Pokud by nějaký nešťastník byl někdy pověřen úkolem vytvořit žánrový přehled všech dosud vydaných počítačových akcí, neležela by před ním zrovna lehká práce. Vždyť samotná definice akce z hlediska herního je sama o sobě problematická. Lze ji chápat jako hru, ve které je střílení z čehokoli a čímkoli alfou i omegou, nezřídkakdy i betou celého snažení? Nebo jako napínavou záležitost držící hladinu hráčova adrenalinu v závratných výšinách, byť za cenu zahálejících hlavní? Snad i proto se v období mísení žánrů začaly stále více objevovat hybridní výrazy typu akční adventura nebo akční strategie. Na podzim roku 1998 však do vířících vod s řádným žblunknutím spadlo zejména slůvko taktika. První díl Rainbow Six si sice odnesl mnoho modřin od publika, pro které hláškami „Killing spree“ nebo „Multikill“ začíná a končí jejich fragerský svět, avšak přemýšlivější typy byly odměněni neotřelou infiltrační akcí a zejména dosud neviděnou možností plánování ještě před započetím samotné mise. O několik měsíců později z kmene vyrašil výhonek v podobě datadisku Eagle Watch a přesně rok po vydání prvního dílu vyrostl vedle statný semenáček nazvaný Rogue Spear, který se však od svého předchůdce lišil téměř jen novými devatenácti úrovněmi. Nyní nastal nejvyšší čas, aby se po delší dlouhé odmlce a zejména porážce skvělým SWATem 3 král opět vrátil a vybojoval zpět své místo na trůnu. Byla však trestná výprava úspěšná?
První věcí, která vás potká pokud hru spustíte, je úvodní animace. V její první části budete svědky snad až přehnané glorifikace jednotky Rainbow, která se jako černí andělé spouští po lanech z výšin, aby v zápětí obohatily tělesné schrány teroristů o důležitý stopový prvek, železo (byť v mnohonásobně vyšší doporučené denní dávce). S teroristy si ostatně autoři i v několika málo dalších zpestřujících filmečcích zahrávají podobně jako například Peter Jackson se skřety ve filmovém zpracování Tolkienova Pána prstenů, a to tak, že jediný dobrý terorista je mrtvý terorista. Nepřátelé obecně tvoří pouhou anonymní sklizeň (ale pekelně nebezpečnou sklizeň :o) pro žací stroj vašich černooděnců a až přibližně v polovině hry nabírá na obrysech několik konkrétních jmen, ke kterým však nemáte dostatek času vytvořit si dostatečný vztah, neřkuli odpor. Příběh zde skutečně představuje pouze pojící prvek mezi jednotlivými misemi, avšak není to nic, s čím by se nedalo vypořádat. Rainbow Six totiž příběhovou akcí rozhodně není, i když k ní měl druhý díl již hodně blízko. 
Kořeny zápletky sahají až do válečných let kolem roku 1942 a omotávají se o, z počátku záhadné, nacistické dokumenty, jejichž blízkosti se v nedaleké budoucnosti začíná vyskytovat podezřele vysoký počet mužů ověnčených legendární hromovou holí AK-47. Příběh je líčen pomocí čtených komentářů před každou misí, které vám zprostředkovávají tři hlavní informátoři. Pro zajímavost si vždy můžete přečíst aktuální světové zprávy, ve kterých se dozvíte, jak ohodnotily vaši předešlou práci světová média.
Výčet misí tentokráte zahrnuje pouhých patnáct úrovní pro hru jednoho hráče a šest multiplayerových map. To by však nebylo nic hrozného, kdyby byla kvantita vyvážena kvalitou. V tomto ohledu je Raven Shield spíše zklamáním. Cílem většiny misí je totiž výhradně zachránění několika rukojmích a nekompromisní likvidace všeho živého. Na opatrné plížení se za nepřáteli a sledování jejich chování si můžete rovnou nechat zajít chuť, neboť tak či tak musíte nakonec jejich hlavou prohnat olověnou kuli. Je sice pravdou, že v jistých fázích musíte například deaktivovat nebezpečnou nálož, tento akt ale zaujímá pouze několik málo vteřin během nezbytného pročesávání úrovně, kterou tak jako tak projdete celou, neboť sekundárním úkolem je opět eliminace všeho živého. To však neznamená, že by stavba úrovní nebyla zajímavá a promyšlená. Na počátku se podíváte do zdánlivě nevábného malého horského střediska ve Švýcarsku, kde si teroristé mezi ukusováním pověstné čokolády krátí čas ostražitým číháním na rohu každé z mnoha dřevěných chatek. 
