Jsou hry, které pokračování nepotřebují a pak jsou takové, kde ho vyloženě nechceme. Střílečka High on Life z roku 2022 je přesně jednou z takových. Ne snad, že by byla vyloženě špatná, to ne, jen všechny trumfy ukázala ve své první polovině a ve zbytku už jen mlátila prázdnou slámu. Stál za ní producent Justin Roiland, který vymyslel (a také z velké části namluvil) kultovní animovaný seriál o Ricku a Mortym. Jeho humor je hodně svérázný, vulgární a vizuálně neotřelý, což z něj dělá podobný unikát, jakým svého času byl třeba South Park.
Jenže během hraní High on Life 1 si člověk moc dobře uvědomí, proč mají jednotlivé epizody seriálu jen lehce přes dvacet minut. Poslouchat tu nekonečnou kadenci vtipů je vážně unavující, navzdory tomu, že mnohým projektilům z této neustávající salvy se podaří zasáhnout cíl a člověk se zasměje. Hlavní hrdina byl totiž sice nemluvný, ale tahal s sebou bohatý arzenál mluvících zbraní, které spolu v inventáři neustále konverzovaly.
Z komerčního hlediska šlo ale o jasný hit a tak korporátním hlavounům z excelových tabulek vyšlo, že by se mohlo vyplatit vyrobit pokračování. A navzdory všem varovným praporkům je to vlastně nakonec dobře, protože vývojáři zlepšili všechny oblasti, kde to v prvním díle drhlo a naopak přidali několik skvělých nápadů, které celkový zážitek posunují na vyšší úroveň.
Děj přímo navazuje na předešlé události, takže pokud jste jedničku nehráli, budete minimálně chvíli tápat. Zločinecký kartel G3 byl sice na hlavu poražen, ovšem bezejmenný hlavní hrdina si dlouho neodpočine. Na jeho hlavu byla vypsána obrovská odměna a tak mu jdou po krku všichni nájemní zabijáci v galaxii. A že jich je. Ještě spolu se svojí sestrou, rozvedenými rodiči a hendikepovaným mimozemšťanem Genem se vydává na další zhruba patnáctihodinovou cestu plnou střílení, bloudění a více či méně vtipných hlášek.
Autor Ricka a Mortyho se cítí jako oběť kultury zákazů, vinu mu neprokázali |
Graficky to celé vypadá o úroveň lépe než minule, však už se také vývojáři konečně zbavili koule u nohy v podobě podpory předchozí generace konzolí. I tak se rozhodně zdráhám nazvat grafiku pohlednou, protože je vyloženě barevně přeplácaná. Ale na to jsou fanoušci Ricka a Mortyho zvyklí, takže asi fajn. Oproti tomu ale musím vyloženě vypíchnout skvělý soundtrack o nějž se postaral elektronický experimentátor TOBACCO, což se ukázalo jako geniální volba. Mimochodem, klip k jeho staršímu tracku Super Gum sestříhaný z devadesátkové pornoparodie na E.T. mimozemšťana, je přesně tak absurdně nevkusný a dekadentní, že by mohl sloužit hře místo traileru. Zdánlivě chaotické táhle plochy levných synťáků podpořené hiphopovými beaty se hodí do každé herní situace, ať zrovna řešíte hádanky, bojujete proti obrovským bossům nebo se proháníte na skateu po rušných ulicích velkoměst.
A propó, konečně se dostáváme k té nelepší novince, která existenci High on Life 2 ospravedlňuje. Hned z prvního bosse totiž vymlátíte „fošnu“, s níž je pohyb po lokacích daleko zábavnější než pěšmo. Nejen, že jste rázem mnohem rychlejší, ale můžete i „grindovat“ po trubkách, jezdit po stěnách či skrze improvizované rampy vyskočit daleko výše a dále než normálně. Ovládání skateboardu je přitom velmi jednoduché, určitě se nemusíte obávat prstové ekvilibristiky nutné k hraní „Tony Hawka“ nedejbože Session. Mezi sjízdnými hranami přeskakujete pomocí jednoho tlačítka, ani nemusíte extra mířit, při nárazu do překážky pak ani není možné spadnout na zem. Za to je možné za jízdy pálit ze všech zbraní, takže jsou samotné přestřelky zběsile rychlé a dynamické. Podobně jako v nových Doomech jste odměňováni za aktivitu a blízký kontakt, z nepřátel totiž vypadávají baterky do štítů, které ovšem rychle mizí. Pokud je budete jen ostřelovat zpovzdálí, nikdy si je nedobijete. Navzdory neotřelému designu a jejich „osobnosti“ jsou ovšem zbraně jen obdobou klasických pistolí, brokovnic, samopalů apod., oproti prvnímu dílu přibyl ještě luk a dvojice rychlopalných pistolí.
Samotné střílení, byť zábavné, se brzy stane repetitivní, naštěstí je často prokládané zpestřeními. Tu si klasicky „zaadventuříte“ při řešení detektivní záhady, tu hra proboří čtvrtou stěnu a nechá vás se soupeřem bojovat přímo v hlavním menu hry, tu se zcela změní grafický styl. Tou nejzábavnější a také nejčastější odbočkou jsou souboje s bossy. Ty byly v prvním díle poněkud frustrující, tady autoři ubrali na obtížnosti (alespoň tedy třetí ze čtyř dostupných) a přitlačili na kreativitě. Každý z nich je unikát, každý vyžaduje trochu jinou taktiku a každý z nich má také specifický druh humoru, kterým se vás bude snažit vykolejit.
High on Life 2 je až překvapivě zábavnou hrou, kterou ovšem nemůžeme univerzálně doporučit. Zdejší humor určitě není pro každého, navíc je do hráče cpán pod tlakem (ostatně proto mi recenze trvala tak dlouho, tohle se jednoduše dlouho v kuse hrát nedá). Překážkou je určitě veliké provázání z předchozím dílem, bez jehož znalosti se budete jen velmi těžko orientovat.
Na druhou stranu, pokud vás hra neirituje od pohledu, je velká šance, že jí propadnete. Vedle několika tun nekorektního humoru proměnlivé kvality nabízí i opravdu zábavnou herní smyčku, neotřelý pohyb po arénách a neustále se měnící náplň i kulisy. Je to fajn, ale trojku už nepotřebujeme. Vážně ne!
