Rayman: Raving Rabbids 2

Přišli k nám z vesmíru. Nečekáni, nezváni, vzali nám planetu a začali na ní dělat kraviny. Čím bláznivější, tím lepší.

Rayman: Raving Rabids 2

Až naši Zemi přijdou navštívit králíci z vesmíru, vynasnažte se nestát jim v cestě. Vlezou všude. Udělají vám uzel na výfuku auta. Odpadky naházejí pod peřinu. Do skleniček navrtají dírky. Televizi postaví na bok, všechna DVDčka vymění za filmy Eda Wooda a režisérské sestřihy trilogie Kameňák. Potom vypijou všechnu kávu (najednou), počůrají psa, zmlátí vaši manželku a v amatérském přestrojení za Václava Klause připíšou nespecifikovaný počet nul na vaše účty za elektřinu. A abych nezapomněl, u toho všeho navíc budou otravně řvát, jako by jim někdo trhal vředy ze zadku.

Dokážete si přece představit sbírku miniher plus něco navíc, že ano?

Rayman: Raving Rabbids 2, soubor bláznivých miniher, přišel na konzoli Wii, aby navázal na triumfální úspěch svého předchůdce. Ale zapomeňme na první díl, srovnání se zde nedočkáte. Dnes je řeč o téhle hře. Tak jaká ta hra je, dobrá? Je možné se u ní dobře bavit? Chcete to vážně vědět? Nuže tedy, krátká odpověď zní „ano“. To by měla být ta nejdůležitější informace, nicméně je tady tolik věcí, co člověku mohou případně zkazit radost, že vám doporučuji přece jenom číst ještě trochu dále.

V první řadě bych se ale rád vypořádal s naprosto jednoznačnou věcí, a tou je zábavnost multiplayeru. Možná to pro někoho bude oříšek, sehnat dostatek lidí ochotných mávat rukama a mačkat tlačítka, zatímco králíci na obrazovce vyvádějí šílené věci. Třeba flusají ostatním do kafe nebo se vzájemně shazují ze střechy mrakodrapu. Pokud ale seženete nějaké takové lidi, co jsou pro každou srandu, docela určitě se nebudete nudit. Je jisté, že hra proti lidským protihráčům poněkud oddálí čas, kdy přijdete na některé trochu problematičtější, neřkuli přímo nepěkné vlastnosti hry. Ale abychom snad nepředbíhali, a raději si ještě něco řekli o tom, proč je ta hra tak zábavná.

Tedy, zábavná bude zejména pro ty, co mají rádi ztřeštěný humor. Pakliže k takovým lidem náhodou nepatříte, bude vám to všechno možná připadat hloupé a přehnaně uřvané. Malý příklad. Nacházíte se v kině, přinesli jste si mobilní telefon a nehodláte ho vypínat. Uvaděč zhasne světlo, a vaším úkolem je telefon zvednout. Zatímco na plátně běží film (který nevidíte), vy se budete s někým vesele vybavovat. Samozřejmě pouze obrazně řečeno. Ve skutečnosti pouze zvednete ovladač, jako byste to udělali s tím telefonem. Dáte-li si jej k uchu, přirozeně tam nějaké brebentění i uslyšíte. Vtip je v tom, že uvaděčovi se vaše počínání moc nelíbí, takže se vypraví zpět k vypínači (jeho stín je chvilku předtím vidět ve světle promítačky) a kdo je po rozsvícení přistižen, na toho spadne nějaký těžký předmět (hříšník je tím pádem na chvilku vyřazen ze hry). V sólo hře se zde nic dalšího neděje, ale jakmile se této minihry účastní alespoň dva živí lidé, přibude další úkol: během doby, kdy je rozsvíceno, musíte protihráčům „poslat SMSku“. Ta jim pak zazvoní v mobilu a trest je rovněž nemine. SMSka se posílá prostým bušením do tlačítka A, nicméně podstatná je spíše legrace vyplývající z celé situace. Je docela možné, že vám to takhle napsané nijak zábavné nepřipadá. Mohou k tomu být dva důvody. Za prvé, neumím to prostě dostatečně dobře popsat. Za druhé, jste tak trochu suchaři a tahle hra není nic pro vás. Ale pojďme si dát ještě jiný vypečený příklad.

V menu se nachází jeden moc hezky animovaný králík, ale zbytek animací osciluje svou kvalitou někde mezi „jakž takž“ a „hrůza“.

