Loňský rok byl na počítačové simulace s tématikou rally poměrně skoupý. Pokud pomineme terénní závody Rallye Paříž-Dakar a v současné době vycházející Master Rally, k dispozici nám zbývají jen tři tituly. Jedním z nich je World Rally Championship. Autorům z Evolution Software a hlavně společnosti Sony Entertainment se podařilo získat za obrovský finanční obnos na nejbližších pět let oficiální licenci na Mistrovství světa v automobilových soutěžích včetně všech týmů i jezdců (s výjimkou Colina McRae, jehož „počítačová“ práva vlastní Codemasters). Bohužel, tato smlouva se Sony také zaručuje, že se na PCčkách oficiální titul v nejbližších letech neobjeví.
Zbývající dva tituly již přicházejí na naše stroje. Tím prvním je Rally Championship Xtreme, jakýsi nevlastní pokračovatel série Rally Championship. No a posledním zbývajícím titulem je Rally Trophy, kterýmžto se budeme zabývat v této recenzi.
Je tomu pár let nazpět, co skupinka finských programátorů a grafiků začala uvažovat nad tvorbou nějaké počítačové hry. Tento národ v té době kraloval motoristickému sportu (Mika Häkkinen byl mistrem světa ve Formuli 1 a Tommi Mäkinen v automobilových soutěžích) a tak volba padla právě na něj. Jezdění stále dokola na okruzích připadalo tvůrcům moc stereotypní, a tak se
vrhli na rallye. Už od začátku bylo jasné, že půjde o hru s důrazem na simulaci, žádné arkádové projíždění s plynem stále na podlaze. Ale čím se odlišit od konkurence? Historici! To je přesně ono. Každý tvůrce sahá po autech ze současnosti a případná starší auta jsou dodávána jen jako bonusová.
Seskupení stojící za Rally Trophy se během následujících dvou let pojmenovalo jako Bugbear Entertainment. Po vzoru Grand Prix Legends se vrhli o nějakých čtyřicet let nazpět a sestrojili nám nádhernou ukázku počátků automobilových soutěží. Ta začíná již při efektním intru, jež je celkem logicky uděláno v enginu hry. Poté se dostáváme do úvodního menu, které má klasické náležitosti výběru závodu pro jednoho jezdce, multiplayeru, nastavení a konce hry.
Nejdříve se vrhněme na nastavení, protože je nutné vše vybalancovat tak, aby se jízda co nejméně sekala. Je velmi nepříjemné, když obraz cukne právě v místě, kde máme naplánováno začít brzdit. Jak napověděla již demoverze, tak hardwarové nároky jsou veskrze průměrné. Na uváděné minimální konfiguraci lze hru tak maximálně spustit, ale hrát určitě ne. V tomto ohledu je lepší se orientovat pomocí doporučené konfigurace. Pod 600 MHz, 64 MB RAM a alespoň 16 MB 3D kartu nemá smysl tuhle hru zkoušet. Samozřejmě, čím lepší stroj, tím větší rozlišení, lepší plynulost i samotný požitek ze hry. U slabších počítačů navíc
mnohdy pomůže odstranit stínování a světelné efekty. Nabídka k upravování jak grafiky, tak i zvuků i samotných prvků ve hře je dostatečně bohatá, jenom nastavování ovládání je krapet krkolomné.
Vracíme se zpět do hlavního menu a netrpělivě se posouváme do hry pro jednoho hráče. Z klasického výběru jedné soutěže, zkoušky či celého šampionátu se vrháme na jednotlivou rychlostní zkoušku. Nejdříve je však nutné zadat jméno jezdce. Můžete vložit celé jméno (žádné „konzolovské“ tři znaky) a přiřadit vlaječku příslušného státu (pro našince je určitě příjemná zpráva, že česká vlajka nechybí).
A jsme u výběru auta. Jak již bylo napsáno, tvůrci se rozhodli sáhnout velmi hluboko do historie. Soutěžní vozy pocházejí z let 1962 až 1976 a oproti současným vozům mají tři zásadní odlišnosti. Tou první, a asi nejvýraznější, je pohon pouze jediné nápravy. Prvním „čtyřkolovým“ strojem bylo až Audi Quattro na přelomu osmdesátých let, do kterých již tato hra nesahá. Bitva mezi klasickým zadním a předním náhonem se odehrávala již od počátku a nutno přiznat, že v závěru měl navrch spíše pohon zadní. Druhým rozdílem je celkem pochopitelný slabší výkon, což platí obzvláště u starších aut (Saam 96, Fiat 600 Abarth, Volvo 240 Amazon). Naopak nejvýkonnější (a také nejmladší) vůz celé hry, Lancia Stratos,
má motor na úrovni soudobých závodních aut. Tou poslední odlišností je podvozek. Obzvláště v porovnání s vozy skupiny B (patří sem třeba výše zmíněný Stratos či Renault Alpine), kde byl k dispozici obrovský motorický výkon, ale jízdní vlastnosti byly téměř na úrovní cestovních vozů. Celkem se ve hře nachází jedenáct historických plně licencovaných aut (každé v soukromé i tovární variaci), jež se získávají klasickým bonusovým systémem.
