Porcování soupeřů počtvrté – recenze Soul Calibur IV

Hromotluk se stokilovým kladivem proti holčičce s obrovským klackem? Zbraně rozdíly srovnávají.

Soul Calibur IV

Jedna lidová moudrost praví, že největší legrace je vždy, když někdo jiný upadne. V docela těsném závěsu se pak ale drží okamžiky, kdy někdo dostane na budku, což je jistě i důvodem všeobecné obliby bojovek, herního žánru, kdy se proti sobě postaví dvě postavičky, a dávají si do ciferníků tak dlouho, dokud jedna z nich definitivně nepadne k zemi. A pokud je to všechno navíc ještě opepřeno chladnými zbraněmi s lesklými čepelemi ostřejšími než fungl nové žiletky, tak jako tomu je právě v sérii Soul Calibur, stoupá atraktivita ještě podstatně výše.

Přestože v bitkařsky civilizovaném světě (zejména v Japonsku) existuje téměř nepřeberná řada bojovek a jejich sérií, u nás v Evropě bereme na vědomí víceméně pouze čtyři značky, k nimž tak nějak shovívavě připočítáváme ještě dvě – Mortal Kombat, protože je krvavý, a Street Fighter, protože máme jakýsi dojem, že bychom o něm měli vědět, protože prý byl kdysi slavný. Soul Calibur ale i v našich krajích již tradičně náleží do té první skupiny a mnohými je dokonce považován za nejlepší ze všech bojovek. V minulosti si tyto hry vedly vždy výtečně, a tak to na novém a silnějším hardwaru zkrátka nemůže dopadnout špatně.

Najde se slušná řádka nových jmen, mezi nimiž jednoznačně nejvíce vyčnívá Darth Vader.

A skutečně, Soul Calibur IV se plně drží pověsti, kterou vybudovaly předchozí díly a představuje vskutku vynikající bojovku, která jistě potěší všechny příznivce tohoto žánru. Disponuje známou hratelností i ovládacím schématem, takže pokud jste u předchozího dílu strávili pár desítek či stovek hodin, budete zde ihned jako doma.

I když možná ne tak úplně, protože jsme zaznamenali pár drobnějších změn, co se týče technik, které jsme si pamatovali z minulosti, ale není to nic zásadního, s čím by se člověk nedokázal po chvíli a po kouknutí do seznamu úderů vypořádat. Člověk se ovšem v tuto chvíli neubrání oddechnutí, ale i trochu škodolibému úšklebku nad tím, jak Namco u čtvrtého Tekkena kompletně předělalo bojový styl Jina Kazamy. Nic takového zde ovšem naštěstí nehrozí.

Na druhou stranu je ale potřeba zmínit, že vstup do hry není zase až tak úplně jednoduchý. Osobně jsem měl totiž pocit, že celkově je boj tentokrát jakoby o poznání těžkopádnější. Zatímco v předchozích dílech měl dobrý pocit ze svého bojového projevu již po hodině či dvou hraní i naprostý nováček, nyní to chce přeci jen trochu tréninku. Pokud tedy chcete vytvářet pohledné kombinace (stranou teď nechejme jejich účinnost), budete zkrátka muset docela přesně vědět, co vlastně chcete udělat.

Zpočátku tak asi budou začátečníci provádět spíše jen jednotlivé údery či jejich krátké kombinace, zkrátka proto, že nějaké to náhodné stisknutí nějakého tlačítka „zkusmo“ už s sebou častěji nese spíše přerušení kombinace než navázání dalším úderem. Jinými slovy, při hraní je potřeba myslet a při ovládání postavičky být přesný. Tedy ne že by to v předchozích dílech potřeba nebylo, ale myšlenka je snad zřejmá – dosud šlo vcelku úspěšně i jen tak bušit do tlačítek a na obrazovce bylo výsledkem, co začátečníkovi alespoň na pohled přinášelo vizuální uspokojení s dojmem, že mu to docela jde, což je element, který byl ve čtvrtém dílu znatelně oslaben.

