RECENZE: Pamatujete na sci-fi simulátor Descent? Overload je to samé

Descent patří mezi ty hry, na které hráči kolem třicítky vzpomínají s nostalgickou slzou v oku, zatímco ti mladší nejspíš vůbec netuší, co Descent je. Teď si všechny generace hráčů mohou vyzkoušet, jaké je létání v úzkých tunelech a uzavřených místnostech, kde se na vás ze všech stran sypou roje robotických nepřátel.

Většina leteckých simulátorů (ať už těch realistických, či arkádových) nabízí obrovské otevřené prostory, kde můžete dělat vývrtky, dlouhé táhlé otočky, výkruty, loopingy a spoustu dalších krkolomných manévrů. A když se konečně pověsíte protivníkovi za ocas, pálíte do něj často z velké vzdálenosti, na hranici viditelnosti i dostřelu.

Overload

Stařičký Descent v devadesátých letech fungoval jinak: pořád šlo o letecký simulátor, ale vaše stíhačka se nepohybovala nadzvukovými rychlostmi pod otevřenou oblohou. Bojišti byly místo toho stísněné průmyslové komplexy se spoustou táhlých chodeb a výrobními halami.

Souboje tím pádem byly vždy jaksi intimnější, protože nepřátelé vám skoro nepřetržitě funěli za krk, nebo se na vás vrhali z rozličných výklenků, kapes nebo škvír.

Nostalgie na maximum

A nyní vycházející Overload je v podstatě totéž v bledě modrém, jen pro novou generaci (hráčů a hardwaru). Není to kopie jedna ku jedné, ale každý, kdo kdy Descent hrál nebo alespoň viděl pár minut v pohybu, okamžitě pozná, že tyto dvě hry mají stejný genetický základ.

A není divu. Za Overloadem totiž z velké části stojí ti samí lidé, kteří v devadesátých letech vyvíjeli právě Descent. Starší hráči tak budou doma za pár sekund, ti mladší pro změnu mají možnost vyzkoušet si „tunelovou“ střílečku, která na současném herním trhu jinde není (alespoň o ní tedy nevím).

Overload

Overload kromě rychlé a frenetické hratelnosti nabízí dokonce i příběh, ale popravdě řečeno, o ten tu opravdu nejde. Jediné, co potřebujete vědět, když sednete do kokpitu svého bitevníku, je fakt, že robotické stroje v těžebních koloniích u Saturnu zešílely a místo horniny začaly porcovat lidskou posádku.

A vypadá to, že za tímto rozsáhlým masakrem stojí jakýsi Gabriel Kantor, který má pifku na korporaci, jež zmíněné těžební kolonie založila a provozuje. A přitom to současně vypadá, že ten samý Kantor je (spolu)majitelem oné korporace. A aby těch klišé nebylo málo, hlavní protagonista (tedy hráč) po probuzení z kryospánku trpí ztrátou paměti.

Ale jak už jsem psal, kvůli příběhu si Overload nikdo nekupuje. To nejdůležitější je v tomto případě hratelnost, která funguje, zvláště v menších porcích. I když ani ona není bez chyb.

Střílej, co to dá!

Overload je v základu střílečka z pohledu vlastních očí, i když v tomto případě je pochopitelně k dispozici mnohem větší volnost pohybu než třeba v Doomu nebo Call of Duty. Jednotlivé úrovně jsou až po okraj nacpané již zmíněnými robotickými nepřáteli, kteří na vás útočí zdola, shora, zleva, zprava, zepředu i zezadu. A v pozdějších levelech často ze všech směrů naráz.

Overload

Vaši protivníci se dělí v zásadě do čtyř kategorií. Nejpočetnější skupinou jsou ti, kteří se vás snaží provrtat paprskovými zbraněmi. Pak jsou tu ti, kteří vás zdálky ostřelují raketami, v lepším případě těmi nenaváděnými.

