Jekot sirény oznámil večerku. Proč sakra zrovna jekot sirény? Po těch měsících tady si už stejně každý dokázal nařídit své vlastní vnitřní hodiny tak, aby věděl, kdy je čas jít spát. Kdo si je nařídit nedokázal nebo se nechtěl tomuto nařízení podřídit, ten měl co dělat se strážemi a následně samotkou. Jenže ne všichni byli ochotni to snášet den co den a nic nepodniknout. Kapitán Stone se rozhodl. Nezůstane tady ani o minutu déle, než to je nutné. Uteče a vrátí se na frontovou linii.
Cestujeme inkognito
Názory na hru Prisoner of War od společnosti Wide Games se různí. Hráči se shodují prakticky jen na tom, že její náplní je utíkat z různých vojenských zajateckých táborů, že se odehrává za druhé světové války a že jejím hlavním hrdinou je kapitán Stone. To je vše. Kvalita herního systému, vizuálního zpracování, obtížnost, zábavnost a podobně, to je námětem mnohých hádek mezi dvěma znesvářenými tábory.
stříhnutá sem tam kapku logickou příchutí a to vše oblečené do 3D šatstva. Akci zde ale nehledejte. Jakmile se na hru podíváte v tomto světle, zjistíte, že je důvod pro poměrně vysoké hodnocení namísto zastrčení do šuplíku s nápisem „Průměr“, jež by titul nevyhnutelně potkalo v případě oficiálně ražené „akčněadventurnosti“.
Jako hodinky
Takže utíkáme ze zajetí, to jsme si již vyjasnili. Ale jak to vlastně celé probíhá? Kapitán Stone se musí vyhýbat nacistickým hlídačům a plnit různé úkoly, které jej ve svém výsledku nakonec dostanou na druhou stranu ostnatého drátu. Je to jednoduché, řekne se. Stačí se nenápadně plížit, s pomocí radaru vysledovat, po jakých trasách se vojáci pohybují, a je to. Nebo snad ne? Ne. Oni totiž hlídači – spral je čert – se někdy ne a ne ohlédnout nebo odejít a vám tak uvolnit cestu. Naštěstí není kapitán Stone žádný nýmand. Dokáže šplhat po zdech a plotech, házením kamenů odlákávat pozornost hlídajících vojáků, přitisknout se ke zdi, bušit do kamenů, schovat se pod zaparkované auto a podobně. Když jde na noční výpravu, zamaže si tvář krémem na boty a nasadí si černé brýle, když potřebuje někam proniknout přes den, navleče se do ukořistěné nacistické uniformy. Tak to už je naprostá pohodička, ne?
Zase ne. Nejste totiž na žádném skautském, pionýrském nebo jakémkoliv táboře, ale v zajateckém lágru. Rozdíl je v tom, že vás sice nikdo nenutí zapalovat ohýnky, vázat uzly a plnit bobříky, ale zato musíte dodržovat jistá pravidla. Večerka a budíček jsou jen na vrcholu celého ledovce. Dále zde máme pravidelné jídlo, cvičení, ranní a večerní přepočítávání vězňů a podobně. Jakmile vás někdo nachytá tam, kde zrovna nemáte co dělat – například kolem kuchyně v době, kdy máte být na ubikacích – se zlou se potážete. V lepším případě skončíte jen pár dní na samotce, v horším případě si vysloužíte nežádoucí pozornost v podobě několika průstřelů a následného zotavení na marodce. Zemřít nemůžete, ale čas běží, čas běží...
Za peníze všechno
V celém táboře pochopitelně nejste sami. Máte zde další spoluvězně, kteří vám jsou ochotni ve vašem smělém plánu pomoci. Někteří vám dají potřebné pomůcky, jiní dočasně odlákají pozornost strážných, další vám poskytnou cennou informaci. Zadarmo ale ani kuře nehrabe, natož váleční zajatci. Jejich služby si tedy musíte většinou kupovat. A co s dolary, když nejbližší obchod, ve kterém by je přijali, je za oceánem? Místo nich tak musíte shánět nedostatkové exkluzivní zboží – koňak, cigarety, víno, čokoládu a podobně.
