RECENZE: Kultovní Half-Life je díky Black Mese zábavný jako před 20 lety

Trvalo to dlouho, ale čekání se vyplatilo. Čtrnáct let od oznámení konečně vyšel remake kultovního Half-Lifu a i když po grafické stránce zaostává, snese srovnání i s největšími dnešními hity.

Black Mesa je fanouškovský remake kultovního hry Half-Life, který má oficiální posvěcení od autorů originálu. A to i přesto, že se od své předlohy nebojí výrazně odklonit a obsahuje spoustu vylepšení, které možná ortodoxní fanoušky pobouří. Na rozdíl od drtivé většiny modů není distribuován zadarmo, ale zhruba 500 Kč za jeho zahrání rozhodně stojí, ať už jste pamětníci, nebo úplní nováčci.

Zřejmě ten nejikoničtější začátek v historii počítačových her.

Když v roce 1998 vyšel první Half-Life, bez nejmenšího přehánění změnil herní svět. Ne, že by byl první střílečkou z pohledu vlastních očí, která se kdy pokusila kromě samotné akce i vyprávět příběh, na rozdíl od všech předchozích se mu to však opravdu povedlo. A to především díky geniálnímu návrhů levelů, které ani trochu nepřipomínaly tehdejší samoúčelná bludiště zaplněná příšerami. Naopak, šlo o na první pohled samostatně fungující svět, kterým se hlavní hrdina protlouká jakoby mimoděk, byť je vše samozřejmě do detailů předpřipravené a naskritpované.

Už úvodní nehratelná sekvence, během níž Gordon Freeman přijíždí do výzkumného střediska Black Mesa, které se brzy ocitne pod útokem agresivních mimozemšťanů, jasně naznačila, že přichází revoluce. Nepřeskočitelná pětiminutová pasáž, ve které se můžete jen rozhlížet kolem sebe? Co to jako má být? A u toho to neskončilo, vždyť uplyne alespoň půlhodiny, než hlavní hrdina vůbec dostane do rukou zbraň. Být tehdy možnost refundace, kdo ví, kolik lidí by u této geniální hry vydrželo do doby, než se pořádně rozjela.

Dnes tento úsek nikoho na zadek neposadí, protože už jsme ho v různých obdobách viděli mnohokrát. To však neznamená, že by v Black Mese opět nezafungoval. I navzdory grafice, která přes všechna svá vylepšení na dnešní konkurenci výrazně ztrácí, si hra uchovala atmosféru. I když samotný příběh nemá žádnou velikou hloubku, dokáže k sobě hráče připoutat.

Všechny odstíny žánru

Dodnes mě fascinuje, jak mistrovsky dokázali autoři pracovat s tempem vyprávění. Občas jde o regulérní horor, kdy se plížíte potemnělými kancelářemi a šetříte každý náboj, jindy o v podstatě prostorovou adventuru, kdy musíte pečlivě přemýšlet kam a jak se potřebujete dostat. Nechybí ani klasické přestřelky proti přesile a v závěru hra otáčí všechna dosavadní pravidla naruby a stává se čímsi jako psychedelickou plošinovkou. 

Všechny tyto formy fungují na výbornou, a tak nikdy nevíte, co vás čeká v příští úrovni. Když to srovnám s většinou moderní produkce, která navzdory tomu, že se odehrává v mnohem detailnějších světech, v podstatě jen střídá plížící pasáže s těmi akčními, přijde mi to jako krok vzad.

Black Mesa rovněž ukazuje, že řada mechanik, které se dnes považují za dávno překonané, jsou vlastně skvělé, když se dobře zpracují. Budete se tedy častokrát muset vracet přes významnou část mapy, narazíte na konvenčními zbraněmi neporazitelné protivníky a výjimkou není ani nutnost milimetrově přesných skoků.

Ne, že bych se u hry nenavztekal, ale oproti věčnému sledování šipky na mapě, neviditelných zdí bránících pádu do propasti či svítících zásahových zón u bossů jsem měl po dlouhé době pocit, že nejsem jen vláčen na vodítku, ale opravdu sám hraji.

Konečně důstojný závěr

Jediným důvodem, proč se v mém osobním žebříčku nejoblíbenějších her všech dob původní Half-Life nedostal do první desítky, byl jeho totálně nezvládnutý závěr. Zatímco celý příběh se odehrává ve víceméně uvěřitelných kulisách, konec vás uvrhl do mimozemské dimenze Xen, která působí spíše jako neukočírovaná halucinace.

V Black Mesa samozřejmě Xen také nechybí, ovšem je kompletně překopaný a i když je pořád více divný než dobrý, jeho jinakost je mi nakonec poměrně sympatická. Nebýt Xenu, mohla být hra venku už před lety, jeho modelováním totiž trávili autoři několik let. Na výsledku je to ovšem znát, minimálně po vizuální stránce jde o nejpůsobivější pasáž. Více než o střelbě je o skákání, ovšem vše si vynahradíte ve dvou grandiózních „bossfightech“.

Jde přitom o jedinou zásadní odlišnost od originálu, pokud nemáte původní Half-Life několikrát prolezlý, nejspíš si ostatních ani nevšimnete, tak přirozeně působí. Někdy je zdlouhavá scéna zkrácena, jindy naopak přibylo pár věci navíc, vše je však jen ku prospěchu věci. Největší změnou je fyzikální engine známý z druhého dílu, díky kterému (nejen) přestřelky působí daleko přirozeněji.

Bohužel, co se týče dynamiky pohybu hlavní postavy, k žádné úpravě nedošlo. Že Gordon leze po žebřících raketovou rychlostí, by až tak nevadilo, ovšem některé skákací pasáže jsou kvůli setrvačností spíše o trpělivosti než o umu.

To jsou však jen drobné skvrnky na celkově prakticky dokonalé hře. Half-Life má stále své kouzlo a kdo si říká hráč, nemá žádnou výmluvu, proč by se do něj neměl pustit. Dvacet hodin potřebných k jejímu dohrání bylo jedněch z nejzábavnějších za poslední roky a chystaný Half-Life: Alyx se bude muset hodně snažit, aby se vysoko posazené laťce alespoň vyrovnal.