Vyváženost jednotlivých postav je na tradičně vysoké úrovni, ovšem vzhledem k výše napsanému se dá předpokládat, že se prohloubí rozdíly mezi postavami, které vám sedí více a těmi, s nimiž si příliš nerozumíte. Osobně jsem byl například naprosto bezzubý se Zasalamelem. Téměř to samé se pak dá říci i o protivnících. Proti některým postavám tak budete mít o poznání větší problémy než s ostatními. V mém případě byla takovou Nemesis dívenka Angol Fear, nad níž jsem vítězil vždy jen se značným vypětím sil.

A když už jsme nakousli ty postavy, tak se jim chvíli věnujme o něco blíže. Ve hře je přítomno více než třicet bijců, jejichž sestava je z větší části tvořena starými známými tvářemi jako Ivy, Taki, Mitsurugi, Nightmare, Raphael, Cervantes, Sophitia s Cassandrou, Talim atd. Najde se ale i slušná řádka nových jmen, mezi nimiž jednoznačně nejvíce vyčnívá Darth Vader, jenž přiletěl „from galaxy far far away“, protože jeho přístroje zaznamenaly na Zemi zdroj značné síly. Ten se ale vyskytuje pouze v PS3 verzi, majitelé Xboxů 360 si ale zase mohou zahrát s Mistrem Yodou.

Jen málokdy proti vám nastoupí pouze jeden soupeř.

Špatná ale není nabídka pětice vedlejších hratelných postav, mezi nimiž nalezneme vedle již zmíněné Angol Fear i pohledhou Shuru či křehkou Sheherezade. Vedle toho se zde ale objevuje i celá řada nehratelných vedlejších postav, které zde slouží v prvé řadě coby maso k porážce vaší čepelí. A kdyby vám to přesto ještě bylo málo, máte zde možnost vytvořit si až padesátku svých vlastních postav, případně si různými kusy oblečení a doplňky upravit některou z postav základních,což je ostatně položka, kterou nabízel již předchozí díl.

Rozhodně bychom ale neměli zapomenout na dvě zajímavá osvěžení bojového systému. Tím prvním je možnost rozmlátit soupeři brnění, následkem čehož pak budou vaše rány účinnější. A jak to udělat? Jednoduše, zkrátka ho musíte mlátit do daného pásma (horní, střed, dolní), dokud se mu brnění v daném pásmu nerozpadne. Často je to doprovázeno i vcelku vtipnou změnou – když protivníkovi rozbijete třeba dolní pásmo, tak po aréně od té chvíle pobíhá jen ve spodkách.

Druhou zajímavou novinkou jsou pak kruté údery, jimiž nekompromisně pošlete soupeře pod drn, lhostejno kolik zdraví mu v dané chvíli zbývá. Tyto techniky ale nejsou nijak jednoduché, protože nejprve musíte splnit dvě podmínky – naplnit svůj ukazatel „Soul Gauge“ na maximum a zároveň ten soupeřův vyplenit až na dno (děje se tak, že soupeř hodně brání a blokuje). Pak ještě vystihnout ten správný moment a stisknout všechna čtyři hlavní tlačítka najednou (defaultně je tato kombinace namapována na L1) a už můžete sledovat, jak váš sok končí v křeči smrtelné.

Sice k tomu dochází v drtivé většině případů až v závěrech soubojů, ale přesto se jedná o atraktivní prvek. Představuje totiž ještě mnohem sladší odměnu než Fatality v Mortal Kombatu, protože ty se provádějí v klidu na konci již rozhodnutého souboje. V Soul Caliburu je ale potřeba je zvládnout v plném provozu.