Třetí mise už je zajímavější, tvoří ji dálniční tunel, kde havarovaná auta tvoří neproniknutelné barikády, avšak s přibývajícími zářezy na pažbě zavítáte na prosluněná ostrovní sídla drogových magnátů nebo do továrny na zpracování masa (je zajímavé, že vykuchaní vepři zavěšení na hácích se hojně vyskytují i v další hře od Ubi Softu, Splinter Cell :o).
Nyní přicházíme k bodu nejoriginálnějšímu a také nejočekávanějšímu, k fázi plánování. Jelikož bylo plánování v předchozích dílech mnoha hráči zatracováno pro jeho časovou náročnost a složitost, slibovali autoři mnohá zjednodušení a zefektivnění práce. A výsledek? Opravdu můžete během několika sekund „naklikat“ sérii waypointů, avšak životnost týmu v takové změti čar se počítá na sekundy. Vytvoření důkladného plánu si vyžádá minimálně dvacet minut čistého času a jeho vyladění ještě jednou tolik. Po bližším prozkoumání skutečně nenarazíme na nic, s čím bychom se již nesetkali v předchozích dílech. Klasické zadávání kódu alpha, bravo a charlie, v jejichž pořadí budou na váš rozkaz týmy provádět své akce doplňuje sada příkazů, jakými jsou proražení dveří trhavinou nebo vhození oslepujícího granátu. Navíc můžete mezi každými dvěma waypointy definovat způsob pohybu jednotky od „čistícího“ běhu po neslyšné plížení se s postihem na pohotovost k protiútoku. Poněkud zpátečnických změn doznala samotná plánovací mapa, kterou vidíte pouze z půdorysu a rozeznat zeď od průchodu je z počátku docela obtížné. Zanedlouho vám pohled sice přejde do krve, avšak i tak se někdy nevyhnete postupu pokus-omyl. Naštěstí je v levém horním rohu přítomno okénko s 3D zobrazením pohledu, jaký má k dispozici jednotka z aktuálního waypointu.
Bohužel, jeden z hlavních nedostatků původní hry přetrval. V průběhu misí totiž nemůžete plán dále upravovat, což je v ostrém rozporu s faktem, že se teroristé téměř nikdy nenacházejí v místech, na kterých jsou prezentováni rudým křížkem na strategické mapě. To znamená mnohdy nekonečné opakování mise, jelikož vychytat všechny mouchy plánu si vyžádá znalost veškerého pohybu nepřátel. To je veliká škoda, neboť nemalý počet hráčů v zoufalství (zejména na vyšší obtížnost) sáhne po plánu předem připraveném, který ale i tak neposkytuje to nejlepší, co by pro danou misi mohl lidský mozek vyplodit. K narůstající frustraci přispívá i nemožnost uložit hru v průběhu mise, a tak po ztrátě více než jednoho vojáka se vyplatí danou misi opět restartovat. Každý ze členů týmu je totiž obdařen několika statistikami, čítajícími, přesnost, rychlost nebo práci s výbušninami, které se s postupem času vylepšují. Navíc se po vyčerpání světové „zásoby“ zpřístupňují pouze záložníci, kteří se s opravdovými profesionály nemohou měřit ani v nejmenším.
Samotné složení týmu závisí pouze na vás. K dispozici jsou tři týmy, každý maximálně čtyřčlenný, avšak nejvíce do osmi lidí celkem na misi. Vybavení vojáků není co vytknout, na výběr je nepřeberné množství reálných zbraní, jejichž počet opět vzrostl, a ze kterých mi k srdci asi nejvíce přirostl Steier AUG a H&K MP5. Mezi doplňkovým vybavením nalezneme nutné oslepující granáty s efektním provedením, granáty klasické a kouřové, několik druhů výbušnin a zejména oblíbený detektor tepu srdce. Přehledná minimapka v levém dolním rohu zmizela, a tak se jeho použití omezuje na nasazení si speciálních brýlí, pomocí nichž vidíte rytmické vibrace přímo v hlavním výhledu, což je velice pozitivní jev, neboť již nejste oproti teroristům tolik zvýhodněni. Často tak nastává situace, kdy za dveřmi vidíte pulzující kružnici, načež se dlouhé minuty připravujete na zásah, abyste vzápětí do opatrně otevřených dveří vhodili granát a plnou rychlostí vystartovali vstříc nepříteli. Pak jen několik dalších minut sesbíráváte rozbité plexisklo z vaší helmy, neboť těsně za dveřmi se nacházela zeď, za níž byl detekovaný terorista, a vy jste si o ni právě rozbili ústa :o). S tímto v pozdějších misích souvisí i přítomný element strachu. Časem si svých vojáků začnete vážit a ztráta i jediného z nich vás v kontextu opakování dané mise může zatraceně mrzet. 