Další na řadě jsou tratě. Ty se také získávají postupným úspěšným zdoláváním trati. K dispozici je celkem pět soutěží, přičemž na každé z nich se nachází šestice rychlostních zkoušek (výjimkou je Rusko, kde jsou dvě rychlostní zkoušky navíc). To dává dohromady třicet dva rychlostních zkoušek, ke kterým je nutno připočíst ještě desítku z arkádového módu. Při výběru tratí nebyli tvůrci omezeni žádnou licencí ani zvyklostmi (v té době se jezdilo prakticky kdekoliv), proto jako první soutěž zvolili pro současnost nezvyklé Rusko. Druhá je Keňa, třetí „povinné“ Finsko, čtvrté Švédsko a poslední Švýcarsko. Rusko i Finsko jsou si hodně podobné, velmi rychlé rovinky s mírnými zatáčkami pouze občas prošpikované nějakou prudší. Keňa se jede na blátě se spoustou brodů i záludných míst (obzvláště vypečené jsou prudké zatáčky do kopce po velmi dlouhé rovince). Švédsko se jede na sněhu, poslední Švýcarsko v Alpách s řadou dlouhých stoupání i klesání na uzoučkých cestičkách. Celkově vzato, tratě se zrovna moc nepovedly. I přes slušnou délku a jejich vysoký počet jsou hodně
stereotypní. Dlouhé rovinky, mírné zatáčky. Prudké zatáčky, těžké horizonty, mosty, esíčka, ty aby hráč pod lupou hledal. Jedině Švýcarsko svou náročností i rozmanitosti splňuje požadavky na kvalitní rychlostní zkoušky téměř dokonale.
A blížíme se k nejdůležitější části celé recenze, a to, jak se hra hraje. Jak již bylo napsáno výše, autoři kladli simulaci i fyzikální model auta na první místo a povedlo se jim to téměř dokonale. Vozy s předním náhonem jsou více či méně nedotáčivé a je relativně snadné udržet je na cestě. Většina hráčů raději sáhne právě po těchto vozech, protože styl jízdy s ním je tomu soudobému nejbližší. Celkem v pohodě se s těmito auty dá vyhrát obtížnost "začátečník" i "pokročilý". Na "experta" již tyto vozy však výkonově nestačí a je nutno se poohlédnout po něčem rychlejším. Všechny výkonnější vozy (Ford Escort MK1, Renault Alpine A110 a Lancia Stratos) mají zadní náhon. A udržet tato přemotorovaná monstra na cestě je obrovským kumštem i ve skutečnosti. Je nutné nalézt správné rychlosti při projíždění zatáček i správné místo, kde je potřeba akcelerovat. Vězte, že pří prvních pokusech (a nejen při nich :o)) s vozem se zadním pohonem budete častěji v hodinách než v přímém směru a budete zajíždět časy na úrovni Saabu 96.
Co se grafiky týče, za svou prvotinu se Finové určitě stydět nemusí. Krásně provedené karoserie aut i okolní příroda jsou na velmi slušné úrovni, jako by přímo z fotek vypadly. Deformační zóny aut jsou, alespoň vizuálně, krapet podezřelé. Po ránách se auto chová správně (tedy poškozeně), vizuálně se však poškozuje pouze předek a zadek auta. Následné opravování v servisu (které přichází po každé druhé zkoušce) je klasické, v několika kategoriích se ukazuje stav poškození a v dost benevolentním časovém úseku je nutné je opravit. Využívání servisní zóny až po několika rychlostních zkouškách se začalo používat až v posledních letech. V tehdejších dobách bylo obvyklé, že se auta směla opravovat kdekoliv a kdykoliv (kromě uzavřeného parkoviště apod.). Dokonce se servisní auta mohla nacházet i uprostřed rychlostních zkoušek. Co se týče grafiky, tak jediné zaškobrtnutí je časté používání oslnění řidiče slunečním svitem. Na slabších počítačích se v době prvního záblesku trhne obraz, větším problémem je četnost tohoto jevu i v době, kdy to do reálie zrovna moc nezapadá (třeba za hustého deště, když je celá obloha pod mrakem).
Zvuková kulisa je také slušná. Techno hudba v intru i během menu je celkem stereotypní a brzo omrzí. Motory aut mají realistický zvuk, ani komentář není špatný. Navíc se v České republice bude tato hra prodávat s kompletním českým dabingem. Výrazy zde použité svým slangem odpovídají spíše minulosti než současnosti, ale proč ne? Spolujezdec navíc vtipně
komentuje výkon jezdce.
Co se týče chyb (či spíše chybek), i zde se najdou. Jednou z nich jsou divoká zvířata. Jistě, i v současnosti se na závodech stane, že závodník potká srnu či zajíce. Ale aby uprostřed zatáčky, když uvidí přebíhat srnu, začal spolujezdec křičet, že přebíhá zvíře a přitom nechal jezdce napospas, ať si jede kam chce, to se při závodech nikdy nestávalo. Naštěstí jde tento úkaz (mimochodem – zvíře trefit nelze) jednoduše vypnout v menu.
Další drobnou chybičkou je zdlouhavé nahrávání dat před startem každé rychlostní zkoušky. Autoři si toho byli evidentně vědomi, a tak vložili do hry drobnou vychytávku. Po načtení se auto postaví normálně na startovní čáru, ale odpočítávání začne až po zmáčknutí klávesy ENTER. Takže se nestane, že by jezdec po dlouhých desítkách vteřin při návratu zpět k počítači zaspal start.
A jsme u konce. První hra finského týmu dopadla velmi dobře a bude patřit, hlavně díky jízdním vlastnostem aut, ke králům svého žánru. Přesto však retro styl nemusí každému sedět a zábava se hrou, převážně vzhledem k ne nejkvalitnějšímu designu rychlostních zkoušek, není úplně nejlepší. Škoda, že autoři ukončili historický vývoj těsně před nástupem vozů skupiny B. Možná se jich dočkáme v dalším díle…
| Rally Trophy | ||||||||||
| ||||||||||
| ||||||||||
| ||||||||||
|
