Onimusha 3 - jatka na PC

Je tu třetí díl Onimushi (pro PC) s Jeanem Renem v hlavní roli. Nobunaga si nedal pokoj a tentokrát se vrhnul na novověkou Paříž. Bojujte ve středověkém Japonsku i v ulicích Města lásky jednadvacátého století proti nezvaným příchozím.

„Rok 2004. Barvité a vzkvétající město Paříž je náhle napadeno démony. Ulice se přeměnily v řeky krve a obyvatelé jsou zabíjeni, bezmocní proti bezcitným příchozím. Avšak, jeden muž se proti peklu na zemi brání. Jmenuje se Jacques Blanc.“

Ti z Vás, kteří nezavřeli okna prohlížečů, vězte, že je tu nové bojové RPG od Ubisoftu. Tedy, alespoň na PC, poněvadž na konzolích hra vyšla již dávno, ostatně nahlédnout můžete do naší recenze. Ve spolupráci se studii společnosti Capcom k nám dorazila Onimusha 3 a fakt, že onomu hrdinovi propůjčil tvář známý francouzský herec Jean Reno (Leon, Purpurové řeky, Wasabi), slibuje pořádný herní zážitek.

Příběh hry má kořeny ve středověkém Japonsku roku 1582. Tehdy se válečník Samanosuke Akechi utkává s vládcem démonů, Nobunagou Odou. „Myslelo se, že jej definitvně zničil, ale Nobunaga se vrátil ze záhrobí, přesně tak, jak bylo dávno předpovězeno. Nyní se jejich bitva rozšířila v čase.“ Ano, tušíte správně - do roku 2004, do doby, kdy žije Jacques Blanc. On a Samanosuke, dva hlavní hrdinové hry, se prohodí v čase i místě. Středověký japonský válečník se ocitne v Paříži jednadvacátého století a Jacques putuje do krutých bojů Japonska před pěti sty lety.

O první dojem se postaralo již menu hry, na němž je silně patrný přenos z konzole. Udělal jsem si tedy názor na grafiku ještě před začátkem. Oproti očekávání ale grafika špatná není, ačkoliv zoubek času se na ní již podepsal.

"Příběh hry má kořeny ve středověkém Japonsku roku 1582. Tehdy se válečník Samanosuke Akechi utkává s vládcem démonů, Nobunagou Odou."

Intro zdaleka nepřekvapuje jen svoji grafikou, ale zejména obsahem a formou. Z úvodního popisu pekla je sice patrné, že nepůjde o dětskou uspávačku, ale to, co mě čekalo v úvodní animaci, ve mně zanechalo prazvláštní pocity. Po zřejmě záměrně klidném začátku, kdy je zobrazována atmosféra dnešní Paříže, je detailně vyobrazen zmíněný útok démonů. A když detailně, tak detailně. V plné grafice a pěkně zblízka jsou lidé na ulicích vražděni všemi způsoby, propichováni, sekáni apod. Již jen na základě tohoto videa bych hru okolkoval přísněji, než jen 16+, jež se skví na obalu. Nastavení ale naštěstí umožňuje v dostatečné míře násilí korigovat. Intro se mimochodem nedá přeskočit a při každé nové hře se na něj chtě nechtě musíte podívat znovu.

Nejsem ani v nejmenším zastáncem zbytečných násilností ve hrách, páčkové automaty s Mortal Combatem jsem vždy obcházel velikým obloukem. Když jsem sledoval intro Onimushi, děsil jsem se, jak bude vypadat hra a když mě první mise vyhodila uprostřed středověké japonské bitvy, stálo mě hodně přemáhání zapojit se. Velmi brzy jsem ale ve hře našel zalíbení a po krátké chvíli jsem měl problém se odtrhnout.

O grafice byla řeč již v úvodu. Je velmi mírně nadprůměrná a příjemná očím. Kamera už je na tom o něco hůř a občas neposlechne, ale na ovládání se dá vcelku rychle a pohodlně zvyknout. Některé objetky jsou interaktivní, buď s nimi můžete provádět nějaké akce nebo je zkrátka jen rozbíjet. Takových je ale minimum.

Laťka obtížnosti není nasazena vysoko. S postupem ve hře sice o něco stoupá i nárok na hráče, ale nijak se potit nebudete a většina částí je dohratelná bez potíží. Pokud ale náhodou necháte spadnout laťku vitality až k nule, začínáte od nejbližšího místa uložení a to nemusí být vždy hned za rohem. Záměrně jsem použil výraz „částí“, hra se totiž nečlení do úrovní, ale do na sebe navazujících a volně se proplétajících „kousků“. Střídavě se tak budete přemisťovat mezi staletími a postavami, před každou sekcí shlédnete zajímavou animaci, která uvozuje danou situaci. Ačkoliv se zde proplétá více herních rovin, jejich propojení je velmi přehledné. V Onimushe se vžijete do rolí snad všech postav. Samanosuke, Jacques, jeho přítelkyně atd. Každý z nich má jiné možnosti, zbraně a výbavu.