Každou novou místnost tak budete procházet s třesoucí se rukou a ukazováčkem na spoušti, připraveným na okamžitý zásah. Je ale nanejvýše důležité neztratit přehled, neboť v kritický moment můžete zasáhnout vlastního vojáka z jiného týmu, který zrovna opatrně otevíral vámi sledované dveře, tak jako se to stalo nejednou i mě. Zajímavý psychologický efekt má i obyčejný telefon řinčící uprostřed střílení nebo hukot televize při neslyšném plížení. Naštěstí je většina objektů ve hře interaktivních, takže přímý přenos můžete briskně ukončit zmáčknutím spouště, stejně jako lze odpálit sud plný hořlaviny.
Jak již bylo uvedeno na začátku, design misí má od vlažného začátku hry kvalitativně stoupající tendenci. Zásluhu na tom má zejména přehlednost pozdějších úrovní. Proti vám totiž stojí mnohonásobná přesila nepřátel, kteří mají jednu výhodu. Jsou poschovávaní za nejrůznějšími překážkami a dobře vědí, že jedinou cestou, kterou se můžete dostat dovnitř jsou dveře. Nejednou se na vás tak line palba zpoza několika beden, kterou podporuje terorista v křiklavě červené havajské košili zavěšená na řebříku, načež z místnosti opodál přiběhnou další posily. Problém je, že takovou situaci z plánovací mapy nemůžete téměř nikdy odhadnout. Použití malého 3D výhledu je krajně nepraktické a mnohdy jste při první návštěvě lokace překvapeni, že se nalézáte zcela nekryti na tenké železné plošince nad obrovskou halou, odkud na vás pálí několik zločinců, protože plošinka byla na taktické mapě prezentována jako úzká chodba. 
Protipólem takovýchto nepříjemností je několik málo vtipných scének s teroristou sledujícím závody F1 s nohama na stole, který si přímo říká o kulku vpálenou přes okenní tabulku přímo do hlavy (zatýkání překvapených padouchů bohužel možné není). Inteligence nepřátel je na poměrně dobré úrovni. Kryjí se za překážkami, když jsou v nevýhodě, snaží se utéct a v jistých momentech se i vzdají, ovšem jev je to velmi vzácný. Velmi mě potěšilo jejich rozmístění, které není striktně statické, ale v určitých místech se mění s každou novou hrou. Chování členů týmu doznalo také mnohých vylepšení, zejména je patrný inteligentní pathfinding, kdy nemusíte mít strach, že se někam zaběhnou. I tak se někdy stává, že se čtyrčlenný tým zasekne v úzkých dveřích a zmaří tak další postup mise. Pak nezbývá než přepnout se na nejbližšího vojáka a „odstrkat“ postavy ručně. Jako pěst na oko však někdy působí situace, kdy jednotka vtrhne do místnosti, vyčistí ji a až pak na místo vrhne oslepující granát.
Po dohrání kampaně máte možnost přehrání všech patnácti úrovní hned v několika módech. V Lone Wolf se ocitáte sám s úkolem dopravit se v pořádku na určité místo. Terrorist Hunt a Hostage Rescue pak mluví samy za sebe. Poměrně slibnou přidanou hodnotou se zdá být multiplayer, který jsem bohužel neměl možnost vyzkoušet. Nabízí módy Survival a Team Survival, který je obdobou klasického deathmatche, Bomb, kde je úkolem jednoho týmu deaktivovat nálož, v čemž je mu protivníkem tým druhý. K dalším možnostem patří Hostage. Ta spočívá v dopravení počítačem řízených rukojmých na bezpečné místo. Poslední proprietou zůstává Pilot, ve které lidský hráč představuje havarovaného pilota, kterého se jedni snaží eskortovat a druzí zabít.
Podobně jako Splinter Cell, i Raven Shield používá licencovaný Unreal Warfare engine. Oproti prvně jmenované hře je však patrná o něco vyšší hardwarová náročnost (která by však mohla být zapříčiněna novinářskou verzí hry) v protikladu s o něco méně výraznou grafikou, jejíž kvality se opět projevují až v pozdějších fázích hry. Za zmínku stojí propracovaný fyzikální model, který může leckterá dnešní hra jen závidět. Poprvé v životě jsem byl v počítačové hře svědkem situace, kdy zasažený terorista spadl blízko okraje ocelového ochozu, na čemž by nebylo nic zvláštního, kdyby mu pochvíli v posmrtné bezvládnosti nepřepadla jedna z rukou přes okraj a velmi pomalu a realisticky jej nestáhla z ochozu dolů. 