Hra jako taková je v základním režimu rozdělena do sekcí, a v každé z těchto sekcí je několik miniher. Hraje se tím způsobem, že je vám postupně předloženo pět kousků z dané sekce, a vše je poté završeno hudebním finále. Možná jste už hráli nejednu hudební hru, ale tady je to trochu zjednodušené. Všechno se ovládá několika málo různými pohyby ovladačů, ať už hrajete na kytaru, na trubku, na klávesy nebo třeba zpíváte (ano, jednou z disciplín je i zpěv). Většinu času se budete trefovat do správných okamžiků určených ke škubnutí wiimotem nebo nunčakem. Na obrazovce prostě uvidíte padající značky, které vám řeknou, kdy je potřeba něco „zahrát“. Sóla, delší pauzy a podobné věci jsou vyřešeny svérázně. Musíte strašně rychle mávat jedním nebo oběma ovladači, jako byste byli postiženi obzvlášť trýznivou odrůdou Parkinsonovy choroby. Dříme-li ve vás kousek soutěživého ducha, jistě nebudete chtít svým protihráčům dát nic zadarmo a budete se snažit odvést svůj hudební výkon co nejlépe. V honbě za body se tedy budete chovat jako totální magoři a ještě se vám to bude líbit. Cháááá cháááá! Ehm. Tak co, zní to lákavě? No, tak si přiblížíme ještě jeden herní moment. Bude jím speciální střílecí režim, zcela odlišný od zbytku hry.

Ten byl tuším, i v prvním dílu, ale zas tak moc peněz bych na to nevsadil. Jde vlastně o parodii na takové ty střílečky, co se dříve ovládaly světelnou pistolí. Však víte - Virtua Cop, Time Crisis a nedávno jsme recenzovali Resident Evil Umbrella Chronicles. V tomhle duchu se to odehrává, prostě se kamera někam vydá, pak se zastaví, pak se rozjede jinam a vy po celou tu dobu míříte na obrazovku a sestřelujete padouchy. Tady ale nestřílíte z obyčejné pistole, nýbrž ze speciálního modelu, který místo kulek plive přísavky. Určitě jste jednu z těch pistolek měli, když jste byli malí. Na chvíli se to přicuclo na hladký povrch a pak to odpadlo. Tak tímhle tady střílíte do králíků, jakož i do jejich létajících talířů a jiné havěti. Oni vám oplácejí stejnou mincí, navíc k vám občas přiběhnou šílenci vybavení zbraněmi na blízko (za všechny jmenujme takové to mávátko ve tvaru ukazující lidské ruky). Vše probíhá pěkně v pohodičce, žádný stres, umřít nemůžete, protože zásahy od nepřátel pouze odebírají nasbírané body. Abych se přiznal, střílecí režim se mi velice líbil. Pravda, není důvod hrát jej znovu, protože je skutečně hodně zjednodušený, ale i tak jde o velmi milé zpestření, které si navíc můžete rovněž zahrát s kamarádem.

Řekl bych, že touhle dobou už byste mohli mít hrubou představu o tom, co Rayman: Raving Rabbids 2 vlastně nabízí. Dokážete si přece představit sbírku miniher plus něco navíc, že ano? Pravděpodobně už tedy víte, zda by mohlo jít o něco pro vás. Doufejme, že vzápětí nezměníte názor, protože zrovna teď se dostáváme k nedostatkům. A ty jsou relativně výrazné, i když v multiplayeru, jak jsme si již řekli, snadněji odpustitelné. Singleplayer je naopak velmi, velmi slabý. Neexistuje speciální režim pro jednoho hráče, dokonce zde není ani žádné pojivo, které by ve stylu Mario Party drželo minihry pohromadě. Něco takového by bývalo mohlo stačit k tomu, aby člověk vydržel hrát alespoň o chvilku déle než trvá odemknutí všech miniher. Což se dá mimochodem zvládnout během dvou nebo tří hodin. Pravda, mohlo by vás bavit překonávání bodových rekordů v jednotlivých minihrách, na což autoři evidentně sázeli. Dokonce to jde až tak daleko, že se můžete prostřednictvím internetu poměřit s ostatními hráči a zjistit, jak si vedete v celosvětovém měřítku (já osobně jsem se pravidelně umisťoval na čtyřciferných pozicích). Ale mnohé minihry, ne-li snad dokonce všechny, mají bohužel přesně stanovený bodový limit, a ten představuje skutečné maximum, jakého lze dosáhnout. Pak asi nemá cenu zkoušet, kde jsou vaše vlastní hranice, tím méně pak se snažit o probojování se do čelních pozic v žebříčku.

