RECENZE: V Paradise Lost vyšetřujeme zrůdný nacistický experiment

V psychologickém hororu Paradise Lost prozkoumáváme německý bunkr z druhé světové války. Bohužel, kromě tíživé atmosféry nemá hra moc co nabídnout a navzdory krátké délce ke konci nudí.

Sice si v posledních měsících stále stěžujeme na panující herní sucho, pro většinu lidí to ale žádný větší problém není. Díky neustálým slevám a rozdávání her zdarma mají hráči bohaté zásoby nedohraných titulů, nezávislým tvůrcům se pak dostává větší pozornosti od médií, která teď moc nemají o čem novém psát. A přesně z toho důvodu si teď můžete přečíst recenzi Paradise Lost, která už podle prvotních informací vypadala tak béčkově, že bychom její vydání za běžných okolností odbyli jen krátkou zprávou. A nic by se nestalo.

Atmosféra je asi tak to jediné, co ve hře funguje na jedničku.

Paradise Lost je klasickým zástupcem žánru tzv. walking simulátorů (viz náš článek), ve kterých hráč nemusí překonávat žádné překážky a při cestě dopředu jen nasává atmosféru. Hra je zasazena do alternativní historie roku 1980, kdy v roli dvanáctiletého Šimona nalézáte ve světě zničeném nukleární válkou opuštěný nacistický bunkr z druhé světové války. Rychle zjistíte, že se na místě prováděly kruté pokusy na těhotných ženách a že se jeho obyvatelé vyvraždili navzájem. Proč a jak k tomu došlo, se z příhodně poházených dokumentů dozvíte přibližně za čtyři hodiny ničím nekomplikovaného hraní, pokud vás to tedy nepřestane bavit dřív. Což je bohužel velice pravděpodobné.

Hra má díky Unreal Enginu 4 solidní grafiku (alespoň tedy na nezávislé poměry) a tedy i slušnou atmosféru, vyprávění děje jen pomocí čtení nalezených písemných záznamů ovšem není příliš chytlavé. Hra zcela postrádá nějaký dramatický moment, a i když sama o sobě není zápletka vyloženě hloupá, začne brzy nudit. Tam, kde má třeba Amnesia intenzivní akční pasáže, Soma náročné hádanky a Firewatch skvěle napsané interaktivní rozhovory, nenabízí Paradise Lost vůbec nic. Stejně jako v případě českého Someday You’ll Return (naše recenze) platí, že kdyby autoři uměli stříhat a odstranili nudné pasáže, kdy se dlouho nic neděje, udělali by daleko lépe. Takhle se mi během neustálého procházení nenápaditých herních koridorů a jeskyní klížily oči.

Co zase musím naplno ocenit, jsou polské reálie, kterými se hra hrdě prezentuje. Vypadá to, že se konečně týmy z východní Evropy přestávají snažit působit za každou cenu světově a díky slovanským kořenům dokážou vytvořit neokoukané prostředí, viz například i nedávné The Medium.

Celkově je Paradise Lost vcelku nezajímavou hrou, kterou můžete s klidným srdcem ignorovat i ve slevových akcích. Na druhou stranu, pokud máte pro tento žánr slabost a všechny výše zmíněné hry už máte dohrané, pak si určitě po jeho dohrání nebudete vzteky rvát vlasy. Jen si k hraní uvařte pořádnou zásobu kafe.