Maličkost, řeknete si a máte pravdu, v průběhu hry na podobnou situaci možná nenarazíte, ale potěší. Zvuková stránka hry je zpracovaná neméně kvalitně, nemohu posoudit, zda znějí zvuky zbraní reálně, ale rozhodně jsou věrohodné. Mísení pokřiku teroristů s hlášením vašich vojáků dotváří místy řídkou atmosféru a jdou ruku v ruce s povedenou hudbou. Ta nijak nepřebíjí samotnou akci, ale zejména v kritických momentech, jakým je například zabití člena týmu o sobě dá vědět a smutné melodie zavdají myšlenku, jak by byla smrt vojáka z masa a kostí zbytečná.
Pokud se o Splinter Cell mluvilo z hlediska ovládání jako o user friendly hře, v Raven Shield by bylo na místě toto označení povýšit nadruhou. Veškerá spolupráce s týmem se omezuje na několik klávesových zkratek a kliknutí myší. Potřebujete aby vám spolubojovník otevřel dveře? Podíváte se na ně z dálky a stisknete mezerník. Otevřete si je samy? Popojdete k nim o něco blíže a zmáčknete totéž. Tím samým způsobem posíláte vojáky na specifická místa nebo přikazujete rukojmím, aby šli ve vašich stopách. Navíc jsme v jednom měsíci opět svědky unikátního použití myši, které slouží k pomalému, respektive rychlému otevírání dveří. 
Rozklepaná ruka rovněž s nadšením přivítá možnost zapnutí automatického míření hned v několika stupních, ovšem ten nejcitlivější ze hry tvoří pouhou střílečku, i když trefit vzdáleného teroristu dříve než on vás přes obrovskou tovární halu bez pomoci také rozhodně není jednoduchý úkol.
Pokud jste si z předchozích odstavců sami neudělali obrázek o tom, jaká hra je, snad vám poslouží následující řádky. I přes zarážející podobnost s dvěma předchozími díly a téměř nulovými vylepšeními je pro příznivce žánru Raven Shield jasnou volbou. Od vydání SWAT 3 již uplynul nějaký ten pátek a dodnes nemohla doba nabídnout žánrově podobnou alternativu v moderním zpracování. Na druhou stranu pokud ve vás série Rainbow Six z jakéhokoli důvodu vzbudila odpor, jste na špatné adrese, tato hra není pro vás. Třetí kategorii tvoří ti, kteří dosud nejsou poskvrněni ani jednou z podobných taktických záležitostí. Pro ty platí dobře míněná rada mít trpělivost. Navyknout herním principům zabere čas, stejně jako naučení se dokonale využívat plánování. Jedno je ale jasné, výsledek je sice uspokojivý, ale na veškerá očekávání mohl být lepší. Přítomnost propracovanějšího příběhu, vyladění plánovací fáze a několika dalších aspektů by Raven Shield jistě vyneslo nad hranici výborných osmdesátkových her. Takhle je to jen dobrý nadprůměr. Dobrou zprávou na závěr je, že hra by měla být plně lokalizována, takže se i méně jazykově etablovaní mají na co těšit.
Minirecenze české verze hry
S vrcholícím létem nám český herní distributor Playman přichystal překvapení v podobě kompletní lokalizace této neotřelé akce. Jelikož se počeštění týká, vyjma klasického manuálu, pouze titulků a veškerých textů ve hře, neměli překladatelé mnoho práce a mohli soustředit své síly na kvalitu překladu. A ta je skutečně znát. Autoři se poměrně šikovně vyhnuli krkolomným překladům zejména v popisu početných zbraní, a na některých místech raději ponechali původní termín, což je jen dobře. Vyskytují se zde sice drobné chybky typu „zpětný zášleh“, což měl být zřejmě „zpětný ráz“, ovšem slušně otitulkované intro s brífinky veškeré nedostatky vynahrazují. Doprovodným textům, ikonám a ovládacímu rozhraní není co vytknout. Patrioty navíc potěší přechylování ženských jmen přidáváním obligátního –ová na konci. Jediná výtka se týká technické stránky hry, kdy česká verze padala na stejné konfiguraci mnohem více než původní anglická, což však může být jen individuální problém. S lokalizovanou verzí také nespolupracují anglické patche, musíme si tedy počkat na jejich české ekvivalenty. Kromě překladu nápovědy k výkonnému editoru už k radosti chybí jen česky namluvené hlášky a pokřiky členů týmu, kdy bychom měli ten pravý pocit, že hrajeme za naši URNU :o).
| ||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| ||||||||||||||||||||||||||||||||||||