Stvořitel králíků a Francouz v jedné osobě

Řeč není o nikom jiném než o Michelu Ancelovi. Jeho první skutečně velkou hrou byl starý dvojrozměrný Rayman, v tehdejší době hit na konzolích i na PC. Kdo by to byl tenkrát řekl, že jednoho dne bude jméno Raymana i v názvu hry, o které je tady řeč? Ovšem pozor, tvůrce Raymana je sice i autorem podoby šílených králíků, jinak ale se sérií Raving Rabbids mnoho společného nemá. Narozdíl třeba od báječné, kupujícími nedoceněné klasiky Beyond Good and Evil. Ta se údajně líbila i režiséru Peteru Jacksonovi, který někdy v té době natáčel King Konga. Jackson měl podle svých slov nějaké špatné zkušenosti ze spolupráce s Electronic Arts (dělali hry podle trilogie Pán Prstenů), a rozhodl se, že tentokrát přenechá práva UbiSoftu. Ancelovy schopnosti významně pomohly k tomu, že se z King Konga stala jedna z nejlepších her podle filmu, co kdy vznikly. V současné době pracuje tento talentovaný Frantík na jakémsi utajovaném projektu, o kterém nechce prozradit ani to, na jakou platformu (nebo platformy) vyjde.

Je samozřejmostí u souboru většího množství malých hříček, že některé jsou lepší a jiné horší. Bohužel ty méně nápadité, méně zajímavé zde drtivě převládají. Málokterou z miniher by mě napadlo si jen tak pustit pro ukrácení dlouhé chvíle. Nepočítám-li střílení, které je spíše bonusem než čímkoli jiným, pak jsou asi skutečně zajímavé jen ty hudební vsuvky. Opět ale musím zopakovat, že tyto výtky v zásadě neplatí pro multiplayer. Minihrám se daří být dostatečně ztřeštěnými, aby se člověk soustředil na zběsilé soutěžení s kamarády a nevšímal si podružností. Mezi podružnosti počítám například občasnou nemožnost dostatečným způsobem ovlivňovat váš vlastní úspěch nebo neúspěch. V takových případech je hráč spíše vláčen událostmi a zvítězí ten, kdo podá nejzběsilejší výkon, nikoliv trouba, který se poctivě snaží nastudovat ovládání a herní mechanismy. V zápalu bitvy mezi čtyřmi individui může toto být dokonce pozitivem.

Grafické zpracování se většinou snažím příliš nerozebírat, ale hnusné vzezření téměř všeho v téhle hře mě přímo vybízí, abych se u tohoto tématu tentokrát zastavil. Třebaže hra běží na Jade Enginu, který je schopen produkovat velice hezké obrázky (viz Beyond Good & Evil nebo série Prince of Persia), skoro úplně všecko v této hře vypadá mizerně. Zřejmě je to důsledek rychlosti, v jaké hra vznikala, a snad bychom měli být rádi, že nejvíc to odnesla vizuální stránka. V menu se nachází jeden moc hezky animovaný králík, ale zbytek animací osciluje svou kvalitou někde mezi „jakž takž“ a „hrůza“. Výjimku tvoří grafika střílecích pasáží, tam je použito reálné natočené prostředí v kombinaci s animovanými objekty. Nevypadá to nejhůře, nicméně žádný technický zázrak to taky není.

A stejně jako grafika, ani zbytek hry povětšinou nedokáže hráče dostatečně upoutat. Pár zajímavých nápadů by se tu našlo, ale často končí na půli cesty nebo jsou provedeny málo zručně na to, aby zaujaly na delší dobu. Hra se povětšinou snaží zaujmout svým svérázným, zkaženým humorem. Kupodivu se jí to docela daří, což by mělo být dostatečným varováním všem upjatým lidem, abstinentům a podobným případům. Vzato kolem a kolem, zde ještě silněji než leckdy předtím platí, že o případné koupi rozhoduje multiplayer. Ti, kdo jsou schopni hrát Mario Party delší dobu o samotě, si možná myslí svoje, ale řekl bych, že i oni budou mít po propařeném víkendu co dělat, aby ještě našli něco, čím by se zde mohli zabavit. Zato pro dýchánky v mnoha lidech je ta hra jako stvořená.