Ve hře se setkáte s několika pěknými prvky. Asi nejzajímavějším je takzvaná absorpce duší. Z každého nepřítele, kterého zabijete, vyletí duše, kterou můžete nasát. Ve hře jsou duše čtyř barev a typů. Červené duše vylepšují zbraně a brnění, žluté přidávají vitalitu (život), modré doplňují tzv. Ogre power (Obří sílu) a fialové, jichž potřebujete nasbírat pět pro přechod do Onimusha módu (na nějaký čas jste prakticky nezranitelní a máte ohromnou sílu). Další zajímavostí jsou Magická zrcadla. S jejich pomocí můžete jednak ukládat hru (zrcadlo je bohužel jediný způsob jak tak učinit) a zároveň se dostat do tréninkového módu. Pěkným nápadem je také funkce Time Warp, kde si můžete poslat Ako, malou létající postavičku, do budoucnosti a naopak, čili se přepínat mezi liniemi příběhu ve středověku a současnosti.

"Když jsem sledoval intro Onimushi, děsil jsem se jak bude vypadat hra..."

Naopak mi ve hře schází speciální akce zbraní. Samanosuke je například vybaven i mečem, což přímo svádí ke spoustě zvláštních pohybů, jeho možnosti pohybu jsou ale velmi omezené a ani ostatní postavy na tom nejsou o nic lépe. S každou zbraní můžete v závislosti na postavě dělat asi tři základní útoky, ale to je vše. Ze hry se tak časem stává klikačka bez nutnosti zapojovat sebeméně myšlení a co víc, bez radosti. Samozřejmě postavy nemívají jen jednu zbraň a tak můžete alespoň střídat typy útoků. Boje jsou přehledné, jen se nikde nedozvíte kolik zdraví zbývá Vašemu nepříteli, což může být obzvláště u tvrdších oblud někdy dost deptající. Ačkoli pohybů je málo, zbraní je ve hře požehnaně.

Jean Reno

Narodil se v Cassablance, v Maroku v roce 1948. Ve Francii, kam emigrovali jeho rodiče, vystudoval Státní konzervatoř dramatického umění. U filmu poprvé zazářil pod vedením režiséra Luca Bessona v díle Le Derniere Combat. Ve spolupráci s Bessonem pokračoval dlouhá léta a výsledkem byly filmy jako Magická hlubina, Leon a Brutální Nikita. Byl třikrát nominován na Césara (Leon, Magická hlubina, Návštěvníci). Jako jeden z velmi mála Evropanů prosadil i za mořem. Jeho role jsou většinou drsňáci nebo „čističi“. Má čtyři děti ze dvou manželství.

Je třeba pochválit mistra zvukaře, který vhodně vybral doprovod k animacím i samotné hře. Rytmické, rychlé skladby velkou měrou přispívají vtahující atmosféře.

Výtka patří menu. Již jsem naznačoval, že se jeví jako přenesené z konzole. To podporuje i fakt, že jej ovládáte pouze myší. Značně se tak znepřehledňuje a zdržuje jeho ovládání. Týká se to nejen hlavního menu hry a nastavení na začátku, ale i nabídky během hry.

HUD je umístěn v levém horním rohu obrazovky a ukazuje všechny potřebné informace včetně počtu pohlcených duší, typu zbraně apod. Jeho užívání je sice intuitivní, ale k vysvětlení některých speciálních funkcí budete zřejmě potřebovat manuál.

V nastavení si můžete zvolit jednak míru násilnosti (mezi low a high), zvolit barvu krve (červená nebo zelená) nebo popřípadě její zobrazení úplně vypnout. Nejedná se však o žádnou formu rodičovské pojistky chráněné heslem, nýbrž o kolonky hned vedle nastavení rozlišení a kvality detailů. Ani pro nezkušeného hráče tak není problém udělat si ze hry opět jatka.

Klady a zápory

Příběh
Hudební doprovod
Two-hero system a prolínání rovin

Příliš násilí
Rozšířené možnosti pohybu
Viditelný přenos z konzole

V technické podpoře mě zaujalo číslo na „Cheat line“. Je to linka, ne které se dozvíte nejrůznější rady a samozřejmě i kódy pro urychlení nebo usnadnění vašeho postupu hrou. Podle mého názoru ale bude rychlejší, jednodušší a (minimálně pro nás Evropany) levnější najít si tyto údaje na internetu.

Verdikt:
I přes všechno násilí dokáže hra zabavit na spoustu „krátkých letních večerů“ a odreagovat od všedních starostí většinu věkových skupin. Zejména za vtahující atmosféru dostává 70%.