Označení next-gen v poslední době získává spíše hanlivý nádech. Tituly, které známe například z PS2, vývojáři vylepší o nějaký ten polygon, lesklý povrch, s fyzikálními zákony si hlavu už nelámou a šup s hrou na trh. Naposledy mě doslova rozzuřil moment z hraní posledního Medal of Honor, kdy palba do skel oken připomínala střelbu do metr širokého skleněného kvádru, který trpí samozacelovací technologií. A teď je obtížné rozhodnout, kam zařadit PS3 díl Ratcheta. Má příznaky pozlátka, nebo se třpytí ryzím kovem?
Co vás udeří do očí hned v prvním okamžiku, je naprosto úžasný vzhled.
Největší problém nedělá fakt, že by hra nedávala dostatečnou odpověď sama, ale skutečnost, že právě série Ratchet and Clank již od počátku vykazuje naprosto neuvěřitelný smysl pro detail. Každý díl na PlayStation 2 byl opravdovou pochoutkou i pro technofily, jen obtížně se dalo hře něco vytknout. Ale i tak se můj osobní názor kloní k tomu, že na nejnovějším Ratchetovi najdete mnohem více zlata, než pozlátka. Autoři jednoznačně zasáhli do každé maličkosti a snažili se s precizností sobě vlastní vytvořit pro PlayStation 3 skutečně reprezentativní díl. Povedlo se jim tak zaručit majitelům PS3 titul, který jednoduše nemůže chybět v jejich sbírce.
Konečně hra s vizáží filmu od Pixaru
Co vás udeří do očí hned v prvním okamžiku, je naprosto úžasný vzhled. 
Tolikrát už jsme o hrách slyšeli, jak předvedou kvalitu animovaných filmů od Pixaru. Čím více se autoři zaklínali, tím vzdálenější obvykle jejich výtvor slibům byl. Oceňuji na Insomniacu, že při tvorbě Tools of Destruction vydržel mlčet, nešířit okolo sebe hype a místo toho makat. Teď mohou v klidu sami recenzenti konstatovat „kruci fix, tohle je vážně jako kdyby člověk hrál animovaný film.“ Obrovskou roli na tom hraje fantastická práce animátorů, kteří dali Ratchetovi možnost vyjádřit na svém obličeji různé emoce. Nemáte tu prostě panáka, ale živého hrdinu, který dá jasně najevo, co právě prožívá.
Neustálý upgrade zaručuje, že se ani chvíli nebudete nudit.
A že hra nabízí jednu situaci za druhou pro pořádné změny emocí. Samozřejmě od počátku jste vrženi do totálního chaosu v gigantické Metropoli. Už první kroky
jsou absolutní extází. Autoři vám staví do cesty neustále možnost něco ničit a rozbíjet, přičemž pohled na vylétávající ozubená kolečka a součástky sám o sobě vyráží dech. V té hře není zlomek sekundy, kdy by se okolo vás nepohybovaly doslova stovky a stovky objektů. Není důležité, zda to jsou ničení protivníci, nastupující nepřátelé, rakety a letadla okolo, padající meteority, projektily, laserové záblesky nebo sám Ratchet. Vše je propracované do absolutního detailu a hlavně vše vypadá nádherně. Průhledná podlaha ve výšinách mrakodrapů je oravdu průhledná, přičemž si můžete neustále vychutnávat pestrost okolí.
Akce, akce, a zase akce
Tedy pokud na to najdete chviličku. V Tools of Destruction totiž jednoduše nemáte čas příliš přemýšlet nad tím, co okukovat. Zuřivě likvidujete nastupující útočníky, 
když vzápětí se jeden z nesčetně mrakodrapů začne hroutit. Ujíždíte po koleji smykem a proti vám vlak. Uskočíte na protější a tam jede další. Zoufale skáčete z jedné koleje na druhou, vlaky se řítí jak šílené a po průjezdu tunelem se na vás pověsí masivní létající robot s touhou usmažit vás paprskem. Tu koleje chybí, tam praskly, reflexy máte napnuté k rupnutí, rychle prohazujete pozvolna přibývající zbraně, upgradujete, sbíráte náboje, ale zároveň skáčete, střílíte, rozbíjíte. Co je ale nejnádhernější, je fakt, že vás to baví a absolutně nemáte pocit, že se něco opakuje, že autoři opakují z nedostatku invence ten samý nápad. Nakonec, zkuste na všech dostupných planetách najít opakující se motiv.
|
Potěšila mě propracovanost Ratchetova pohybu s kamerou za zády á la Splinter Cell či Resident Evil 4. Sice zpomalíte pohyb oproti chvílím, kdy postavičku řídíte z výšky, zato míření získává na významu. Bláznivý svět velkoměsta končí a vy se dostáváte do podzemí. I tady je myšleno na ty sebemenší detaily, hratelnost přechází z frenetické akce do mírného hmoždění mozku a objevují se první zbraně, na které zíráte s úžasem. Například co byste řekli možnosti vytvořit ze zeleného slizu obří kostku. Pravda, nikomu s ní neublížíte, zato když na ni vylezete, můžete skočit výše a dále. Pokud si kousek dál rychle vytvoříte další, překonáte tak obří prostory. Samozřejmě, kostkami se živí odporní nepřátelé, kteří vás sice nechávají v klidu, zato je nejste schopni zničit. Takže odkopat pěkně někam, odkud nevylezou, a pak hopsat po kostkách. Přichází exteriéry džungle. Nádhera. Svět, kde Ratcheta čeká boj s flórou a faunou, nikoliv železným šrotem. Co planeta, to překvápko.
Velké, opravdu velké zbraně
Nebyl by to ani Ratchet and Clank, kdyby obrovskou roli ve hře nehrály unikátní zbraně. Insomniac s nimi bodoval i ve svém úspěšném pokusu o vážné sci-fi, Resistance: Fall of Man, ovšem nádhera z Ratchetů doznává svého znovuvzkříšení až nyní. Neustálý upgrade zaručuje, že se ani chvíli nebudete nudit. Tedy, pokud si obstaráte dostatek munice. Samozřejmě k dispozici jsou i vozidla či jejich létající ekvivalenty. Mimochodem, pokud si vzpomínáte na některé neumělé pokusy, jak využít Sixaxis v některých hrách, je jasné, že v plošinovce nachází využití naprosto maximální. Vylepšuje hru, neotravuje. Mimochodem, počkejte si na zbraň Tempest Launcher, takové řízené tornádo má své nečekané půvaby.
Dále potěší i fakt, že se autoři nijak nepokoušeli opustit to, co dělalo sérii tak úspěšnou a dělá i její nejnovější díl tak kvalitním. Tedy absolutní koncentraci na ryzí zábavu. V Ratchetovi si nelámete hlavu, ačkoliv samozřejmě sledujete i příběhovou linii, jednoduše jste absolutně spojeni s hrou, která vám na nějakých dvacet hodin nedá vydechnout. Multiplayer ani online hraní se nekoná, prý někdy v budoucnosti. Ale nemyslím, že by to vadilo, ta hra je i tak neskutečně propracovaná.