Třetí skupinku představují robotičtí droni, kteří si to s vámi chtějí rozdat pěkně zblízka a rozžvýkat vaši stíhačku svými klepety nebo řezáky. A poslední kategorií jsou roboti kamikadze, kteří se k vám přiřítí a odpálí se. Nepřátelé často pochopitelně útočí ve smíšených skupinkách, takže se musíte ve zlomku sekundy rozhodovat, jestli se nejprve vypořádáte s těmi na blízko, nebo s těmi, kteří vám pancíř ohlodávají pěkně z dálky.

Lasery, rakety a spousta výbuchů

Ani vy samozřejmě nejste žádná ořezávátka. Postupně na svůj bitevník můžete navěsit až šestnáct různých zbraní. K dispozici jsou buď kanony (energetické či projektilové) či široká škála raket: od těch úplně hloupých, které letí po přímce, až po kousky, jež se po nárazu rozdělí na hejno malých naváděných hlavic, které dokážou v nepřátelských řadách rozpoutat pořádnou paseku.

Overload

Kromě těchto smrtících nástrojů máte během průletu úrovněmi k dispozici i nějaké to nebojové vybavení, jako jsou světlomety vhodné do tmavých jeskyní nebo světlice. A díkybohu také jakéhosi holoprůvodce, kterého můžete kdykoli vyvolat stisknutím tlačítka a který vás v podzemním labyrintu vždy neomylně zavede k dalšímu bezpečnostnímu klíči nebo reaktoru, který máte rozstřílet napadrť.

Umělá inteligence není nijak oslnivá, ale v tomto případě to nijak zvlášť nevadí, protože na to, aby vám droni zatopili, jsou pořád chytří dost. A je jich fakt hodně. Problém je jinde: ve stereotypu a monotónnosti jednotlivých úrovní.

Skoro všechny totiž jedou po jedné lajně: najdi bezpečnostní klíč(e), doleť k reaktoru, rozmašíruj ho a pak uleť dřív, než se spolu se vším okolo změníš na oblak trosek a žhavého plynu. Jasně, v devadesátých letech tak jednoduchá náplň bohatě stačila, jenže teď už nejsou devadesátá léta a hráči jsou zmlsaní. A levely jsou navíc monotónní i vizuálně.

Overload

Občas jsem měl taky pocit, že autoři si nedokázali vybrat, jestli má Overload být frenetickou střílečkou utrženou ze řetězu, nebo titulem, kde je lepší postupovat pomalu a obezřetně. Hra totiž dokáže nabídnout adrenalinové momenty, na druhou stranu ovšem nepřátelé i na nízkou úroveň obtížnosti dávají pořádné pecky, zvlášť když jich je víc najednou. A neopatrnost vás tak může velmi snadno stát krk.

Vesmírný kutil

S povděkem kvituji další moderní vymoženost, která v dobách Descentu nebyla k mání: RPG prvky. V herních úrovních totiž můžete najít různobarevné energetické koule, za které pak mezi levely můžete odladit svůj koráb. Zlepšovat se přitom dá nejen samotná loď, ale i jednotlivé zbraně.

Osobně jsem měl strach, že bez joysticku nepůjde Overload pořádně ovládat. To se naštěstí nepotvrdilo a titul je v pohodě hratelný i na myši a klávesnici. V nastavení hry si navíc můžete zapnout, jak moc se bude vaše loď u zdí sama otáčet a vyrovnávat, abyste každých pár sekund nemuseli řešit, kde je nahoře a kde dole.

Kromě příběhové kampaně Overload nabízí také klání více hráčů a nekonečný mód, kde můžete do omrzení pilovat své reflexy a přesnost. Tedy za předpokladu, že se vám ze všech těch otoček, obratů a rychlých pohybů neudělá šoufl.

Graficky hra vypadá obstojně, zvuk i hudba jsou ok. Overload je dobře optimalizovaný a nenáročný na místo na disku. Doporučil bych ho především těm, kteří dodnes vzpomínají na Descent a chtějí znovu zažít tu výzvu tunelové střílečky.

A tajně doufám, že se dočkáme i remaku titulu Descent: Freespace, který ve své době nabídl zážitky srovnatelné s vesmírnými bitvami z Hvězdných válek. A to i bez klaustrofobických úrovní, s obřími nepřátelskými křižníky.