Při výčtu herních režimů je potřeba začít tím zdánlivě nejméně atraktivním. Arcade představuje stejný herní zážitek jako na automatech, tedy osm soubojů s osmi protivníky, závěrečné titulky a nazdar. Ve skutečnosti se ale svým způsobem jedná i o mód nejlepší. Přinejmenším tedy pro ty, kdož řečeno parafrází jednoho reklamního sloganu chtějí jen rozmlátit pár ksichtů a jít.

Pro zkušené harcovníky to bude znamenat skvělou výzvu, ale běžného hráče snaha asi dost brzy opustí.

Režim Story totiž už tak přesvědčivě nepůsobí. Jasně, určitě si ho zahrajete jako první, přinejmenším proto, že jako fanoušci budete chtít vědět, jak se dál zamotaly již tak značně nepřehledně zamotané příběhy všech zdejších postav. Příběh každé postavy obsahuje pouze pět levelů, ale bitek zde podstoupíte mnohem více.

Jen málokdy totiž proti vám nastoupí pouze jeden soupeř. Často proti vám budou stát tři i čtyři. Ti pochopitelně nejsou na obrazovce najednou, ale jakmile jednoho z nich sejmete, okamžitě na vás nastoupí druhý. A nebo se dokonce i srabácky střídají, což je vcelku dobrá volba i na vaší straně, tedy pokud se v dané části příběhu máte s kým vystřídat. Tímto tedy vítáme takzvané tagové souboje, které jsou opět velmi atraktivním zpestřením. Stačí jen zmáčknout tlačítko a vaši postavu na pokraji smrti vystřídá nová s čerstvými silami, zatímco ta původní se mezitím v ústraní pomalu zotavuje.

Stejně jako v předchozích dílech pak autoři nabízejí i jeden „dlouhodobý“ režim, v němž plníme úkoly a na základě toho postupujeme dál a dál, dokud nepozabíjíme všechny a nestaneme se ultimátními pány tvorstva. V tomto případě se jedná o režim Tower of Lost Souls, jenž je představován věží o několika desítkách pater nahoru a dolů, v nichž musíte porazit hromady soupeřů.

Zde ale ponejvíce přichází ke slovu záležitost, která je nejvíce rozpačitou věcí v celé hře – doplňkové schopnosti. Každá postava má čtyři pozice, do nichž můžete umístit podpůrné vlastnosti a dovednosti jako například silnější útok, lepší obranu, vyšší hodnotu zdraví nebo speciály jako například dočasnou neviditelnost. Na první pohled to zní strašně dobře, ve skutečnosti to ale celou hru činí poněkud nepřehlednou.

Pokud se totiž dostanete k úkolu, který se vám nedaří splnit, pak mohou být zhruba tři důvody neúspěchu – buďto to chce více tréninku na silnější nepřátele nebo může pomoci změna postavy a nebo to taky může chtít dovybavit svou postavu jinými vlastnostmi. Z toho vyplývá docela slušný zmatek následovaný frustrací, pokud se vám stále nedaří. Pro zkušené bojovkové harcovníky to jistě bude znamenat skvělou výzvu, ale běžného hráče snaha v tomto módu asi dost brzy opustí.

A jelikož se speciální vlastnosti objevují a projevují i v příběhovém módu, bude i pro zkušené hráče asi nejčastější volbou „obyčejný“ mód Arcade, kde se bojuje bez těchto vylepšení. Pochopitelně vedle multiplayeru, jenž je zde přítomen i v online podobě.

Bažanti

Ze slušné řádky nových postav vybíráme:

Algol – Znovu oživlý panovník dávné civilizace, jenž byl kdysi majitelem Soul Caliburu i Soul Edge. Teď se mu to v hlavě trochu pomotalo a dělá dusno, čímž si vysloužil roli jednoho ze závěrečných bossů.

Ashlotte – tuto postavu si oblíbí všichni fanoušci kapely Iron Maiden, protože ji jako železnou pannu ji označuje i samotná hra. Jedná se o mechanickou loutku, která po splnění mise ulehne a čeká až jí někdo dá nové baterky a pošle ji za dalším úkolem.

