„Nechť zvednou ruku ti, jimž něco říká jméno Lara Croft.“ Zvedne se les
nebo spíše tropická džungle končetin silných i vychrtlých, bílých i tmavých. „A nyní ti, kteří znají Postala
Dude.“ Džungle se náhle změní ve step, sem tam proříznutou jedním či dvěma zkrvavenými pahýly, z nichž několik
třímá něco lesklého s kohoutkem, z čeho ale voda rozhodně nepoteče. Ačkoliv Postal, jak se hrdina stejnojmenné hry jmenuje, není
žádnou virtuální celebritou, své místo v některém z žebříčků popularity by si bezesporu zasloužil. Ovšem ne jako Lara
v řebříčku slávy po boku Billa Gatese nebo Johna Carmacka, nýbrž v seznamu nejhledanějších zločinců někde v místech
mezi Husajnem a Bin Ládinem. K umístění by mu jistě dopomohla zvrhle brutální akce, již nám minulý rok nabídli
úchylní autoři z Running With Scissors, kteří se nyní snaží datadiskem Share the Pain obohatit moře krve ještě
o pár čerstvých kapek (a své peněženky o pěknou spršku dolarů).
Share the Pain je tedy stand alone rozšířením, které nevyžaduje původní hru. To je ale zároveň jeho
největší slabinou, poněvadž ti, kteří již původní hru vlastní, budou v případě zájmu nuceni platit znovu za část,
která se jim už nějaký ten měsíc spokojeně válí v polici. Stojí ale Share the Pain za to? Přibližme si nejprve
ty nejmarkantnější změny ve hře jednoho hráče. … Pochopili jste? Nic. Singleplayerovou část znovu tvoří vyobrazení 
pěti Postalových všedních dnů, během kterých je nucen řešit řadu existenčních
problémů typu koupení lahve pravého, nefalšovaného a zdravého mléka, vyčištění místní kaple od muslimské invaze nebo
svlažení hrobu Postalova otce pravým, nefalšovaným a zdravým produktem vlastní látkové výměny. Jistě, jsou zde dvě
nové, středně rozlehlé lokace, Tora Bora a Underhub, které poměrně dobře zapadají do původního celku, ovšem koncept
pracovního týdne si přímo říkal o zpracování Postalova víkendu. Ten se bohužel nekoná a tak veškeré naděje padají k
nejmarkantnějšímu rozšíření, multiplayeru.
Autorům se do hry podařilo poměrně dobře zakomponovat hru ve více lidech prostřednictvím rovnou čtyř módů, jež
tvoří Deathmatch, týmový Deathmatch, Snatch a Grab. První dva jmenované archetypy jistě netřeba představovat, dodejme
jen, že v týmové hře jsou strany vtipně rozděleny do několika charakteristických skupin. V kůži křesťanských kněží na
jedné straně si tak zabojujeme proti špinavě bílým turbanům muslimů na straně druhé a i takový černooděnci v
latexových oblečcích dostanou prostor k realizaci. Snatch je naproti tomu klasickou parafrází Capture the Flag, ve
které byly vlajky 
transformovány v mnohem přitažlivější ženštiny a za daleko přiléhavější název
by se tedy dalo považovat označení Capture the Babe. Posledním a nejinvenčnějším módem je Grab, jenž je založen na
systému desíti pytlíků roztroušených po mapě. Postavě, která se zmocní kteréhokoliv pytle, se automaticky zvýší
veškeré statistiky, což ze hry dělá z jistého úhlu pohledu jednostrannou vyvražďovačku. Vtip je v tom, že po smrti
takto nadopovaného jedince se pytle automaticky vracejí na svá původní místa, takže lov může začít nanovo.
Co se týče map, je jich k dispozici 11 pro klasický a týmový Deathmatch, 3 jsou pak připraveny pro zbylé módy.
Jejich design odpovídá až na výjimky mírně přepracovaným úrovním z původní hry a popravdě nedokáže překvapit ničím
neobvyklým. Ani samotná hratelnost multiplayeru v mnohém neoslní, nicméně díky podpoře GameSpy Arcade
případný zájemce téměř vždy nalezne několik zahraničních serverů. Jejich počet se ovšem pohybuje v řádu pouhých
desítek, přičemž rychlé připojení je samozřejmostí, poněvadž citlivější hra na rychlost odezvy by se hledala jen
stěží. Základním nedostatkem multiplayeru jsou především zbraně, se kterými se v hlavním příběhu
daly na vesměs hořlavých NPC provádět vpravdě nevídané kousky, zde se ale
projevuje jejich chabé zpracování a nerealistický účinek. Samozřejmě, na LAN párty mohou jatka kamarádů nasoukaných v
latexovém negližé uprostřed krvavého masokombinátu představovat neskonalou zábavu (zvláště v kombinaci s vhodným
pitným režimem :o), ovšem od regulérních online klání jsou zde jiné tituly.
Kromě přídavku ve formě multiplayeru s sebou Share the Pain přináší několik kosmetických změn, ze kterých vyzdvihněme zejména mnohem kratší nahrávací časy jednotlivých lokací. Realitou neukojené militaristy také potěší nová zbraň masového ničení (jak skutečně zní celý její název), nejedná se ovšem o orbitální kanón či snad stánek s hot dogy, nýbrž jen o vychytanější verzi raketometu. Share the Pain tak vyjma přehledného editoru do hry jednoho hráče bohužel nepřináší nic, co by se nedalo odbýt nevelkým patchem a stejně tak multiplayerová podpora zdaleka nedosahuje kvalit hodných vydání samostatného titulu. Jak jsme již naznačili, zvažovat koupi má cenu pouze pro Postalem dosud nedotčené, jelikož se stále jedná o svým způsobem přelomovou hru, která by neměla chybět ve sbírce žádného zapáleného milovníka neobvyklých akcí.
| ||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| ||||||||||||||||||||||||||||||||||||