K „vězeňské měně“ se můžete dostat dvojím způsobem. Buď ji najdete ve vojenských ubikacích či nějakém podobně zastrčeném místě, nebo ji vyhrajete nad svými kolegy. K dispozici je několik různých miniher, přičemž nejlepší z nich je nejspíš srážení plechovek kameny. Zde máte jak omezený čas, tak i munici, takže to chce trochu cviku. Ale vyplatí se to – ne nadarmo se říká, že peníze otevírají každé dveře.
Herní systém je tak poměrně komplexní a robustní – rozhovory, plížení, peníze, převleky a podobně. A teď si vezměte, že musíte provést vždy správnou věc ve správný čas na správném místě. Právě tohle dělá z Prisoner of War spíš logickou hru než akční adventuru. Popovídat si tady, uplatit tohohle, proklouznout na vedlejší dvůr, zabušit na zeď, odlákat sem, proklouznout dovnitř, sebrat uniformu a podél zdi se vrátit do ubikací... Ufff, a rychle uložit.
Do pětice všeho dobrého...?
Zpočátku může Prisoner of War vypadat až dětinsky jednoduše. Strážní si s ničím nedělají moc starostí, je jich jen pár a spíš než nějaká bezdůvodná buzerace vězňů je zajímá vlastní pohodlí. Utéci z prvního tábora tedy není nic obtížného. Jenže kapitán Stone má smůlu jako trám a navštíví jich celkem pět. A jak asi tušíte, čím jste ve hře dál, tím je vše horší. Víc vojáků, menší 
svoboda pohybu, tužší denní režim. V posledním levelu vás bude stát hodně námahy a peněz splnit alespoň některý z úkolů.
Už bylo řečeno, že v této hře nemůžete zemřít, ale to není žádný důvod pro lehkomyslnost. Když totiž dokážete utéci z basy s impozantní rychlostí a bez žádného spuštění poplachu, dostanete jako bonus možnost nastavit si některý ze zdejších „secrets“ – například takové zásadní věci, jako je pozornost strážných. Čím lepší tedy budete, tím víc si hru užijete. Je moc lehká? Moc těžká? Tak si ji upravte dle vlastního gusta.
Ať slouží!
Prisoner of War není špatný ani po technické stránce. Poměrně hodně si tvůrci vyhráli s umělou inteligencí vojáků (nebo spíš s jednotlivými skripty; rozdíl je v tom, že zatímco na konkrétní situace strážní reagují výtečně, už je třeba nenapadne hledat vás pod automobilem nebo ve skříni). Jakmile vás uvidí v místě, kde nemáte v danou chvíli co pohledávat, spustí poplach a zkusí vás chytit. To ale neznamená, že když se pohybujete ve vyhrazeném prostoru, je všechno v pořádku. Kdepak. Zkuste si vzít do ruky třeba páčidlo nebo německou uniformu a projděte se po shromaždišti... To bude mazec...
Použitý engine je poměrně hbitý a ačkoliv není zrovna špičkový, pro potřeby hry plně dostačuje. Lokace jsou díky němu vcelku rozlehlé a hlavně plné detailů. Strohé ubikace ostře kontrastují s přepychově zařízenou důstojnickou jídelnou, baterky v mírném oparu vykreslují kužele světla, kouř z komínu stoupá k nebi. Samostatnou kapitolou pak jsou animace postav. Když projdete 
kolem strážného a shodou okolností proti vám nic nemá, sleduje vás podezíravým pohledem ve stylu „já vím, že máš něco za lubem – jen to zkus a já ti to osladím“. Ostatní vězni se procházejí kolem, usedají k jídlu, povídají si spolu, kýchají, prostě nádhera.
Jen to trapné faux pas
Většina her, která vychází zároveň pro PC i herní konzole, nedopadne dobře. U Prisoner of War to neplatí. Na technickém zpracování to není nijak vidět a netrpí dokonce ani ovládání. Naopak by se dalo říct, že mu konzolový původ prospěl. Po celou dobu si totiž vystačíte jen s myší, směrovými šipkami a dvěma tlačítky, přičemž na obrazovce pokaždé jasně vidíte, co kterým v danou chvíli provedete.
Jediné, za co by se tedy měla hra přímo stydět, jsou její vlastní tvůrci, kteří ji označili za akční adventuru. Doufejme, že ve Wide Games nenaváží spolupráci s Black Isle Studios a nepustí se do akčního RPG Baldur’s Gate 3...
| Prisoner of War | ||||||||||
| ||||||||||
| ||||||||||
| ||||||||||
|