Darth Vader – možná že není úplně plnohodnotnou postavou, ale určitě si ho oblíbíte přinejmenším pro jeho poučovací hlášky o tom, kterak jeho poražený soupeř ještě nepoznal všechny možnosti Síly.

Kamikirimusi – roztomilá holčička, která se ohání na svou výšku obrovským klackem s ostny na konci. Nechápeme, jak ho může unést, ale ohání se s ním velmi svižně.

Shura – vypadá jako mix Ivy a Taki, tedy hodně dobře. Bojuje dvojicí mečů a bojový styl si vypůjčila od Cervantese.

Navíc ani přidělování schopností vaší postavě není úplně elementární. Do hry totiž vstupuje level vaší postavy a zkušenostní body, čímž pádem zdaleka ne vždy můžete dané postavičce přiřadit, cokoliv se vám z již dostupných vlastností zlíbí. Tedy není to na druhou stranu nic extra složitého, ale pro účely bojovky je to naprosto zbytečně překombinované. Pohříchu tak zapadá světlý bod tohoto režimu, kdy dostanete před každým patrem nápovědu, podle které musíte předvést požadovanou akci, aby se vám poté odemkl bonusový předmět. Nejedná se sice o nic intuitivního, ale vždy to příjemně dokáže donutit trochu zauvažovat, co se po vás vlastně chce.

Jak již jistě vyplynulo, nové schopnosti se odemykají postupně a navíc je potřeba je kupovat za peníze vydělané i v jiných módech hry. Stejně tak to platí i pro všemožné kusy oděvu či zbraně, které s sebou navíc nesou i všemožné změny ve statistikách vaší postavičky. To je bezpochyby samo o sobě moc fajn, ale v kontextu s předchozími odstavci to tak jako tak znamená, že v menu editace vašeho bojovníka strávíte na bojovku téměř neúnosně dlouhou dobu.

A jisté rozpaky cítíme i při hodnocení technického zpracování. Dabing je sice v pořádku, ale přesto mnohdy působí lehce toporným dojmem, což ovšem dohání monumentální soundtrack. Trochu ale zaskočí grafika. Ta je pochopitelně velmi pohledná a kostýmy postav i arény jsou o kus detailnější a hezčí než posledně, ale když některé z dam při závěrečné vítězné póze povlávají ve větru vlasy skrz paži, nepovažujeme to za nic, co by se testováním nedalo odstranit. Nehledě na to, že v mnoha případech vypadají tváře o poznání jinak, než jsme byli zvyklí. V některých případech k horšímu (Ivy, Raphael), ale některé jiné zase chvályhodně prokoukly (Seong Mi-Na, Talim, Xianghua).

Pochválit ale musíme místní galerii, v níž jsou ukryta jak videa, tak i obrázky, které si lze odemknout za příslušné finanční obnosy. Tedy ne že by se jednalo o kdoví co, takových věcí jsme viděli již mraky, ale když už nic, tak stojí za to se podívat na pár ručně kreslených děl, u nichž jsou uvedeni i jejich autoři. Některá z nich jsou skutečně působivá.

Soul Calibur IV ale má být v prvé řadě bojovkou a nikoliv encyklopedií současných japonských výtvarníků. A v tomto ohledu si vede opět velmi dobře, přestože tedy zde nacházíme přinejmenším jednu ne úplně ideální věc. Speciální vlastnosti jsou sice fajn nápadem, který byl navíc docela dobře zpracován, ale zároveň ukazuje, že tudy raději již ne, přátelé. Když si pak odmyslíme tento element, zůstane nám výborná bojovka, která ale do značné míry působí jako všechny ostatní bojovky z této generace konzolí – tedy jako lehce přepracované předchozí díly v lepší grafice.