Prince of Persia pohřbívá celou písečnou armádu. Ničím ale nepřekvapí

Další díl oblíbené skákačky a šermovačky s orientálními motivy je tu. Takže honem šavli do ruky a ať to sviští.

Prince of Persia: The Forgotten Sands | foto: pro iDNES.cz

Nejnovější díl Prince je povědomější, než bychom si přáli. Pořád je to ale povedený produkt, zvlášť v rámci her pro nejširší publikum.

První pocity po spuštění hry jsou víc než pozitivní. Intro je vizuálně i dramaturgicky vynikající. Hrdina sám vypadá dostatečně robustní pro úkol, který ho čeká, i přiměřeně romantickému statutu prince. Tedy alespoň, jak si prince představují mladší ročníky, neboť my dospělejší známe i velmi obstarožní nositele tohoto titulu.

Tvůrcům se povedlo stvořit něco, co vypadá až zatraceně důvěrně známé

Návrat k osvědčenému potvrzuje i dějové zasazení novinky: mezi díly Sands of Time a Warrior Within.

Hrdina se ocitá v paláci svého bratra Malika v době, kdy je bratr napaden nepřátelskou armádou. V krizi se Malik uchyluje k magické výpomoci a stylem "v nouzi rozbij sklo" oživuje mysteriózní, v písku pohřbenou armádu. V domnění, že ta je pro podobné případy určena. Což je bohužel osudný omyl, neboť písek měl právě zůstat těmto individuím hrobem.

Zkáza může být zastavena pouze spojením magického medailonu. Ale žádný z bratrů, kteří jsou destrukcí paláce rozděleni, není ochoten hodit tomu druhému svou půlku.

Musíme se tedy fyzicky dostat k Malikovi. V tom nám bude bránit jak záplava písečných hrdlořezů, tak neméně vydatná porce nejrůznějších pastí a mechanismů. Ty se, byť zkonstruovány na obranu paláce, ve výsledku obracejí proti nám.

A shodou okolností se něco takového dá říci o celé hře. Ve snaze učinit ji co nejpodobnější legendárnímu dílu Sands of Time a navázat tak na jeho úspěch, se tvůrcům povedlo stvořit něco, co vypadá až zatraceně důvěrně známé. Někomu to bude nejspíš vyhovovat, ale jiným už méně. A ke všemu tam, kde nacházíme odlišnosti, nejsou podle nás vždy ku prospěchu.

Tak například bojová stránka. Autoři vypustili dvoufázovost likvidace protivníků, takže jednou poražené netřeba ještě magicky dorážet. Ze zdolaných soupeřů se pak do nás automaticky přemístí barevně rozlišené občerstvení. Jedna "esence" vylepší zdraví, jiná dodá zkušenosti. Další naplní energetické sloty využitelné jak pro vracení času, tak pro speciální schopnosti.

Ano, opět lze prostým stiskem tlačítka převíjet čas zpět, což vítaně šetří čas reálný i nervy hráče. Na druhou stranu jsou body, v nichž se hra sama ukládá, velmi četné. Takže i když už nemáte čím platit, brzy se k danému místu vrátíte i bez toho. Navíc si úmrtím doplníte nikoli nepodstatné množství zdraví i energie, což otevírá prostor pro nechvalně známého hubitele atmosféry: taktickou sebevraždu.

Příjemnou součástí hry je postupný vývoj postav

Ale zpět k soubojům. Škála způsobů, jak soupeřům "udělat nějaké zlo", je poměrně široká. Nejslabší mají padáka po několika švihnutích šavle, jiné musíte nejprve nakopnout, aby se přestali schovávat za štít. Protivníky lze shazovat do hlubin, stejně jako srážet na zubaté nástrahy a jiná zdraví neprospěšná místa. Párkrát se zjeví boss s dlouhou čarou zdraví, u něhož je vhodné vypozorovat jeho bojové zvyky.

Jenomže. Bez nutnosti soupeře speciálním způsobem dobíjet, která ze Sands of Time činila příjemně adrenalinovou záležitost, je nejnovější kousek nemile snadný. Postupně se to trochu vylepší množstvím oponentů, kterých vás může obklopit na pět desítek. Ale s možností skákat jim po hlavách, notabene doplňovat si zdraví jejich prostým sekáním, to zkrátka není ono.

Než se ostřílený hráč dostane do míst, jež ho trochu zbrzdí v rozletu, může se snadno přistihnout při zívání. Pokud ale vytrvá, časem ho to pravděpodobně opět chytne. Ať už jsou souboje, jaké chtějí, tradiční hledání postupu fantastickou romantickou architekturou neztratilo nic ze svého kouzla. Párkrát se nám dokonce se všemi zkušenostmi podařilo tvrdě uvíznout. A následně prožít onen slastný okamžik prozření, kvůli němuž máme Prince rádi.

Co se týče grafického kabátku, zde se s výjimkou famózního intra zjevně poněkud šetřilo. Výsledek opravdu neohromí. Ba co hůř, za svou předlohou zřetelně zaostává i co se magicko-pohádkové atmosféry týče.

Na druhou stranu robustnější grafika dodává věcem i hlavním postavám přesvědčivou tíži a pro titul, který se nesnaží o přímý souboj s herní špičkou, odvádí poctivou a funkční práci. Větší námitku máme jen vůči místy opravdu nedobrému rozhledu, vedoucímu až k nepopulárním "průzkumným pádům".

Hádanka Pekelná brána

Snad nejvíc z celé hry nám dal zabrat prostinký hlavolam s otevíráním mechanismu brány pomocí tří pák, z nichž dvě připravují cestu pro ozubené kolo a třetí hýbe samotným kolem.

Pochopitelně jsme zatuhli jen proto, že jsme dobře nepochopili princip hádanky. Každopádně jsme se po letech dostali až do stavu, kdy jsme váhali, zda si vystříhat model mechanismu z papíru, nebo ho řešit pomocí soustavy rovnic o několika neznámých! A nakonec jsme se potupně uchýlili na youtube, kde sice k dnešnímu datu kompletní řešení hádanky není, ale alespoň jsme získali odpověď na kardinální otázku: zda stranou stojící třetí páka, obsluhující ozubené kolo, slouží jen k závěrečné cestě kola hotovou drahou nebo ne.

A u toho také svou malou nápovědu končíme, pouze ještě dodáme, že jde opravdu o triviální úkol, jehož zdárné vyřešení zabere tak minutu. Tím spíše smekáme před tvůrci, kteří nás dostali tak jednoduchým a férovým způsobem.

Naopak velmi příjemnou součástí hry je postupný vývoj postavy. Poměrně bohatá nabídka vylepšení sahá od prostého posílení zdraví či síly útoků až ke speciálním vychytávkám, jejichž použití konzumuje energii. A i když si prakticky nelze postavu pokazit, hráč zvažuje, kam investovat, což potěší.

Další speciální schopnosti pak získáváte ve snové dimenzi od ženského džina jménem Razia. S pomocí těchto specialit, jež opět konzumují energii, pak můžete například přeskočit fyzicky ještě nemožnější vzdálenosti než obvykle. Nebo nechat ztuhnout vodu, takže pak po jejím proudu šplháte jako po sloupu. Či se na vodě, tryskající ze zdi, houpete jako na hrazdě.

Dohromady nový Princ sice nijak zvlášť nepřekvapí, ba svou přílišnou podobností se starými díly a jednoduchými souboji zprvu vyvolá i pochybnosti, ale nakonec přece jen opět přesvědčí starou dobrou hratelností. Slovy klasika: Jen více takových Perských!