíhání, statických dialogů a mizerně zpracované střelby proti generickým nepřátelům už tou dobou jednoduše působila příliš zastarale. To samé budeme bohužel opakovat i v recenzi nového dílu.

Spousta obyvatel planety vám má co říct. Možná až moc.

Outcast: New Beginning totiž úspěšně ignoruje většinu vymožeností, které se v herním průmyslu v uplynulém čtvrt století staly, jen přidává hezčí grafiku. Opět se podíváme na Adelphu, s dlouhou pauzou oproti minulému dílu si vývojáři poradili tím, že hlavní postava ztratila paměť a tak se všechny souvislosti stejně jako hráč musí znovu naučit od začátku. Custerovým úkolem je tentokrát zachránit mírumilovnou planetu, na kterou, stejně jako třeba ve filmové sérii Avatar, útočí technicky vyspělejší lidé.

Vyprávění je hodně volné a hráč má v podstatě od začátku přístup do celého zdejšího světa. Cílem vašeho snažení je přesvědčit zástupce několika vesnic, aby se spojili a proti útočníkům postupoval koordinovaně. V praxi to znamená, že musíte v každém regionu splnit několik různorodých misí, díky čemuž se místní obyvatelé přidají na vaší stranu.

Nejlepší novinkou nového dílu je jetpack, s nímž je průzkum planety rychlejší.

Více než jako hrdina se po většinu času budete cítit jako laciná nájemná síla, kterou místní posílají vyřizovat banální úkoly, co se jim samotným nechtějí dělat. I když toho mají obyvatelé mnoho na srdci a díky možnosti ptát se každého z nich na desítky témat strávíte v rozhovorech spoustu času, stejně to vždy končí u toho, že se honíte po celém světě jako hadr na holi.

Okolní svět je sice vymodelovaný moc hezky, mimo oblasti zájmu v něm ovšem není co příliš dělat, protože hra nijak neodměňuje za to, když opustíte doporučené cestičky. Grafika je sice slušná, animace už ovšem ne, takže souboje působí na dnešní dobu až trapně, když jen kolem nepřátel obíháte v kruzích a ubíráte jim hitpointy tak dlouho, než padnou mrtví k zemi. Během rozhovorů zase jejich aktéři proti sobě stojí v pozoru a mají jen minimální gestikulaci, což už v dnešní době vypadá jednoduše zastarale.

Největší slabinou jsou nudné souboje.

Jednou z mála novinek oproti minulému dílu je jetpack, který Cutterovi umožňuje se po herním světě pohybovat velmi rychle a vyhnout se většině zevlujících nepřátel. Za jejichž likvidaci stejně nezískáváte žádné zkušenosti. Přitom tu existuje jednoduchý RPG systém učení se novým schopnostem a vylepšování zbraní, odměny ale nejsou natolik motivační, abyste kvůli tomu měli chuť vyzobávat generické vedlejší mise mající většinou podobu dobývání nepřátelských pevností nebo jakýchsi improvizovaných „překážkových drah.“

Na rovinu řečeno, po herní stránce je Outcast celkem průšvih a ani samotná dějová zápletka není bůhví jak zajímavá. Přesto si hra nezaslouží úplně strhat, její dobře promyšlený svět je radost objevovat. Každá z vesnic má trochu jinou atmosféru a styl života, lišící se podle okolních přírodních podmínek. Místní fauna a flora si sice půjčuje nápady ze slavných sci-fi, ale dohromady působí vcelku uvěřitelně. Navíc se hlavní hrdina nebere úplně vážně a je zde spoustu prostoru pro nadsázku a vtip. Vypíchnout pak musíme i mimořádně povedený orchestrální soundtrack, který ovšem vzhledem k banálnosti většiny hráčových akcí, působí až nepatřičně.

Celkově Outcast působí jako okénko do doby před dvaceti lety. Na chvíli potěší, okouká se ale rychleji než uplyne těch zhruba 20 hodin nutných k dohrání. Vývojáři neměli evidentně větší ambice než uspokojit tehdejší fanoušky, což je prostě dnes málo.